XX.
EPILOG
[95]
Ta láska k vlasti snadno chápe se,
když několika slovy zatřese,
jež po pár roků mají dobrý zvuk:
když – na příklad – vlast v sloce představí
zhalenu ve plášť děsný, krvavý,
v efektním hávu staré romantiky
a kolem hlavy s gloriolou muk...
Neb nesvornosti hydru prokleje
a živí staré, sešlé naděje
proroctvím levným v příští čas;
kol plno přátel vidí v táboře
a slunce slávy v našem obzoře,
jež naší dobré matce vlasti vsadí
diadem zářný místo trní zas...
I ona finta stará, otřelá
vždy ještě dobrý efekt udělá:
Umírat chtěl bych jenom pro svou vlast! –
i hezké to – což zvykem moderním
je nyní – nabít ve sloku a rým
pár seriosních rad a pěkných plánů
a čtenáři je vážně na stůl klást...
To vše je zřejmé. Zda však pochopit
dovede jednou někdo onen cit,
jenž stokrát vysmán, schlazen, oklamán,
v tmách vidí ten náš obzor veškerý,
zří v příští časy okem nevěry
a trhá cetky, které národ baví,
a sype sůl do hnisajících ran?
Cit pochopit, jenž trysk jen v žluč a vztek,
žár pochopit, zkad ani paprsek
96
nepadá v příští dráhu, boje, dny,
jen silná hrdost, a ta vyrazí
jen hořkostí a všecko odhází,
co slabí nás a co je nehodno nás,
sny, naděje, roj přátel šalebný?
Buď zdráva, otčino! Vem poslední můj list
– ne jako omluvu, já před tebou jsem čist –
jak pozdrav prostinký, v nějž jsem zas sebe klad.
A moh jsem kratčej jej a lépe vyslovit,
po starém způsobu jak říkává náš lid:
Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská
a mám tě z celé duše rád!
97
OBSAH
I. První dojmy 11
II. Smutné perspektivy 15
III. Na Kahlenbergu 19
IV. Suchý žalm 25
V. Intermezo 27
VI. Hořký žalm 91
VII. Situace 35
VIII. * * * 37
IX. Bolestná epištola 43
X. V parlamentě 47
XI. Koruně svatováclavské 55
XII. Intermezo 57
XIII. Polsce 59
XIV. V soumraku 63
XV. Prvního května 67
XVI. Theorie 73
XVII. Evropa 81
XVIII. Dějiny lidstva 89
XIX. Epitaf XIX. věku 91
XX. Epilog 95
E: tb; 2004
[99]