I.
PRVNÍ DOJMY
Stěhovaví ptáci nehnízdí v jižních krajinách – necítí se tam domovem. Jakoby je tam příroda vysílala jen proto, aby se jim stala dražší jejich hnízda na severu... Ze starého přírodopisu.
[11] Tak už jsem viděl leto v skonu v svém dobrovolném vyhnanství, už podzim plný teskných tonů a šedých mlh tím městem chví. Vše jako u nás... Den tu za dnem se táhne zvolna ospale, a každý přijde s vlhkým chladnem a nálady pln zoufalé. Zřím oknem ven. A kapuc šedou si nebe vtisklo na líci, a šedé mlhy rubáš předou po šedé smutné ulici. A tváře, jež se chvilku mihnou tu a tam v okně zavřeném, a lidé, ulicí již tíhnou – vše trpí jakýms těžkým snem. Vše jako u nás. U nás?... Kde to? Jak podivně to v duši zní! Vždyť trávil jsem tam ještě leto – v tu stranu as to severní... Jak leto?... Ne, to už je déle, už hezká řada roků dřív – ba, zdá se mi tak nyní cele, že nežil jsem tam jaktěživ... A všecko to, ta místa známá, ta Praha, moji přátelé, i hradčanské to panorama, i západy ty zardělé, 12 střech barvy, tony zvonů slavných, i kouzlo našich promenad, nálady ulic starodávných – vše, co jsem měl tam tolik rád, vše, co jsem žil, má zima dlouhá, mé krátké sluné podletí, vše, vše jen pohádka je pouhá, jež bájí se v mé paměti!... A přec zas jasně zřím kraj známý, tu zamlženou dolinu, v ní řeku, domy, věže, chrámy od Žižkova až k Petřínu – a divným leskem kraj ten svítí, tak teskně je to zlaceno, jak všecko, co v tom našem žití je navždy, navždy ztraceno! Má Praho, kolik předtuch střídá se deně duší sklíčenou, že zrak můj víc už neuhlídá tvou panoramu vznešenou!... Eh, je to hloupost, říkám deně, snad nemoc nervů v rozkvětě, a nutno zvyknout této změně, jak zvyk jsem všemu na světě. Však co to platno!... Pokutován je člověk nyní pro vždycky, že hrdopyšně blaseován chtěl přezírati cynicky, 13 že možno cítit v zadumání kdes pod cizími oblaky to žhavé Odyssea přání po mráčku kouře z Ithaky... 14

II.
SMUTNÉ PERSPEKTIVY
– – – a je to ta žalostná nemoc, nazvaná politickou nervositou národa. – Neznámý filosof.
[15] Děl hřmění, třeskot zbraní valných a bitevních šum praporů, jenž ozývá se z mraků kalných na evropejském obzoru – tu divou bídu, jež jde světem a výš a výš svou tyčí skráň, jež dává slzy ženám, dětem a mužům tiskne nože v dlaň – tu zoru krve, v které shasne nemocné naše století, již na všech stranách v záři jasné lze prostým okem viděti – tu hrůzu, stesky, které budí těhotný, hrozný příští čas, tu otázku, jež lidskou hrudí chví všude: Jak dál bude as? – Zde můžeš slouchat kolem sebe, zde napínat zrak v šíř i výš – zde nad tebou je modré nebe, a z toho pranic neslyšíš. To celé město usmívá se bez obav, stesků, trudů zlých, zde dobrá nálada zní v hlase a v žertech bujných, veselých. A valčík, valčík! Po ulici ti všady v ucho burácí, jím piana zní výskající v tom každém skvělém paláci, 16 jím kolovrátek pronikavý od rána vříská do šera, jím spíjí se zde pestré davy za bálového večera, jím uspávají děti všady, jej hvízdá, kdo jde chodníkem, a zpívajíce prosí tady žebráci sladkým valčíkem... Oh, valčík, valčík! Duší všeho je touhou, heslem, cílem dne, a v kolebavých tonech jeho je spito město ohromné!... * Mně je zde teskno... V duši mojí žije, co přinesl jsem z otčiny své sem, ton hořkosti a tichá elegie, jež dýše v dálce rodná moje zem. Tu elegii šumí naše pláně, hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů, podzimní nádech stále padá na ně a teskné mlhy v šedém příkrovu... A hořkosti ton projede mě vždycky, když na národ té země vzpomínám – zde mají pro něj posměch ironický, jenž prochvěje až k duše hlubinám. – Náš národ!... Bez kormidla, cílacíle, vesla se před přístavem vrahů potácí, s prava i leva lapá frase, hesla, v nichž všechnu sílu, zápal utrácí... 17 Mně je zde teskno... V raní úsvit prvý ta elegie šumí v duchu mém, ta hořkost splynula už s mojí krví – a k tomu zní mi Vídeň valčíkem! A valčík ten, ten bujný život celý mě dojímá jak výsměch banální – dnem každým zaletá sem v sluch můj bdělý kus hořké písně, jež tam u nás zní... Hned jako hymnus: Zdá se, nové síly že znovu ženou národ do ruchu, zvuk starých palcátů sem slyším chvíli – však jimi švihá se jen do vzduchu... Hned jako hrana, jimiž zvoní kdesi vždy v pravou chvíli chytře obratně, a národ okamžitě hlavu svěsí a: Co teď, co teď? – ptá se malátně... Zas Hosanah! zní, národ palmy stele, Náš Spasitel zde! – duní ze všech stran... však v posled osel a bez Spasitele vyjede v scenu z těchto slavobran... Blýskavé frase, hesla, slova, slova – vše nic než hořkost vzbouzí ve hrudi... A v obzor stoupá doba hrozná, nová – tak my v ni jdeme k svému osudí... – – A člověk myslí na ty pláně táhlé, na města, vísky, hvozdů linie – a šílí skorem, že by mohl náhle z té elegie slyšet requie... 18

III.
NA KAHLENBERGU
Úchvatný pohled jeví se oku s věže postavené na Kahlenbergu. Na jedné straně zdá se tonouti v moři zeleně imposantní Vídeň, a přes široký pruh Dunaje bloudí zrak po nedohledné rovině Moravského Pole, na jehož půdě bylo svedeno několik pamětihodných bitev – – – Z průvodce po okolí vídeňském.
[19] Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat koberec travnatý svěží, a město obrovské jak žena luzných vnad tu na něm zhýřile leží; vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena a k bokům mohutným splývá jí, z pestrého živůtku zří ňadra obnažena a volným dechem se zdvihají, je šperky poseta, jichž záři míhavou zřít možno, kam až zrak stačí, a jednu ruku má složenu pod hlavou a druhou v Dunaji smáčí, před leskem blankytu své svůdné mhouří oči, jichž žár se kryje v řas líný stín, a mlha průsvitná se kol ní vine, točí jak lehký modravý muselin... – – – – – – – – – – – – – – – – – A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený, k severu obracím zraky, tam v dálce našedlé tkví moje kořeny za lesy, horami, mraky. Ó moje otčino, je to tak divný cit, jenž hrudí člověka chvěje, když zrak tě hledat jde přes vrchů modrý štít, a rty si zavzdychnou: kde je?... Ó moje otčino, ne tam, kde vřava dení a bombast žurnálů a frase bez citu tvou bytost tahají v sobecké zápolení a jmeno tvé si píšou do štítu – 20 ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví, kde člověk v cynika vzroste, ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý, vzdechy a steny tvé prosté – zde chápu: – – – – – – – – – – Země má, co je ti společné teď i v tom minulém čase s tou sudbou ženy té zde klidné netečné v své líné zhýřilé kráse? Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře, ne úcta, ne přízeň laskavá – jen cesta z Dürnkrut* až k naší Bílé Hoře, široká cesta ta krvavá!... A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech rostlo a roste a kvete, jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech v rozkošný osud ti plete... Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro stená, sem v plné síle vždy zaletí, a každý nerv, jak struna udeřená musí se ozvěnou zachvěti! – – – – – – – – – – – – – – – – – Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů a v dobách starého zákona – chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu lví hlavu siláka Samsona. * Dürnkrut (Suché kruty), ves na Moravském Poli u Vídně, kde padl Přemysl Otakar II.
21 Ten obr, před nímž třás se celý její rod, vedl si jak hloupé děcko, hladil ji, mazlil se a líbal o závod a žvatlal, co chtěla, všecko, pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý, pak ani necítil, že už je přivázaný a že mu nůžky jdou do hřívy... Jak děsně zaťal rty, jak krev mu střikla z nich, co v nitru vřelo mu asi, když procit bezmocen ve středu vrahů svých, na zemi zřel svoje vlasy! A když pak městem šel, terč posměchu a lání – ó jak ho hořkost as zžírala: i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni – šla za ním, by se mu vysmála! A zrak mu vyloupli a jako otroka luza ho do mlýna hnala, a městem jásot zněl a jako divoká milenka jeho se smála! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď provanul žhavou mou duší... A hledím k severu na mlžných vrchů zeď, tam, kde tě srdce as tuší... ach, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí, z nich vstává lví hlava bez očí – – jak otrok ostříhán, on, volný, hrdý kdysi, tam v mlýně otročí, otročí... 22 A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý muselin půvabnou ženu zde kreje – chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí, ona však směje se, směje... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Oh, přišel pomsty den po letech ponížení a prosbách, modlitbě tesklivé, lvu hříva narostla a poznal v rozželení ty všecky zoufalé hříchy své: byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám a zády opřeli k sloupu, a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám, a divým posměškům troupů – tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou, mohutné sloupoví chrámu jal, a výkřik zděšení se rozleh klenbou tmavou, lomení ruk a noh marný cval a rána hromová – – a trosek hora je z té stavby veliké... Dalila, kněží, lev sám i cizáci v krvavé mase zde zasuti, zničeni leží... A jistě musila to smrt být vábivá, z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu: když už nic jiného, než umřít, nezbývá – ať mrou též upíři spolu!... 23

