Blíž mrtvých králů, kteří vždy jen v pýše
a v úctě nosili tě na skráni,
ty, symbole náš, odpočíváš tiše
ve zamříženém temném ústraní.
Je dobře tak... Ti králové jsou prachem,
a co z nich žije, jest jen pohádkou –
nuž zůstaň ty i s povybledlým nachem,
kameny, zlatem na ně památkou.
Je dobře tak... Ty v zamřížené schráně,
a je ať kryje kámen zvětralý –
nač nutit tebe v něčí lysé skráně,
jež o tě vůbec nikdy nestály?
Ať oplete tě pavouk! Nerušený
ten obraz bude! Ty tak zastřena,
z králů je popel, národ ponížený –
ta trocha cti však nebuď ztracena!