III. NA KAHLENBERGU

III.
NA KAHLENBERGU
Úchvatný pohled jeví se oku s věže postavené na Kahlenbergu. Na jedné straně zdá se tonouti v moři zeleně imposantní Vídeň, a přes široký pruh Dunaje bloudí zrak po nedohledné rovině Moravského Pole, na jehož půdě bylo svedeno několik pamětihodných bitev – – – Z průvodce po okolí vídeňském.
[19] Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat koberec travnatý svěží, a město obrovské jak žena luzných vnad tu na něm zhýřile leží; vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena a k bokům mohutným splývá jí, z pestrého živůtku zří ňadra obnažena a volným dechem se zdvihají, je šperky poseta, jichž záři míhavou zřít možno, kam až zrak stačí, a jednu ruku má složenu pod hlavou a druhou v Dunaji smáčí, před leskem blankytu své svůdné mhouří oči, jichž žár se kryje v řas líný stín, a mlha průsvitná se kol ní vine, točí jak lehký modravý muselin... – – – – – – – – – – – – – – – – – A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený, k severu obracím zraky, tam v dálce našedlé tkví moje kořeny za lesy, horami, mraky. Ó moje otčino, je to tak divný cit, jenž hrudí člověka chvěje, když zrak tě hledat jde přes vrchů modrý štít, a rty si zavzdychnou: kde je?... Ó moje otčino, ne tam, kde vřava dení a bombast žurnálů a frase bez citu tvou bytost tahají v sobecké zápolení a jmeno tvé si píšou do štítu – 20 ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví, kde člověk v cynika vzroste, ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý, vzdechy a steny tvé prosté – zde chápu: – – – – – – – – – – Země má, co je ti společné teď i v tom minulém čase s tou sudbou ženy té zde klidné netečné v své líné zhýřilé kráse? Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře, ne úcta, ne přízeň laskavá – jen cesta z Dürnkrut* až k naší Bílé Hoře, široká cesta ta krvavá!... A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech rostlo a roste a kvete, jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech v rozkošný osud ti plete... Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro stená, sem v plné síle vždy zaletí, a každý nerv, jak struna udeřená musí se ozvěnou zachvěti! – – – – – – – – – – – – – – – – – Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů a v dobách starého zákona – chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu lví hlavu siláka Samsona. * Dürnkrut (Suché kruty), ves na Moravském Poli u Vídně, kde padl Přemysl Otakar II.
21 Ten obr, před nímž třás se celý její rod, vedl si jak hloupé děcko, hladil ji, mazlil se a líbal o závod a žvatlal, co chtěla, všecko, pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý, pak ani necítil, že už je přivázaný a že mu nůžky jdou do hřívy... Jak děsně zaťal rty, jak krev mu střikla z nich, co v nitru vřelo mu asi, když procit bezmocen ve středu vrahů svých, na zemi zřel svoje vlasy! A když pak městem šel, terč posměchu a lání – ó jak ho hořkost as zžírala: i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni – šla za ním, by se mu vysmála! A zrak mu vyloupli a jako otroka luza ho do mlýna hnala, a městem jásot zněl a jako divoká milenka jeho se smála! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď provanul žhavou mou duší... A hledím k severu na mlžných vrchů zeď, tam, kde tě srdce as tuší... ach, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí, z nich vstává lví hlava bez očí – – jak otrok ostříhán, on, volný, hrdý kdysi, tam v mlýně otročí, otročí... 22 A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý muselin půvabnou ženu zde kreje – chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí, ona však směje se, směje... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Oh, přišel pomsty den po letech ponížení a prosbách, modlitbě tesklivé, lvu hříva narostla a poznal v rozželení ty všecky zoufalé hříchy své: byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám a zády opřeli k sloupu, a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám, a divým posměškům troupů – tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou, mohutné sloupoví chrámu jal, a výkřik zděšení se rozleh klenbou tmavou, lomení ruk a noh marný cval a rána hromová – – a trosek hora je z té stavby veliké... Dalila, kněží, lev sám i cizáci v krvavé mase zde zasuti, zničeni leží... A jistě musila to smrt být vábivá, z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu: když už nic jiného, než umřít, nezbývá – ať mrou též upíři spolu!... 23