IV.
SUCHÝ ŽALM
[25] Povaha naše záhadně je stkána: Dvé disonančních, rušících se tonů, jež zazní z každé stránky našich dějin, z našeho šumí národního žití: francouzská vznětlivost a ruská mlha. Jakby si stiskli Západ kdys a Východ své pravice v nás ku věčnému spolku, a nechali v nás kus svých sympatií a nechali v nás něco ze svých povah – my lehkovznětní rychle zaplaneme pro mnohou, třeba ilusorní krásu, pro mnohé, třeba vybájené dobro, pro mnohé, právě narozené cíle, (v jichž hledání jsme praví Kolumbové), pro řadu velikých a smělých reform, v něž chceme obléct celou polokouli – však rázem klesne odkuds ruská mlha, a zapadáme v tupou resignaci a nemáme než trpkou svoji dumu a žalné stesky, elegické tváře... Pak v mlhu tu zas padne trochu světla, a hned sty raket září, hraje, hýří náš celý obzor... A tak balancujem do světla, do tmy po povaze naší... A balancujem se svou sympatií z Východu v Západ, ze Západu v Východ s chybami obou, ne však jejich silou... A to je konečně to nejsmutnější... 26

V.
INTERMEZO
PADLÝM U SADOVÉ (K 3. červenci 1891)
„So ist der unheilvollste, ein Krieg Deutscher gegen Deutsche, unvermeidlich geworden! Zur Verantwortung all’ des Unglücks, das er über Einzelne, Familien, Gegenden und Länder bringen wird, rufe ich diejenigen, die ihn herbeigeführt, vor den Richterstuhl der Geschichte and des ewigen allmächtigen Gottes. Ich schreite zum Kampfe mit dem Vertrauen, das die gerechte Sache gibt...“
Franz Joseph 17. června 1899.
[27] Ty bleděžluté dlouhé lány, kdys rozšlapány, podupány, k žním novým nesou nový klas, ty skalní zkrvavené štíty, pás mezí, kdysi děly zrytý, teď kryje svěží tráva zas, krev, jež zde v kalužinách stála, už dávno ruka zaorala, a kde kdys v divém víru zněl zvuk trompet, pušek, bouře děl, řev, jásot, kletby, stenání, zní dívčí zpěv a skřivaní. I bílých domků lomenice už nepovědí tady více o černých jícnů záblesku; střech tašky jsou zas obemšeny, na šedých doškách roztřepený zas sedí chumáč netřesku; zde život jde tím klidným krokem, jak tenkrát před tím hrozným rokem, jen místem trochu vzpomíná brat, táta, hlava matčina, a čelo klesne v dlaně níž – však slzy dávno vyschly již... Tak všecko schází, všecko mizí... Čas se svých polí dál žeň sklízí a bez odechu vrhá ji v tůň věčnosti a zapomnění... a zase sije bez prodlení a zas už plody padají... ach, noví mrtví... bolest jiná... a na staré se zapomíná... 28 Však dnes tomu čtvrt století, den vraždy ožil v paměti, a suchých kostí bílý prach chví, víří v našich vzpomínkách!... Buď lehka vám ta černá země... A dotlete tam tiše, jemně pod obilím a kamením, ó hrdinové bezejmení, již hnali jste se v trubek hřmění na bodáků hrot s nadšením a jak ty klasy přede žněmi jste padali tam časně k zemi a strhaný zrak do dáli jste ještě marně upjali a dusili snad stesk a pláč a mřeli – nevědouce zač... Buď pokoj s vámi!... V dějepise jmen vašich nikdo nedoví se „– tam padlo dvacet tisíc as –“ ach, dvacet tisíc! – Krátká věta a v ní jsou vaše mladá leta, naděje různé v příští čas, sny, touhy, upomínky steré, vše, co dá život a co bere a právo žít a právo kvést – v ní všecko uzavřeno jest... „As dvacet tisíc“ – takto vy jste s žitím navždy hotovi... As dvacet tisíc... Cifra chladná a víc dál upomínka žádná na povražděný mladý dav... 29 i z paměti se ztratí lidí, až smrt s těch polí, chatek sklidí pár pamětlivých starých hlav... Však ten proud vaší krve rudé jak hrozná aureola bude kol dvou těch hlav se náhle chvít, až k soudu dějin musí jít, a bude je po věků řad vždy odsuzovat, proklínat! 30

