Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat
koberec travnatý svěží,
a město obrovské jak žena luzných vnad
tu na něm zhýřile leží;
vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena
a k bokům mohutným splývá jí,
z pestrého živůtku zří ňadra obnažena
a volným dechem se zdvihají,
je šperky poseta, jichž záři míhavou
zřít možno, kam až zrak stačí,
a jednu ruku má složenu pod hlavou
a druhou v Dunaji smáčí,
před leskem blankytu své svůdné mhouří oči,
jichž žár se kryje v řas líný stín,
a mlha průsvitná se kol ní vine, točí
jak lehký modravý muselin...
A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený,
k severu obracím zraky,
tam v dálce našedlé tkví moje kořeny
za lesy, horami, mraky.
Ó moje otčino, je to tak divný cit,
jenž hrudí člověka chvěje,
když zrak tě hledat jde přes vrchů modrý štít,
a rty si zavzdychnou: kde je?...
Ó moje otčino, ne tam, kde vřava dení
a bombast žurnálů a frase bez citu
tvou bytost tahají v sobecké zápolení
a jmeno tvé si píšou do štítu –
ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví,
kde člověk v cynika vzroste,
ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý,
vzdechy a steny tvé prosté –
zde chápu: – – – – – – – – – –
Země má, co je ti společné
teď i v tom minulém čase
s tou sudbou ženy té zde klidné netečné
v své líné zhýřilé kráse?
Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře,
ne úcta, ne přízeň laskavá –
jen cesta z Dürnkrut* až k naší Bílé Hoře,
široká cesta ta krvavá!...
A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech
rostlo a roste a kvete,
jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech
v rozkošný osud ti plete...
Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro stená,
sem v plné síle vždy zaletí,
a každý nerv, jak struna udeřená
musí se ozvěnou zachvěti!
Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů
a v dobách starého zákona –
chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu
lví hlavu siláka Samsona.
Ten obr, před nímž třás se celý její rod,
vedl si jak hloupé děcko,
hladil ji, mazlil se a líbal o závod
a žvatlal, co chtěla, všecko,
pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný
ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý,
pak ani necítil, že už je přivázaný
a že mu nůžky jdou do hřívy...
Jak děsně zaťal rty, jak krev mu střikla z nich,
co v nitru vřelo mu asi,
když procit bezmocen ve středu vrahů svých,
na zemi zřel svoje vlasy!
A když pak městem šel, terč posměchu a lání –
ó jak ho hořkost as zžírala:
i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni –
šla za ním, by se mu vysmála!
A zrak mu vyloupli a jako otroka
luza ho do mlýna hnala,
a městem jásot zněl a jako divoká
milenka jeho se smála!
Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď
provanul žhavou mou duší...
A hledím k severu na mlžných vrchů zeď,
tam, kde tě srdce as tuší...
ach, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí,
z nich vstává lví hlava bez očí – –
jak otrok ostříhán, on, volný, hrdý kdysi,
tam v mlýně otročí, otročí...
A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý muselin
půvabnou ženu zde kreje –
chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí,
ona však směje se, směje...
Oh, přišel pomsty den po letech ponížení
a prosbách, modlitbě tesklivé,
lvu hříva narostla a poznal v rozželení
ty všecky zoufalé hříchy své:
byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám
a zády opřeli k sloupu,
a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám,
a divým posměškům troupů –
tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou,
mohutné sloupoví chrámu jal,
a výkřik zděšení se rozleh klenbou tmavou,
lomení ruk a noh marný cval
a rána hromová – – a trosek hora je
z té stavby veliké... Dalila, kněží,
lev sám i cizáci v krvavé mase zde
zasuti, zničeni leží...
A jistě musila to smrt být vábivá,
z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu:
když už nic jiného, než umřít, nezbývá –
ať mrou též upíři spolu!...