XII. INTERMEZO

XII.
INTERMEZO
Jak individuím, tak celým národům, tak i člověčenstvu je vrozena jakási touha po klidu a pohodlí. Každou chvíli postaví se na nějaké nové basi, ohradí se čerstvými, právě nalezenými pravdami a začnou probírati a pojídati právě natrhané plody – a jenom negace, jež jako hrom zahřmí náhle do té idyly, jenom negace vyplaší a žene je dál. Negace stávajících poměrů jest onou hybnou silou, která provedla všecky velké převraty v dějinách a která pohání lidstvo dál a dále na nekonečné dráze. Negace jest onen činůplný Satan, jehož význam vystihla pěkně celá řada básníků (viz: Lucifer v Kainu Lorda Byrona. Carducci: Oda Satanu) – –
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[57] Jsou chvíle, kdy nás tesknost zachvátí a beznadějnost začne hrudí chvít: Nač staré bohy modlou nazvati, když snad nám nelze nových vytvořit? Nač sestárlých pravd rváti šedý třpyt, když nové též nám pranic nevrátí? Nač ctihodné ty staré formy bít, když nemůžeme nových podati? A pak zas přec jen člověk povstane: Toť je dát život, zahřmít: ne a ne! kams v klid – a klid je vždycky roven rovu. Za námi půjdou, budou stavět znovu a líp. Jsme minéři, jdem s prvým jitra svitem a pracujeme ohněm, dynamitem. 58