VI.
HOŘKÝ ŽALM
– – A v obzor vstoupá doba hrozná, nová – tak my v ni jdeme k svému osudí... Z básně: Smutné perspektivy.
[31] Dvé vlasteneckých máme uniforem a bez nich není života už skorem; tím nebo oním, modrý nebo bílý – a jinak chodit nemáš práva chvíli. Tvým Credem dnes je, co ti v době raní tvůj drahý žurnál káže při snídani, a švihne-li ti zítra plnou kuší cos jiného – to neseš zítra v duši. V těch uniformách vedeme boj tuhý, ovšem, že spolu: padnout musí druhý, prach země jíst – jak říkávají Rusi, a zbraní lepou – každý uznat musí – my velkolepý boj ten bojujeme: my plným hrdlem sebe „zrádcujeme“ vzájemně, stále. A nač též se vzdávat těch pěkných zbraní? Jiné vyhledávat? My z dějin pár jen řádných zrádců znali: Efialt, Milota... ti proti králi se prohřešili... My však můžem, pane, sta, statisíce věčně znamenané národa zradou v provinilé šíji dodávat stále v tuto galerii – a dodáme je! Jaké to je štěstí, že lze nám bylo slovo vynalézti, jež neznali ti prostí naši dědi, jež potomci však v plné slávě zdědí, to: zrádcovati! Časoslovo pěkné, když s důrazem se někomu v líc řekne! Nuž, říkejme je! Naši bílí právě se září vynálezce na své hlavě 32 dnes zahřímali: Samo, král náš prvý, jenž obhájil vlast věrných svojich krví, byl – jak krok jeho každý do dnes svědčí, muž našich zásad, ideí a řečí – dnes nes by naše přesvědčení s chloubou – a muž, jenž tak byl vrahům našim zhoubou, že jeho zjev jak svatém ve plameni se nes a nese přes vše pokolení, jenž byl by mužem našich uniforem, nám nemá býti v každém hnutí vzorem? Jen zrádce vlasti může nectít Sama, jen zrádce vlasti může nejít s náma! – Však chyba lávky! S prvním svitem jitra věc celou žurnál modrých lapí zchytra: Jak, Samo bílým? Hoho, páni bílí se v tuposti své zase jednou mýlí! Jak, Samo bílým? Ten muž síly, činu je zvedán za štít od chabosti synů? Hle, strana zrádců! To jí nedostačí, že živý národ do poroby vláčí, ta s drzým čelem, nestydatou šíjí falšuje naši velkou historii! Jak, Samo vaším? Který honil vrahy s krvavou hlavou přes ty české prahy – ten že je vaším? Vždyť vy, plémě slepé, jste v bratrství šli s nimi velkolepé! Vy nezkalíte však zrak lidem bodrým, náš lid ví, že náš Samo byl jen modrým a klne zrádcům! – Zítra bílí v řadu zas vstoupí, spustí novou kanonádu... Pozejtří modří – zrádci tam i tady... 33 A svolají se lidé do hromady, mluví se dlouho – pak jak salvy řádné pár resolucí ostrých ve spor padne – až Samo zvšední... rychle vynajdou si zas jiného cos: měl-li Prokop vousy; co by se bylo asi všecko stalo, kdyby nám štěstí bylo lépe přálo na Bílé Hoře; – co se jistě stane na půdě krví předků zalívané po volbě v Lhotě, při ní zvítězí-li ti zrádci modří, či ti zrádci bílí... Až náhle jedni zahřmí: Sváru dosti! – a spustí velký traktát o svornosti, o nicotném a bratrobijském boji – a zrádci jsou zas, kdož proti nim stojí... Vznešené, směšné, hluboké a mělké tak všecko pêle-mêle v kavalkádě velké se žene u nás každým tím dnem žití – však zrádců při všem jak krup v krupobití... Toť úkol velký, který máme tady... A jazyk rodný, který ze hromady zřícenin, sutin předků ruka dbalá vyrvala pracně a nám zachovala, my (– přidavše mu sloveso to pěkné, jež se jak pozdrav deně u nás řekne –) odkážem synům – jinak ovšem celý, že probít jej jen Osud nedal bdělý – pak příklad zlý a dlužných činů řadu a novou hořkou Don-Quijotiádu... 34

VII.
SITUACE
Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam! Sv. Čech.
[35] Pár Muhamedů našich čelo chýlí k Východu s okem zbožné důvěry, na vejcích prý už sedí orel bílý, z nichž vzejde příští plné nádhery – Pár proroků zas k Západu pne ruce a skálopevnou třímá naději, že z kolébky jen Velké Revoluce zas čerstvé proudy vzduchu zavějí – Pár augurů pak ani slova nedí, zří v pravo, v levo, dolů, nahoru – o jakéms zázraku prý jistě vědí, jenž zeměkoule změní prostoru – A zatím Slovanstva je orel bílý neplodný, zdiskreditovaný pták – je třeba, bychom se jen přiblížili – on pařátem nám pěkně vytne zrak. A zatím naděje ten plný Západ vzduch vlastní sobě sotva vyčistí, v kolébce Revoluce slova chápat se začli velkohubí frasisti. A zatím zázraky už vyšly z mody a šarlatánů jsou teď řemeslem – a dál a dál čas letem prudké vody v bezednou věčnost vleče starou zem... A zatím provaz zdrhuje nám šíji, krev kape z našich otevřených žil – však prorok každý v extasi se svíjí a každý zdraví ten svůj příští cíl... 36

VIII.
*.*.*
– – i byl veden k hranici. Byli sice v zástupu mnozí, kteří mínili, že ten člověk má přece jenom pravdu – však podněcováni fanatickými mnichy, chápali se kamení a volali jako všichni druzí: Kacíři, kacíři! Z dějin španělské inkvisice.
[37] Ty staré pergameny, jež ožraly kdes myši, a přísahy ty nedodržené – ó třikrát běda ti, ty bědný národe, nemáš-li důvod vyší pro svoje postuláty! Ó třikrát běda ti, nesají-li ta práva tvé děti už z prsů matek svých, a nebije-li jimi krev žhavá v jich žilách a nechví-li jimi jich každý dech a nezní-li jimi už ten ton každého slova a nedýše-li jimi vždy znova a znova v jich pole, nivy ta práce v černých hrudách a pot ten zoufanlivý! Ó třikrát běda ti, když práv svých nenacházíš už v závodech duchů, kde pevným krokem svým jdeš s nimi v soutěži, a potlesk, jejž slyšíš tam a jenž platí tobě, 38 si necháš znít k uchu co sportsman ješitný! Jsi tady a žiješ, chceš volný jít k předu tím právem, že zde jsi, že žiješ a že chceš – nuž, nač ty pergameny dědů – jsou světější tvých přirozených práv? Ta práva z dějin... to důvod malý... Ta vyžadují svaly – a máš-li svaly – nač třeba práv? Ba, jeden, pouze jeden v nich důvod najdem: Kde že je vzali otcové naši, kde podědili? Však odpověď tu snésti nemáme sílysíly, a proto raději se netážeme. Neb z minulosti mdlá chabost na nás padá... Oh, byla velkou našich předků řada – však žel, tím nejsme my. V své nicotnosti my chcem se spodobňovat s feudaly ku posledku: 39 již mní, že dědí ducha vždy s predikátem předků; tak nemajíce síly či odvahy stát celí sami sebou my bychom rádi lehce podědili s žlutými pergameny to, čím kdys otcové ti naši byli. A kdyby přec i cikáni, těch pariů rod hnědý, co moderní národ žít chtěli náhle, i jim se přiznat musí též naposledy to právo žití – a to by nemohlo přec býti světější, vyší, než naše dnešní! Však nač ta práce? My máme krátce své pergameny... Raději hřmíti ve prázdných slovech a snášeti ciziny despekt a sami doma skepticky hleděti na ty své pergameny... Čas vyřkne nad námi své jednou: byli –... Však nežili jsme darmo: 40 my uhájili a zanechali potomkům bohdá čilejším – ty nedodržené přísahy a žluté staré pergameny! 41

