Začneme s ctihodnou
metaforou:
Proud času (víte,
jak často už čas byl
přirovnán k proudu!)
valil se, valil
širokou plání;
tu plynul tiše,
idyly tvořil,
tu padal slapem,
řval, výskal, hřímal,
čeřil své vlny
bělavou pěnou.
Teď – fin de siecle –
zapadl kamsi
v kotlinu širou.
Napřed jsou hráze,
po straně hráze,
do zadu nelze.
I začal kroužit
v kotlině širé
dokola kolem
posupných hrází,
a voda roste tam
a hučí vztekem.
Lidstvo – jež nese
on na svém hřbetě –
chvěje se úzkostí:
jak se to skončí?
co bude dále?
kam s námi vpadne
divý ten komoň?
Příšerná, těžká, nejistá chvíle!
A zatím přišli
– jak se to stává,
jak se to dělo vždy
v takových dobách –
učenci moudří
a lidé dobří
a prostodušní,
každý z nich myslí:
Jsem spásou Doby,
teď stůně ubožátko –
nu, pomohu jí! –
I hrabe a ryje z nich každý
do ohromných hrází těch žlábky
dle neomylné svojí theorie
a poroučí kolem:
Tadyhle půjde
celá ta spousta,
toť jediná dráha,
jež vůbec je možna!
S opačné strany,
kde vyryl svůj žlábek,
volá hned jiný
spasitel moudrý
a prostodušný:
Ne, zde je spása,
tudy se povalí
spousta ta drahou,
kterou já kopal! –
A jiný tamo,
a jiný onde,
a jiný docela
nazpátek hledí
a hlavou kývá
a přehlušuje
ty všechny druhé:
Čas půjde zpátky,
vrátí se drahou,
kterou byl přišel –
toť pro nás spása,
tam na začátku kyne
ztracený ráj! –
Učenci moudří
zle od svých žlábků
pouští se v sebe:
bojují, zápasí
citáty z klasiků,
ze svatých otců,
z koranu, bible
a hází po sobě
hrstěmi paradox, důvodů,
sofismat, sentencí
a špičatých slov –
hrdla už chraptí,
žlábky se staví –
Doba však nechce,
nechce a nechce.
V kotlině širé
proudy ty rostou,
krouží a hučí
kol posupných skal.
Ó theorie,
vy theorie,
vy špatně renomované,
ctihodné, šedé theorie!
Ty proudy vod,
tu spoustu děsnou
neovlád člověk
nikdy a nikdy!
Nevěděl, neví,
kudy se povalí
v minutě příští
ta nejmenší vlna!
Dnes... zítra... za rok...
prorve si hrázi
obrovský kolos –
jak, kde a kamo?
Sám ani neví...
My tušíme s děsem,
že bude to bouře
divá a hrozná,
jak bývala kdysi
v takových dobách...
že proud ten zrudne,
jak by v něm ležel
červánků požár...
Jedno jen tvrdit
můžeme jistě:
že s výsměchem děsným
strhá ty žláby, ty stružky, ty rýhy
učenců moudrých
a prostodušných.
Že stopí všechny
ty theorie,
vždy špatně renomované,
ctihodné, šedé theorie...
Tak v pohádce jedné
churavý obr
leží a stená,
proklíná, hučí.
Felčaři drobní
s slabounkou rukou
obstoupí obra,
radí a radí,
dávají masti,
thé heřmánkové
i rebarboru.
Však v těle obra
divoká zuří nemoc;
on chví se dále,
proklíná, hučí;
bolestmi omámen
strpí, že dávají
ty obkladky, masti
i hořký lektvar.
Však přejde krise,
krise ta děsná,
vyvane nemoc,
i vstane silen,
v své hrozné výši,
tu chytí ty kelímky, láhve a břečky
a felčary chytí za tenké nožky
a hodí jak míčem veselý chlapec
tou celou drůbeží
kams na bok skály –
a kráčí dále
za obřím cílem...
Ó proude obří,
ohromný Čase,
jedno z tvých dětí,
jež ty jsi zrodil
a jež i pozřeš
jedenkrát jistě –
jedno z tvých dětí,
jež děsem se chvěje
nad tvojí nemocí,
nad tvojím vztekem –
jedno z tvých dětí,
jež trpí s tebou –
to čeká a touží
zřít velkou tu chvíli
osvěžující
a touží pozdravit
řev nových tvých proudů
velikou slokou
hozenou do nich,
ač ví, že shltneš ji,
jak všecko jiné!