V. INTERMEZO

V.
INTERMEZO
PADLÝM U SADOVÉ (K 3. červenci 1891)
„So ist der unheilvollste, ein Krieg Deutscher gegen Deutsche, unvermeidlich geworden! Zur Verantwortung all’ des Unglücks, das er über Einzelne, Familien, Gegenden und Länder bringen wird, rufe ich diejenigen, die ihn herbeigeführt, vor den Richterstuhl der Geschichte and des ewigen allmächtigen Gottes. Ich schreite zum Kampfe mit dem Vertrauen, das die gerechte Sache gibt...“
Franz Joseph 17. června 1899.
[27] Ty bleděžluté dlouhé lány, kdys rozšlapány, podupány, k žním novým nesou nový klas, ty skalní zkrvavené štíty, pás mezí, kdysi děly zrytý, teď kryje svěží tráva zas, krev, jež zde v kalužinách stála, už dávno ruka zaorala, a kde kdys v divém víru zněl zvuk trompet, pušek, bouře děl, řev, jásot, kletby, stenání, zní dívčí zpěv a skřivaní. I bílých domků lomenice už nepovědí tady více o černých jícnů záblesku; střech tašky jsou zas obemšeny, na šedých doškách roztřepený zas sedí chumáč netřesku; zde život jde tím klidným krokem, jak tenkrát před tím hrozným rokem, jen místem trochu vzpomíná brat, táta, hlava matčina, a čelo klesne v dlaně níž – však slzy dávno vyschly již... Tak všecko schází, všecko mizí... Čas se svých polí dál žeň sklízí a bez odechu vrhá ji v tůň věčnosti a zapomnění... a zase sije bez prodlení a zas už plody padají... ach, noví mrtví... bolest jiná... a na staré se zapomíná... 28 Však dnes tomu čtvrt století, den vraždy ožil v paměti, a suchých kostí bílý prach chví, víří v našich vzpomínkách!... Buď lehka vám ta černá země... A dotlete tam tiše, jemně pod obilím a kamením, ó hrdinové bezejmení, již hnali jste se v trubek hřmění na bodáků hrot s nadšením a jak ty klasy přede žněmi jste padali tam časně k zemi a strhaný zrak do dáli jste ještě marně upjali a dusili snad stesk a pláč a mřeli – nevědouce zač... Buď pokoj s vámi!... V dějepise jmen vašich nikdo nedoví se „– tam padlo dvacet tisíc as –“ ach, dvacet tisíc! – Krátká věta a v ní jsou vaše mladá leta, naděje různé v příští čas, sny, touhy, upomínky steré, vše, co dá život a co bere a právo žít a právo kvést – v ní všecko uzavřeno jest... „As dvacet tisíc“ – takto vy jste s žitím navždy hotovi... As dvacet tisíc... Cifra chladná a víc dál upomínka žádná na povražděný mladý dav... 29 i z paměti se ztratí lidí, až smrt s těch polí, chatek sklidí pár pamětlivých starých hlav... Však ten proud vaší krve rudé jak hrozná aureola bude kol dvou těch hlav se náhle chvít, až k soudu dějin musí jít, a bude je po věků řad vždy odsuzovat, proklínat! 30