IX.
BOLESTNÁ EPIŠTOLA
Nelitujte těch, kteří trpí a bojují, nepřejte jim vítězství a klidu! Boj a utrpení jsou solí života, vítězství jest růžovou cestou ke klidu, jenž jest jen slušnější formou hnití...
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[43] Jsou u nás věštci, kteří prorokují, že přijde velká doba vykoupení, po bouřích, temnu že zas svitne slunce, nad naší zemí vzplane duha míru, a že to u nás bude oplývati mlékem a medem... Rod za rodem zmírá a proroctví to dál a dál se dědí, a chvíle jsou, kdy chví se nám nerv každý jak židům kdysi v touze Mesiáše... Naděje plané, snění pohádkové!... A běda nám, ta svitne-li nám doba!... O život bojem národa je život. Dva listy máme z naší historie, kde nemusí se krev nám v líce hnáti buď studem nebo vztekem, nebo hořem, dva listy, při nichž člověk steskem vzdychne – a to jsme se tak rvali s celým světem o volný vzduch a o to, což je naše – a tak se rvali hezky, že z té slávy jak medvěd v mrazu z přehojného tuku chcem do dnes v naší mizerii týti – než sláva ta je dávno projedena, a medvěd chuďas už je kost a kůže. Však máme naděj! Naši věštci s tribun a táborů a schůzí nevázaně a jiní zase odami a hymny nám vázanou ji řečí vroubovali a štěp se ujal... Celou šírou vlastí v srdcích skví se zelená jen barva... 44 A každý věštec jako chytrý cikán, jenž předpoví, co příjemno je sluchu, popularity minci v dlani svírá a spokojen je – a dál národ čeká... Na šedé skále v dubů vlhkém stínu ční drobnolistá nízká kapradina, vždy zelená je – a vždy beze květu – nuž, kdo z nás ještě pohádce té věří, že kapradina vyžene květ zlatý v nějaké příští svatojanské noci? – – Ó kdyby dnes to celé lidstvo zašlo a zbyli jen dva lidé na dvou polech s tou lidskou krví ve svých arteriích – jak vystřelené šípy budou letět na jedno místo, kde se v sebe zatnou a soku sok chtít bude otevříti tu tepnu a krev rudou nechat vyvřít. – A kdyby dnes to celé lidstvo zašlo, a na každičké zbyl tu polokouli jen jeden národ – zdvihnou se jak mraky a ničícími blesky svými, hromy bít budou v sebe do sledního dechu, by žil, kdo zbude... Strašlivý to zákon té věčné přírody... Jen v boji život. A my si v příští bouřeplné časy mělčíme ducha nadějí jen planou a kupujeme pěknou nervositu nevyplnitelnými ilusemi. Ó velká moci, kterou zovou Bohem, či Osudem, či Pověčnými Řády, 45 před klidem chraň nás rukou milosrdnou, před zlatým květem svatojanské noci! Byť klid ten lesk měl doby Periklovy a byť měl slávu světovládce Říma, když Oktavian zavřel templum Jani, chraň před ním nás – to počátek je konce: tam v perspektivě pláň je Chejronejská, les Teutoburský, hordy ze severu... Nech lít v krev naši divý vztek a hořkost, jež sílí ji a jež i napnou svaly, nech nás jít stále ústrky a bouří, nech nám ten obzor věčně zatažený – jen žádný klid. A dej nám trochu prozřít, že čeká nás jen ústrk a jen bouře, zkalený obzor, boj do nedohledna, ne pro slávu boj, boj o trochu vzduchu a trochu světla, co tak potřebujem nejnutněj k žití, dej nám vše to vědět – snad zatnem zuby v hořkém odhodlání, snad s těžkým srdcem tiše dáme s bohem těm bajkám, v nichž jsme tolik rádi snili, snad trochu trpkým bude ten náš život – však budem žít! 46

X.
V PARLAMENTĚ*
– – pamatuji, kterak tatík tenkrát z města přišel, je mi, jak bych dnes ten jeho radostný hlas slyšel. „Juchej, matko, pomodli se, poskočte si, kluci, budeme si vládnout sami, máme konstituci! – Kéž bych moh tak jenom dědka vyhrabat dnes z hrobu – Aspoň, kluci, uvidíte vy tu lepší dobu!...“ Zaslzel a smál se při tom, čapkou k stropu mával, přísného jsem v tomhle taťku ani nepoznával –
Transkripce jedné strany ze staré naivní rodiné kroniky.
* Psáno a fotografováno r. 1891.
[47] Poslanecká sněmovna. Temněhnědé lavice zejí prázdnotou. Několik poslanců popochází kolem nich. Tvoří se malé skupiny kol ministrů. Sněmovní sluhové v livrejích plouží se sem a tam. Jeden mladší poslanec stoupá k předsednickému stolu a disputuje potichu s předsedou.
Předseda.
– Nechte toho. Je to marné. A pak řeč ta jistě vzbudila by rozhořčení na nejvyším místě. Poslanec.
Excellencí, na tu věc však nutno poukázat, je to moment, kde se pravdě nesmí ústa vázat. Předseda.
Jak jste naivní, příteli můj. Tak co chcete s křikem? „Vázat ústa“ – jste jak poet. To jste politikem? Pokazíte straně naší jenom reputaci – vrhněte se raděj moudře na reelní práci, jest jí tolik, že se neví, kam se dříve vrtnout – Poslanec.
Svatá pravda, Excellencí. Tož mě račte škrtnout. * Ministr k vůdci jedné větší strany.
Ujednáno. Klub váš bude tedy pro položku – ale se své strany, myslím, slevíte mi trošku. Tedy presidenta soudu a dva dvorní rady – za to koupím všechny čerty s peklem dohromady. 48 Vůdce jedné větší strany.
Excellencí, není možno. Nelze povoliti, jinak se nám doma střecha nade hlavou sřítí, lid je všudy nespokojen, položka ta bude jako olej pršet zhoubně v uhlí žhavě rudé. Je zde třeba něčím stišit žár ten sálající – přidejte jen ministra nám, jak to v proposici. Ministr.
Chudák národ! Jak pak dlouho bude trápen hlady? Tedy: president, ministr a dva dvorní rady. (Podají si ruce.)
* Vůdce jiné větší strany k několika svým čelným poslancům.
Tedy v zájmu monarchie, páni kolegové, odevzdáme svoje hlasy pro položky nové – Jeden z poslanců.
Ale voličstvo v tom bude vidět čertovinku... Vůdce.
Pánům voličům též dáme něco, drahý synku. Naše žurnály to zítra chytnou hezky zkrátka a nechutnou paštiku tu vloží do pozlátka. Co jsme chtěli, to šlo hezky k ministrovu uchu, můžeme být spokojeni – naše věc je v suchu. 49 Jiný poslanec.
A což ti tam? (Ukáže nenápadně na vůdce strany, který prve jednal s ministrem.)
Vůdce.
Jako vždycky. Trochu vzdorovali, konečně se – a dost levně – přece jenom vzdali. * Jeden z ministrů k druhému.
Jakž, můj drahý, jak věc stojí? Druhý ministr.
Můžem litkup píti. Dva už máme, musil jsem jim hezky zaplatiti. Třetí nechce. Nedivím se. Kavalír to starý, problesknou v něm ještě chvilkou romantické žáry, tuším, že on s úctou hledí k Aristida věnci – musí pro mobile verbum asi k audienci. Pak je všechno urovnáno – a věc naše zdráva. První ministr.
Tož je dráha hezky hladká – bohům dík a sláva! 50 Řečník oposiční mluví, pět jeho přátel kolem poslouchá.
Nuž, co chceme? Které stesky srdce naše rozdírají? Oh, ty prázdné lavice zde zpaměti je snad už znají! Dejte nám, co odkázáno je nám navždy dějinami, co nám svatě přislíbeno královskými přísahami – naše právo! Pět jeho přátel tleská.
Jeden poslanec na druhém konci sněmovny.
Viděl jste ten nový balet? Roztomilé. Celý sbor ve vzduchu takřka tančí pěkné balabile, růžový gáz jako mlha zdá se nésti po jevišti a jen steré štíhlé nožky ve tricotu se v ní blýští – roztomilé, jak vám pravím – Druhý poslanec ukáže na oposičního řečníka.
Co to ten tam mluví asi? První poslanec učiní odmítavý posuněk.
Eh, to víte, znáte už těch povedených sýčků hlasy, pořád hudou jednu píseň – že už je to neomrzí – ale na to balabile zajděte si hezky brzy. Řečník oposiční pokračujepokračuje.
Jak vy snad se usmějete: „Zas ty staré pergameny, to je důvod nemoderní, také trochu bezecený –“ Však, pánové, tento důvod zdál by se vám býti v květu, kdyby jej tak akcentovat mohlo pár set bajonetů – Pět jeho přátel tleská.
51 Jeden poslanec na druhém konci sněmovny.
Hoj, tam padl, tuším, vtip! Jiný poslanec.
Tak? Pravda, ti tam bouří dlouze. Ještě jiný poslanec.
Pojďme slyšet. O vtip dobrý je v té síni věru nouze. Prvý poslanec.
Sláva vtipu! Bez nich by zde musil člověk nudou zšílet! Jiný poslanec.
Oh, nebožtík páter Greuter uměl jimi hezky střílet! Postaví se kolem oposičního řečníka.
Řečník oposiční pokračuje.
Však se střezte: Dnes zde stojí mírní tiší prosebníci, a vy odpovídáte jim posměšnou a chladnou lící – dejte pozor – musíme-li promluviti jiné tony, krev vám ztuhne mrazem v žilách – a vy znáte zvuky ony, hřmí vám z naší historie – tam ji naši otci pěli, nemyslete, že my, syni, jsme tu notu zapomněli – Pět jeho přátel tleská.
Předseda sněmovny.
Žádám, by pan řečník se už vrátil odkuds z nedohledna, položka, k níž mluví, jen o stavbě místní dráhy jedná. 52 Jeden z poslanců, kteří přišli poslouchat vtipy.
Mýlil jsem se: co tu praví, to už po paměti hude, a už vidím, že v tom sotva jedno zrnko vtipu bude. (Odchází.)
Jiný poslanec.
Bože milý, je to směšné, jak ti lidé vytrvale tak se ženou po tom divném fabulosním ideale! (Odchází.)
Jeden z přátel oposičního řečníka. To je jedno. Rachejtlí jen prskne řeč ta v tomto domu, ale u voličů bude hřmít to jako rána hromu. Řečník oposiční promluví o položce, stavbě místní dráhy, as třemi větami a končí. Pět jeho přátel mu gratuluje.
Sluhové sněmovní, kteří si po celou dobu cosi živě vypravovali, umlkli a zívají. Těžko jim as nalézt nit k novému hovoru.
53

