X. V PARLAMENTĚ*

X.
V PARLAMENTĚ*
– – pamatuji, kterak tatík tenkrát z města přišel, je mi, jak bych dnes ten jeho radostný hlas slyšel. „Juchej, matko, pomodli se, poskočte si, kluci, budeme si vládnout sami, máme konstituci! – Kéž bych moh tak jenom dědka vyhrabat dnes z hrobu – Aspoň, kluci, uvidíte vy tu lepší dobu!...“ Zaslzel a smál se při tom, čapkou k stropu mával, přísného jsem v tomhle taťku ani nepoznával –
Transkripce jedné strany ze staré naivní rodiné kroniky.
* Psáno a fotografováno r. 1891.
[47] Poslanecká sněmovna. Temněhnědé lavice zejí prázdnotou. Několik poslanců popochází kolem nich. Tvoří se malé skupiny kol ministrů. Sněmovní sluhové v livrejích plouží se sem a tam. Jeden mladší poslanec stoupá k předsednickému stolu a disputuje potichu s předsedou.
Předseda.
– Nechte toho. Je to marné. A pak řeč ta jistě vzbudila by rozhořčení na nejvyším místě. Poslanec.
Excellencí, na tu věc však nutno poukázat, je to moment, kde se pravdě nesmí ústa vázat. Předseda.
Jak jste naivní, příteli můj. Tak co chcete s křikem? „Vázat ústa“ – jste jak poet. To jste politikem? Pokazíte straně naší jenom reputaci – vrhněte se raděj moudře na reelní práci, jest jí tolik, že se neví, kam se dříve vrtnout – Poslanec.
Svatá pravda, Excellencí. Tož mě račte škrtnout. * Ministr k vůdci jedné větší strany.
Ujednáno. Klub váš bude tedy pro položku – ale se své strany, myslím, slevíte mi trošku. Tedy presidenta soudu a dva dvorní rady – za to koupím všechny čerty s peklem dohromady. 48 Vůdce jedné větší strany.
Excellencí, není možno. Nelze povoliti, jinak se nám doma střecha nade hlavou sřítí, lid je všudy nespokojen, položka ta bude jako olej pršet zhoubně v uhlí žhavě rudé. Je zde třeba něčím stišit žár ten sálající – přidejte jen ministra nám, jak to v proposici. Ministr.
Chudák národ! Jak pak dlouho bude trápen hlady? Tedy: president, ministr a dva dvorní rady. (Podají si ruce.)
* Vůdce jiné větší strany k několika svým čelným poslancům.
Tedy v zájmu monarchie, páni kolegové, odevzdáme svoje hlasy pro položky nové – Jeden z poslanců.
Ale voličstvo v tom bude vidět čertovinku... Vůdce.
Pánům voličům též dáme něco, drahý synku. Naše žurnály to zítra chytnou hezky zkrátka a nechutnou paštiku tu vloží do pozlátka. Co jsme chtěli, to šlo hezky k ministrovu uchu, můžeme být spokojeni – naše věc je v suchu. 49 Jiný poslanec.
A což ti tam? (Ukáže nenápadně na vůdce strany, který prve jednal s ministrem.)
Vůdce.
Jako vždycky. Trochu vzdorovali, konečně se – a dost levně – přece jenom vzdali. * Jeden z ministrů k druhému.
Jakž, můj drahý, jak věc stojí? Druhý ministr.
Můžem litkup píti. Dva už máme, musil jsem jim hezky zaplatiti. Třetí nechce. Nedivím se. Kavalír to starý, problesknou v něm ještě chvilkou romantické žáry, tuším, že on s úctou hledí k Aristida věnci – musí pro mobile verbum asi k audienci. Pak je všechno urovnáno – a věc naše zdráva. První ministr.
Tož je dráha hezky hladká – bohům dík a sláva! 50 Řečník oposiční mluví, pět jeho přátel kolem poslouchá.
Nuž, co chceme? Které stesky srdce naše rozdírají? Oh, ty prázdné lavice zde zpaměti je snad už znají! Dejte nám, co odkázáno je nám navždy dějinami, co nám svatě přislíbeno královskými přísahami – naše právo! Pět jeho přátel tleská.
Jeden poslanec na druhém konci sněmovny.
Viděl jste ten nový balet? Roztomilé. Celý sbor ve vzduchu takřka tančí pěkné balabile, růžový gáz jako mlha zdá se nésti po jevišti a jen steré štíhlé nožky ve tricotu se v ní blýští – roztomilé, jak vám pravím – Druhý poslanec ukáže na oposičního řečníka.
Co to ten tam mluví asi? První poslanec učiní odmítavý posuněk.
Eh, to víte, znáte už těch povedených sýčků hlasy, pořád hudou jednu píseň – že už je to neomrzí – ale na to balabile zajděte si hezky brzy. Řečník oposiční pokračujepokračuje.
Jak vy snad se usmějete: „Zas ty staré pergameny, to je důvod nemoderní, také trochu bezecený –“ Však, pánové, tento důvod zdál by se vám býti v květu, kdyby jej tak akcentovat mohlo pár set bajonetů – Pět jeho přátel tleská.
51 Jeden poslanec na druhém konci sněmovny.
Hoj, tam padl, tuším, vtip! Jiný poslanec.
Tak? Pravda, ti tam bouří dlouze. Ještě jiný poslanec.
Pojďme slyšet. O vtip dobrý je v té síni věru nouze. Prvý poslanec.
Sláva vtipu! Bez nich by zde musil člověk nudou zšílet! Jiný poslanec.
Oh, nebožtík páter Greuter uměl jimi hezky střílet! Postaví se kolem oposičního řečníka.
Řečník oposiční pokračuje.
Však se střezte: Dnes zde stojí mírní tiší prosebníci, a vy odpovídáte jim posměšnou a chladnou lící – dejte pozor – musíme-li promluviti jiné tony, krev vám ztuhne mrazem v žilách – a vy znáte zvuky ony, hřmí vám z naší historie – tam ji naši otci pěli, nemyslete, že my, syni, jsme tu notu zapomněli – Pět jeho přátel tleská.
Předseda sněmovny.
Žádám, by pan řečník se už vrátil odkuds z nedohledna, položka, k níž mluví, jen o stavbě místní dráhy jedná. 52 Jeden z poslanců, kteří přišli poslouchat vtipy.
Mýlil jsem se: co tu praví, to už po paměti hude, a už vidím, že v tom sotva jedno zrnko vtipu bude. (Odchází.)
Jiný poslanec.
Bože milý, je to směšné, jak ti lidé vytrvale tak se ženou po tom divném fabulosním ideale! (Odchází.)
Jeden z přátel oposičního řečníka. To je jedno. Rachejtlí jen prskne řeč ta v tomto domu, ale u voličů bude hřmít to jako rána hromu. Řečník oposiční promluví o položce, stavbě místní dráhy, as třemi větami a končí. Pět jeho přátel mu gratuluje.
Sluhové sněmovní, kteří si po celou dobu cosi živě vypravovali, umlkli a zívají. Těžko jim as nalézt nit k novému hovoru.
53