XV.
PRVNÍHO KVĚTNA
– – Jak loni, tak i letos, po obou stranách „šlechtické aleje“ (Nobelallee), kam si vznešený svět vídeňský v nádherných toaletách a lesklých kočárech dává dostaveníčko, valily se proudy dělníků s ženami a dětmi – –
Z novinářské lokálky o 1. máji v Pratru.
Jako každý velký převrat v lidstvu, tak zrodí se emancipace čtvrtého stavu v krvi. Jsou snílkové ve světě a jsou i snílkové mezi dělníky, kteří mní, že konečnou metou a rozřešením té velké otázky jsou tři osmičky –avšak ta kvasící a neznámá nadzemská síla, která převraty tvoří, nedala a nedá se omeziti a říditi ničím na světě – – –
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[67]
Alejí dlouhou, kam proud slunce padá,
teď proudí život. Kočárů hřmí řada
bez konce, pausy. Lokaj premovaný
s kozlíku hrdě hledí na vše strany;
paprsek slunce jako bleskem kmitá
po uzdách koní, v řemení se chytá,
v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí,
též v lesklý cylindr a pak se dolů stočí
a sjede v kočár, z modrého kde stínu,
jejž vrhá parasol, a z třásní muselinu,
z hedvábí, krajek mihne dvé se tváří
s brilanty v uších, které duhou září –
v prstenech ruky, v řetězu se koupá,
jenž vedle pánu na vestě se houpá –
a paprsek ten slunce ušlechtilý
kočáru lesklou záď si zlíbat pílí
a nechá zaplát ve své gloriole
erb ctihodný, jenž malován tam dole –
a již se vrhá v příští kočár v mžiku,
a líbá zas. Zde barva slunečníku
a hedváb šatu jsou snad trochu jiné,
však lokaj napřed a erb vzadu kyne,
jak u prvého. A již zase hřmí tu
dál nový kočár ve slunečním svitu.
Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci,
vojáci ve své uniformě skvící
alejí dlouhou, jež se v dáli tratí,
že nedovedeš konce rozeznati.
A klenbu tvoří korunou svou svěží
mohutné stromy, slunce zář v nich leží
a proniká je, v ní se chví prach zlatý,
jak lehké sloupy, natažené dráty.
68
A jimi dál a dále hřmivým letem
vše míjí, co se velkým zove světem...
Po stranách aleje široké cesty vedou,
prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou,
stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi.
A po nich proudí teď i s ženami i dětmi
svět dělníků. A v něm se pestří šátky,
kloboučky dětí, šaty z levné látky
a tváře zapadlé a zaschlé, žluté
a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté.
Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru,
hovoří, kouří klidném ve hovoru,
o počasí dnes, vzduchu, o své práci,
na předešlý máj vzpomínkou se vrací,
a ženy jejich dohodly se právě
o špatných bramborách, o drahé kávě
a rozkládají a se živě smějí,
až v jupkách se jim svadlé prsy chvějí.
A děti pobledlých a vpadlých lící
se kol nich honí v křiku skotačící,
za šat je rvou, až domluvou či ranou
jsou na chvilinku odhozeny stranou.
Jdou všichni krokem pevným, odměřeným
a jenom chvilkou hledem zamračeným
zří v aleji, však bez záští a vzteku,
– to mračno v oku je už řada věků
a dědí se. – Zří na ty zlaté trety,
lokaje, erby, lehké toalety,
jak na nicotnou hloupost. Klidně věří,
že nad jich věcí se již jitro šeří,
69
že vyjde slunce a to bude jejich.
Tohle zde zajde změny ve peřejích,
to všechno zmizí. Pak snad vším tím tretem
ples udělají ženám svým a dětem
za hračku dají to. A vyčkávají
jen s klidem, jak ty červánky už vzplají
a slunce jak. Je věcí světa právě,
zda v moři krve nebo nekrvavě.
V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu,
zří s čistým svědomím a plni jasu...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Prochladlým vzduchem slepá tma se seje
na dlouhou alej... Vítr listy chvěje...
kus tmavé oblohy lze stromy zříti,
jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí...
A středem aleje, kde v lesku dením
kočárů řada hřměla rachocením,
ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci,
vojáci ve své uniformě skvící –
teď valí proud se černý, mnohohlavý
jak bizarní a děsný netvor tmavý,
ženy a děti, muži podnapilí.
Cigáry rudé jak by zraky byly,
jimiž ta hrozná valící se tíha
na všechny strany po obětech číhá.
A hrdla jejich, ochraptělá řevem,
se otřásají hromným, divým zpěvem,
tou „Hymnou práce!“
A tak táhnou, pějí,
výskají, piští, chechtají se, klejí
ohromným proudem, jemuž konce není,
vstoupají z Pratru v město, na dláždění.
70
Plyn ozařuje nyní fantasticky
ten nekonečný pestrý chumel lidský.
Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé
příšerně hledí z jamky oční tmavé,
čepice, klobouk stranou pošinuty,
na prsou košile jsou rozepnuty –
a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí,
výskají, piští, chechtají se, klejí,
zdvihají pěsti, pohrožují rukou,
holemi ve vzduch a do dlažby tlukou,
ulici plní proud ten rozkypělý –
krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.
Vymřelým městem proud se dále šine,
překážky nezná, hučí, hřmí a plyne...
A maně zříš, zda nejeví se oku
už dnes ta dívka elastických boků
před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem,
s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem,
bosá a na rtech s divokými hesly,
ta Marseillaisa, jak ji Doré kreslí,
nejde-li dnes už s proudem rozkypělým
účtovat zase s lidstvem sbankrotělým...
71