XI.
KORUNĚ SVATOVÁCLAVSKÉ
Český lid byl naivní dobrodisko. Nemohl pochopiti, jak možno žíti bez korunovaného krále. I nabízeli korunu českou králi polskému – odmítl, potom po dvakráte knížeti litevskému – odmítl – i byl z toho zármutek po celých Čechách – – –
Z dějepisu země České.
[55] Blíž mrtvých králů, kteří vždy jen v pýše a v úctě nosili tě na skráni, ty, symbole náš, odpočíváš tiše ve zamříženém temném ústraní. Je dobře tak... Ti králové jsou prachem, a co z nich žije, jest jen pohádkou – nuž zůstaň ty i s povybledlým nachem, kameny, zlatem na ně památkou. Je dobře tak... Ty v zamřížené schráně, a je ať kryje kámen zvětralý – nač nutit tebe v něčí lysé skráně, jež o tě vůbec nikdy nestály? Ať oplete tě pavouk! Nerušený ten obraz bude! Ty tak zastřena, z králů je popel, národ ponížený – ta trocha cti však nebuď ztracena! 56

XII.
INTERMEZO
Jak individuím, tak celým národům, tak i člověčenstvu je vrozena jakási touha po klidu a pohodlí. Každou chvíli postaví se na nějaké nové basi, ohradí se čerstvými, právě nalezenými pravdami a začnou probírati a pojídati právě natrhané plody – a jenom negace, jež jako hrom zahřmí náhle do té idyly, jenom negace vyplaší a žene je dál. Negace stávajících poměrů jest onou hybnou silou, která provedla všecky velké převraty v dějinách a která pohání lidstvo dál a dále na nekonečné dráze. Negace jest onen činůplný Satan, jehož význam vystihla pěkně celá řada básníků (viz: Lucifer v Kainu Lorda Byrona. Carducci: Oda Satanu) – –
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[57] Jsou chvíle, kdy nás tesknost zachvátí a beznadějnost začne hrudí chvít: Nač staré bohy modlou nazvati, když snad nám nelze nových vytvořit? Nač sestárlých pravd rváti šedý třpyt, když nové též nám pranic nevrátí? Nač ctihodné ty staré formy bít, když nemůžeme nových podati? A pak zas přec jen člověk povstane: Toť je dát život, zahřmít: ne a ne! kams v klid – a klid je vždycky roven rovu. Za námi půjdou, budou stavět znovu a líp. Jsme minéři, jdem s prvým jitra svitem a pracujeme ohněm, dynamitem. 58

XIII.
POLSCE*
Nebyla to jen literatura, kterou v Evropě až k letům sedmdesátým naplňovala romantika; záře romantiky i celé národy obklopovala a pronikala a vábila k nim sympatie vzdělaného světa. Evropa měla své Poláky, své Maďary... A hle, proud chladného a střízlivého realismu opanoval zase nejen literaturu, ale vnikl i do hloubi ducha celých národův, a zajímavo, že u bývalých romantiků nejintensivněji. Neznám nyní praktičtějších národů na světě, v životě i politice, než Poláky rakouské a německé – vyjímaje ovšem rytířský kdysi národ Maďarů... O ruských Polácích to neplatí – jsou romantiky, zásluhou bratří Rusů arci, až do dnes...
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
* Když pozoroval člověk její děti v rakouském parlamentě...
[59] Ó matko Polsko, jak to snění naše dlívalo vždy jen s úctou při tobě!... My rovnali tě k jaté Andromaše neb kamenící hořem Niobě, tys dívala se Dolorosy okem, když poklesla pod křížem ztrnulá, a synova krev horkým, rudým tokem po dřevě dolů na ni kanula... Jaks byla velká, když tvých dětí jmena přibita byla na sloup pranýře, kdy krev jich po kopytech roznášena kozáckých koní, v sněhu Sibíře, kdy na pevnostech oni mřeli v dáli a sledním slovem, sledním dechnutím tvé vrahy ještě v posled proklínali a žehnali ti ještě s pohnutím! To slýchali jsme s dechem zatajeným od otců, kterým při tom vlhnul hled, to každý z nás vždy duchem rozechvělým z pasionalů poetů tvých čet – ó Polsko, Polsko, tenkrát tvoje jmeno – vždy světější než vlastní vlast a zem – jak modlitba jen bylo vysloveno a hymnus bolu neslo v zvuku svém! – – – – – – – – –– – – – – – – – – Dnes, matko Polsko – jak se mění čas! – tys sňala věnec z trnového kvítí, utřela moudře slzy z dlouhých řas a začala jsi opatrně žíti; 60 tvým dětem věru málo vynesla ta gloriola mučednická... Co s ní? Raděj se chopit nějak řemesla – je škoda času, jenž se hloupě prosní! Je třeba jakýs cíl v tom žití mít, jakýsi system na reelní basi – je pošetilost po žalářích mřít – jak otci dříve pro blesknavou frasi! A nač s tou romantikou na tváři chtít bouřit se jak u nich v obyčeji? Po parlamentech líp se kramaří, ne čestně tak – leč za to výhodněji, ne čestně tak – však kdo dle starých zvyků, jež svleknou se jak obnošený šat, dnes bude hledat ve cti romantiku a v romantice vidět vší cti sklad? Jen prakticky... Vždyť je to vlastní škoda dostat se vůbec citů do strží – čas-li, tu se tak zvaný bratr prodá, jen když se za něj něco utrží – Ó matko Polsko, kveteš ve svých synech a věru, kveteš moudřeji než dřív, po dávných slzách, utrpení stínech už není památky – a není div, tys matrona teď tlustá, plnolící, bůh odplatil ti tučnou náhradou, tuk hrozí zarůst i tvá očka skvící, dvojitý laloch nosíš pod bradou, a když tu hlavu složíš v plné dlaně a zadíváš se v minulé své dny: – ač vzpomeneš-li vůbec ještě na ně – viď, byl to čas přec hloupý jen... ty sny! 61 ba, chápu teď, ó matko, jak tvou hlavou stud prochází, jak polevá tvou líc, že raděj máchneš rukou svojí pravou a odplivneš – a nevzpomínáš víc! 62

XIV.
V SOUMRAKU
Soumrak, přechodní fase, jest kletbou generace, která v ní žije – – – To není onen starý pesimismus, ni onen světobol romantiky, jež v ní lidstvo sžírají – to jest ona tajemná nemoc nejisté, nevyzpytatelné doby...
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
Všecky dřívější revoluce měly jen lokální drobný účel – teprve tato chtěla přetvořiti lidstvo...
Hegel o Velké Revoluci.
[63] Stín, mlhoviny, šero všude... čas zoufalý, kdy neví se, zda noc teprve nyní budebude, či zásvit jitra zjeví se... Příšerně zrakům v černo splývá pár ujetých a známých cest... a kde věc známá za dne bývá, teď chmurná silueta jest... Vzduch těžký je... v něm chví se cosi nám posupného... těžko dít, zda sprchne z toho trochu rosy, či bude hučet, blýskat, hřmít... A ve svých chýších sedíme my, neblahé děti soumraku; louč žlutá vrhá stíny k zemi, jež rovnají se přízraku a děsí nás... s jich svitem sporým to šero z venku zápasí, hrá po líci nám leskem chorým a tíhu hází v pod řasy... do smíchu nutíme se, křiku a veselého hovoru – však jen ton tlumeného vzlyku chví v jizby dusném prostoru... Z nás někdo chvilkou vyjde, hledá nějakou cestu, světla kmit – však venku tma jen na vše sedá a mlčení a hrozný klid... A v hrdle sedí nejistota a v prsou bezejmený děs – my nemáme chuť do života, je prokleto číms naše „dnes“... 64 Ó světlo, světlo, než nám vzplane zas kdesi slunce rozhodně – jen ne ty louče rozhárané, jen velké zářné pochodně! A byť by nám i zapálily slaměné střechy nad hlavou – jen když by trochu záře vlily v tu dobu šerou, nezdravou!... Syn soumraku, kam ze svévole Osudu jenom byl jsem vklet, jenž v rovných zatracenců kole mu s nimi kletbu vrhám zpět – já cítím v hořkém rozželení, jak planě žiji svoje dny, jak prázdnou práce má, mé snění, jak život můj je nicotný, a želím – ne, že nedopřáno mi žít kýs život veliký, když svitlo lidstvu první ráno nad voným luhem antiky – ni po tom vzduchu renesance, kdy sil bych svižné poklony v sonety, balady a stance a zpíval sladké kanzony – nic neznám v času vlnobití, nač díval bych se teskně zpět – jen to, že cílůprázdné žití jest opožděno o sto let, že nezastih jsem, Velká Revoluce, tvůj blesk, tvé hromy, opojný tvůj vzduch, když ze sinavých mračen hřměly prudce v sežloutlý, svadlý, mrtvý lidský luh, 65 že v největší té dějin epopeji, jež zaduněla světa okrskem, můj život nebyl vlnou ve peřeji, mé sloky jedním světlým paprskem!... A když tvé slunce v krvi zapadalo, a hrozný stín se po něm rozpřáh už – byl bych svůj krk – jak tisíce jej dalo – dal s úsměvem pod guilotiny nůž a spokojen a šťasten jistě hleděl na minulých dnů svojich krátký řad – ach, takových pár obrovitých neděl duch lidský prožil jenom jedinkrát! 66

XV.
PRVNÍHO KVĚTNA
– – Jak loni, tak i letos, po obou stranách „šlechtické aleje“ (Nobelallee), kam si vznešený svět vídeňský v nádherných toaletách a lesklých kočárech dává dostaveníčko, valily se proudy dělníků s ženami a dětmi – –
Z novinářské lokálky o 1. máji v Pratru.
Jako každý velký převrat v lidstvu, tak zrodí se emancipace čtvrtého stavu v krvi. Jsou snílkové ve světě a jsou i snílkové mezi dělníky, kteří mní, že konečnou metou a rozřešením té velké otázky jsou tři osmičky –avšak ta kvasící a neznámá nadzemská síla, která převraty tvoří, nedala a nedá se omeziti a říditi ničím na světě – – –
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[67] Alejí dlouhou, kam proud slunce padá, teď proudí život. Kočárů hřmí řada bez konce, pausy. Lokaj premovaný s kozlíku hrdě hledí na vše strany; paprsek slunce jako bleskem kmitá po uzdách koní, v řemení se chytá, v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí, též v lesklý cylindr a pak se dolů stočí a sjede v kočár, z modrého kde stínu, jejž vrhá parasol, a z třásní muselinu, z hedvábí, krajek mihne dvé se tváří s brilanty v uších, které duhou září – v prstenech ruky, v řetězu se koupá, jenž vedle pánu na vestě se houpá – a paprsek ten slunce ušlechtilý kočáru lesklou záď si zlíbat pílí a nechá zaplát ve své gloriole erb ctihodný, jenž malován tam dole – a již se vrhá v příští kočár v mžiku, a líbá zas. Zde barva slunečníku a hedváb šatu jsou snad trochu jiné, však lokaj napřed a erb vzadu kyne, jak u prvého. A již zase hřmí tu dál nový kočár ve slunečním svitu. Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě skvící alejí dlouhou, jež se v dáli tratí, že nedovedeš konce rozeznati. A klenbu tvoří korunou svou svěží mohutné stromy, slunce zář v nich leží a proniká je, v ní se chví prach zlatý, jak lehké sloupy, natažené dráty. 68 A jimi dál a dále hřmivým letem vše míjí, co se velkým zove světem... Po stranách aleje široké cesty vedou, prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou, stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi. A po nich proudí teď i s ženami i dětmi svět dělníků. A v něm se pestří šátky, kloboučky dětí, šaty z levné látky a tváře zapadlé a zaschlé, žluté a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté. Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru, hovoří, kouří klidném ve hovoru, o počasí dnes, vzduchu, o své práci, na předešlý máj vzpomínkou se vrací, a ženy jejich dohodly se právě o špatných bramborách, o drahé kávě a rozkládají a se živě smějí, až v jupkách se jim svadlé prsy chvějí. A děti pobledlých a vpadlých lící se kol nich honí v křiku skotačící, za šat je rvou, až domluvou či ranou jsou na chvilinku odhozeny stranou. Jdou všichni krokem pevným, odměřeným a jenom chvilkou hledem zamračeným zří v aleji, však bez záští a vzteku, – to mračno v oku je už řada věků a dědí se. – Zří na ty zlaté trety, lokaje, erby, lehké toalety, jak na nicotnou hloupost. Klidně věří, že nad jich věcí se již jitro šeří, 69 že vyjde slunce a to bude jejich. Tohle zde zajde změny ve peřejích, to všechno zmizí. Pak snad vším tím tretem ples udělají ženám svým a dětem za hračku dají to. A vyčkávají jen s klidem, jak ty červánky už vzplají a slunce jak. Je věcí světa právě, zda v moři krve nebo nekrvavě. V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu, zří s čistým svědomím a plni jasu... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Prochladlým vzduchem slepá tma se seje na dlouhou alej... Vítr listy chvěje... kus tmavé oblohy lze stromy zříti, jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí... A středem aleje, kde v lesku dením kočárů řada hřměla rachocením, ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě skvící – teď valí proud se černý, mnohohlavý jak bizarní a děsný netvor tmavý, ženy a děti, muži podnapilí. Cigáry rudé jak by zraky byly, jimiž ta hrozná valící se tíha na všechny strany po obětech číhá. A hrdla jejich, ochraptělá řevem, se otřásají hromným, divým zpěvem, tou „Hymnou práce!“ A tak táhnou, pějí, výskají, piští, chechtají se, klejí ohromným proudem, jemuž konce není, vstoupají z Pratru v město, na dláždění. 70 Plyn ozařuje nyní fantasticky ten nekonečný pestrý chumel lidský. Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé příšerně hledí z jamky oční tmavé, čepice, klobouk stranou pošinuty, na prsou košile jsou rozepnuty – a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí, výskají, piští, chechtají se, klejí, zdvihají pěsti, pohrožují rukou, holemi ve vzduch a do dlažby tlukou, ulici plní proud ten rozkypělý – krám zavírají, kdo dřív nezavřeli. Vymřelým městem proud se dále šine, překážky nezná, hučí, hřmí a plyne... A maně zříš, zda nejeví se oku už dnes ta dívka elastických boků před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem, s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem, bosá a na rtech s divokými hesly, ta Marseillaisa, jak ji Doré kreslí, nejde-li dnes už s proudem rozkypělým účtovat zase s lidstvem sbankrotělým... 71

XVI.
THEORIE
Nikdy se nerojí tolik reformujících theorií jako v době soumraku, ve fasi přechodní. Filosofové, básníci, politikové – slovem kde kdo mní se býti povolán a horlivě se snaží pomoci nešťastné době. Svět se plní čerstvými pravdami, utopiemi, systemy, návrhy, nápady, radami, projekty – a výsledek? Tentýž, jako byl vždy v tom případě: halda čerstvých dokladů o nicotnosti každé theorie...
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[73] Začneme s ctihodnou metaforou: Proud času (víte, jak často už čas byl přirovnán k proudu!) valil se, valil širokou plání; tu plynul tiše, idyly tvořil, tu padal slapem, řval, výskal, hřímal, čeřil své vlny bělavou pěnou. Teď – fin de siecle – zapadl kamsi v kotlinu širou. Napřed jsou hráze, po straně hráze, do zadu nelze. I začal kroužit v kotlině širé dokola kolem posupných hrází, a voda roste tam a hučí vztekem. Lidstvo – jež nese on na svém hřbetě – chvěje se úzkostí: jak se to skončí? co bude dále? kam s námi vpadne divý ten komoň? 74 Příšerná, těžká, nejistá chvíle! A zatím přišli – jak se to stává, jak se to dělo vždy v takových dobách – učenci moudří a lidé dobří a prostodušní, každý z nich myslí: Jsem spásou Doby, teď stůně ubožátko – nu, pomohu jí! – I hrabe a ryje z nich každý do ohromných hrází těch žlábky dle neomylné svojí theorie a poroučí kolem: Tadyhle půjde celá ta spousta, toť jediná dráha, jež vůbec je možna! S opačné strany, kde vyryl svůj žlábek, volá hned jiný spasitel moudrý a prostodušný: Ne, zde je spása, tudy se povalí spousta ta drahou, kterou já kopal! – A jiný tamo, a jiný onde, 75 a jiný docela nazpátek hledí a hlavou kývá a přehlušuje ty všechny druhé: Čas půjde zpátky, vrátí se drahou, kterou byl přišel – toť pro nás spása, tam na začátku kyne ztracený ráj! – Učenci moudří zle od svých žlábků pouští se v sebe: bojují, zápasí citáty z klasiků, ze svatých otců, z koranu, bible a hází po sobě hrstěmi paradox, důvodů, sofismat, sentencí a špičatých slov – hrdla už chraptí, žlábky se staví – Doba však nechce, nechce a nechce. V kotlině širé proudy ty rostou, krouží a hučí kol posupných skal. Ó theorie, vy theorie, 76 vy špatně renomované, ctihodné, šedé theorie! Ty proudy vod, tu spoustu děsnou neovlád člověk nikdy a nikdy! Nevěděl, neví, kudy se povalí v minutě příští ta nejmenší vlna! Dnes... zítra... za rok... prorve si hrázi obrovský kolos – jak, kde a kamo? Sám ani neví... My tušíme s děsem, že bude to bouře divá a hrozná, jak bývala kdysi v takových dobách... že proud ten zrudne, jak by v něm ležel červánků požár... Jedno jen tvrdit můžeme jistě: že s výsměchem děsným strhá ty žláby, ty stružky, ty rýhy učenců moudrých a prostodušných. Že stopí všechny ty theorie, 77 vždy špatně renomované, ctihodné, šedé theorie... Tak v pohádce jedné churavý obr leží a stená, proklíná, hučí. Felčaři drobní s slabounkou rukou obstoupí obra, radí a radí, dávají masti, thé heřmánkové i rebarboru. Však v těle obra divoká zuří nemoc; on chví se dále, proklíná, hučí; bolestmi omámen strpí, že dávají ty obkladky, masti i hořký lektvar. Však přejde krise, krise ta děsná, vyvane nemoc, i vstane silen, v své hrozné výši, tu chytí ty kelímky, láhve a břečky a felčary chytí za tenké nožky a hodí jak míčem veselý chlapec tou celou drůbeží kams na bok skály – 78 a kráčí dále za obřím cílem... Ó proude obří, ohromný Čase, jedno z tvých dětí, jež ty jsi zrodil a jež i pozřeš jedenkrát jistě – jedno z tvých dětí, jež děsem se chvěje nad tvojí nemocí, nad tvojím vztekem – jedno z tvých dětí, jež trpí s tebou – to čeká a touží zřít velkou tu chvíli osvěžující a touží pozdravit řev nových tvých proudů velikou slokou hozenou do nich, ač ví, že shltneš ji, jak všecko jiné! 79

XVII.
EVROPA
Blaze těm, kdož s čistým svědomím a čistou krví mohou pozdravit to nové ráno!...
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[81] Byl by to pohled s některé hvězdy v etheru věčném na naši zemi! Halena vrstvou šedého vzduchu valí a točí se sploštělá koule okolo slunce. Valí a točí se, na ní se míhají jak v kaleidoskopu stříbrné hory, zelená údolí, města a pole, moře a řeky, skály a lesy vždy jinak skupeny – byl by to pohled! Však vidím, jak náhle by užas ten člověk, mnul by si oči a přec by jen viděl, jak jakýsi netvor veliký, hrozný na zemi leží. Zátoky moře mu vnikají v tělo a vlny příboje lízají údy. Jakýsi ježek 82 s třpytnými ostny země lán dusí! Ostny se lesknou v paprscích slunce a třepotu hvězd! Evropo, Evropo, hleď, jak as děsíš nějakou duši naivní, prostou na kterés hvězdě tam v modravé výši! Ta prostá duše netuší, neví, žes postavila k ochraně míru, pro štěstí národů – les bajonetů! Ó jak by jásala ta prostá duše, by zrakem vidoucím zřela a věděla, jak dál se staráš o blaho svých dětí! Ta tisícerá děla, tvrze a pevnosti a plné arsenály granátů, kartáčů, šrapnelů, bomb – ta ohromná kasárna, nabita všudy jak mraveniště – 83 a jak dnem nocí stroje se robí, pušky se vymýšlí, děla se lijí – jak by té duši neviné, prosté zraky se zalily pohnutím asi!... A přece, Evropo, tys nikdy nebyla tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá, jako jsi nyní v tom hrůzném lesku smrtících zbraní! Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu, tak nikdy prokleta a odsouzena Osudem věčným, jako jsi nyní v své domnělé výši a domnělé hrůze! Toť tvůj plod poslední ta smrtící ocel, děl, pušek jícny, granáty, bomby, jež tvoji syni pěstí na tvojí půdě! Ta půda nesla kdys ovoce lepší – oh, je to dávno, a marno vzpomínat! – teď svadlá je, shnilá, neplodná, kletá, jak krev tvých synů... 84 Co bude dále? Hladová Indie a stamiliony těch žlutých lidí s šikmýma očima, jež znáš jen z pagod pitvorných, směšných na svojich skříních – provalí hráze, jež tísní je a dusí, přebrodí řeky, překročí hory a špinavou nohu svou vloží ti na šíji a zboří tvá města, paláce, chrámy, parky a procházky a nastaví všude své drobounké chýše a nadělá všude pole, jen pole?... Či chladný Yankee z Kolumba země koupí tě za haléř, najme tě za děvku služebnici, zmoří tě hladem a slabou, malátnou utluče měšci plnými peněz?... Či vlastní syni tví, dozralí, souzení přísným časem, 85 poslední silou vrazí ti v hrdlo a v ňadra svadlá poslední tvoje plody?... Či necháš téci jenom krev jejich v bratrském vraždění a budeš vpíjet ji svadlýma rtoma, jak čarodějka stará omladneš, osvěžíš a budeš zas žíti a zas koketovat s dobrem a krásou, jak kočka s myší?... Národe můj, tak nebo onak, v každé té bouřlivé změně věřím já v zdravý tvůj kořen! On vzdoroval ohni, motykám, toporům – vzdoroval všemu – přečká i tohle! Je-li však shnilý tou naší vinou, jak naší vinou schnou jeho haluze – nuž, ať nás vyvrátí ty divé větry, krb budoucích pánů ať pozře náš kořen 86 i kmen i sněti a naše jmeno na větru křídlech ať zaletí v propast zapomenutí... 87

XVIII.
DĚJINY LIDSTVA
Lidstvo miluje pohádky o štěstí: vytvořilo si jednu za sebou, jednu před sebou – aby mělo co oplakávat a na co se těšit – v tuto poslední se vžilo tak, že v ní pevně věří – a kdo ví, není-li touto vírou podmíněno celé jeho živobytí?
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[89] Ráj ztracený... Sad dětských našich snění... báječná idyla a prarodičů byt... A s pánem bohem jakés nedorozumění, pramatky mlsnost, hloupost praotce, prohnaný plaz a utržené ovoce... Ach, ráj je pryč... nám zbyl jen stesku cit – ta pohádka je za námi... Ta lepší budoucnost... Jen dál a dále k ní... Je to cíl lidstva kdes v jakési nivě, báječná idyla a meta poslední... a že ji dostihnem, tak pevně věříme a že jen pro ni zde bojujem, trpíme – ach, cesta k ní je hrozná zoufanlivě... ta pohádka je před námi... Pohádka za námi, pohádka před námi – a toť dva póly, mezi nimiž bije se celé moře lidské tragedie... 90

XIX.
EPITAF XIX. VĚKU
– – úsměšek hořký zklamaného syna nad otcem marnotratníkem...
Lermontov.
[91] V den zrození mu zemřel otec jeho, kavalír, skeptik rázu Voltairského, roj čestných dluhů zdědil – odkaz starý – pak otcovy pikantní memoary. Ke křtu jej nesla v mohutné své ruce s nadšeným zrakem Velká Revoluce, jež kojila pak dítě prsy svými a líbávala rety vášnivými. A hromadila pro ten život mladý pokladů tolik, že jich dohromady neměli všichni předci, co jich bylo, ba, nikdy se jim ani nezasnilo. Hoch vzrostl záhy. Rozkvet utěšeně, byl k radosti své kmotře, velké ženě, až jednou ve hře na šíj její bílou vrh provaz, začal škrtit ji vší silou a theatrálně v pěkném okamžiku jí mezi žebra vetkl dlouhou dýku. A pokrytecky slávy ve glorii dal pohřbíti ji s pompou v historii. Dědictví po ní lehkomysně rázem vrh k nohám Korsa, milce svého, na zem. A mezitím, co Kors ty statky probil, on řídké vlasy vavřínem mu zdobil, jejž místo chleba v polích pěstit ráčil, ty děly oral, čerstvou krví smáčil; tak měl jej rád, že pak i jméno jeho jak heslo nesl do života svého – až znudil se; vrh Korsa rozmrzele v klec prostřed moře, za to zrobil celé si hejno velikých a malých států a velikých a malých potentátů, 92 v nichž milce karikoval. K vůli změně tu zcela špatně, tu dost podařeně a hračce té (snad neměl síly více, snad vkusu ne víc, či snad do třetice, ne chuti, by si jiného cos stvořil) se pokorně až do své smrti kořil. Byl dobrákem: že věděl, že můž kvésti jen v stínu bodáků všem lidem štěstí, dal růsti jim, jich byly celé lesy a třpytěly se pěkně v podnebesí. Moralist byl a decentního mravu, než časem kluzký vtip a černou kávu měl rád. Všech extremů nepřítel litý, ctil staré pravdy, vážné autority a (jejž kdys papá zkrušil v boji mnohém) vivendi modus zaved s pánem bohem. Znal antiku a – parodista známý – smál se jí parlamenty, ústavami. Ctil pořádek: nepřítel pamfletářů, znal krotit jedovatost kalamářů, své státy paragrafy chránil dosti, by nestavěl je nikdo do směšnosti. Byl tolerantním: pláštík roztomilý dát doved lžím, jež po otci mu zbyly, a ty, jež viděl sám se naroditi, též nechal žíti – svatým právem žití. Byl vlídný k ironiím podařeným, a ty ho za to zvaly osvíceným. Přál paradoxům: Steré vynálezy, kde v každém spása, blaho lidstva vězí, on nechal vzrůst – však nad nimi zas dále jít nechal lidstvo v starém hořkém žale. 93 I uměním přál: přál jim skývu chleba, tu, jež je nutně k živoření třeba, i capart slávy s uznáním jim platil (ten ovšem, jejž sport bujný nezachvátil – vždyť sport byl konečně přec květem všeho a specielním dítkem srdce jeho). Žil rychle... Konec jeho žití zapad v mystiku jakous... Začal náhle tápat a hledal boha... Duchy citovával, v posmrtný život rád se zahloubával – vše to, co po dnech bouřlivých a hluchých údělem bývá starců slaboduchých. A zemřel trapně... Nade ložem jeho stanula Doba vzrůstu ohromného těhotná, temná... tázavě naň zřela, šeptala cosi... bolestí se chvěla... on nerozuměl... ale děsil se jí... pak zhas... Syn zdědí, jak to v obyčeji v jich rodu už, roj čestných dluhů všude a Doby těhotenství... Ten čím bude, neví se, doufá se jen, jak to zvykem nad malým synem, mrtvým nad tatíkem... V náhrobek psáno má být slovo živé, jak mrtvý přál si v jedné chvíli tklivé: Věkové příští, jež přijdete proudem, mě, prosím, suďte milosrdným soudem! 94

XX.
EPILOG
[95] Ta láska k vlasti snadno chápe se, když několika slovy zatřese, jež po pár roků mají dobrý zvuk: když – na příklad – vlast v sloce představí zhalenu ve plášť děsný, krvavý, v efektním hávu staré romantiky a kolem hlavy s gloriolou muk... Neb nesvornosti hydru prokleje a živí staré, sešlé naděje proroctvím levným v příští čas; kol plno přátel vidí v táboře a slunce slávy v našem obzoře, jež naší dobré matce vlasti vsadí diadem zářný místo trní zas... I ona finta stará, otřelá vždy ještě dobrý efekt udělá: Umírat chtěl bych jenom pro svou vlast! – i hezké to – což zvykem moderním je nyní – nabít ve sloku a rým pár seriosních rad a pěkných plánů a čtenáři je vážně na stůl klást... To vše je zřejmé. Zda však pochopit dovede jednou někdo onen cit, jenž stokrát vysmán, schlazen, oklamán, v tmách vidí ten náš obzor veškerý, zří v příští časy okem nevěry a trhá cetky, které národ baví, a sype sůl do hnisajících ran? Cit pochopit, jenž trysk jen v žluč a vztek, žár pochopit, zkad ani paprsek 96 nepadá v příští dráhu, boje, dny, jen silná hrdost, a ta vyrazí jen hořkostí a všecko odhází, co slabí nás a co je nehodno nás, sny, naděje, roj přátel šalebný? Buď zdráva, otčino! Vem poslední můj list – ne jako omluvu, já před tebou jsem čist – jak pozdrav prostinký, v nějž jsem zas sebe klad. A moh jsem kratčej jej a lépe vyslovit, po starém způsobu jak říkává náš lid: Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská a mám tě z celé duše rád! 97 OBSAH I. První dojmy    11 II. Smutné perspektivy    15 III. Na Kahlenbergu    19 IV. Suchý žalm    25 V. Intermezo    27 VI. Hořký žalm    91 VII. Situace    35 VIII. * * *    37 IX. Bolestná epištola    43 X. V parlamentě    47 XI. Koruně svatováclavské    55 XII. Intermezo    57 XIII. Polsce    59 XIV. V soumraku    63 XV. Prvního května    67 XVI. Theorie    73 XVII. Evropa    81 XVIII. Dějiny lidstva    89 XIX. Epitaf XIX. věku    91 XX. Epilog    95
E: tb; 2004 [99]