Dvé vlasteneckých máme uniforem
a bez nich není života už skorem;
tím nebo tím – buď modrý nebo bílý –
a jinak chodit nemáš práva chvíli.
Tvým Credem dnes je, co ti v době ranní
tvůj svatý žurnál káže při snídaní
a švihne-li ti zítra plnou kuší
cos jiného – to neseš zítra v duši.
V těch uniformách vedeme boj tuhý,
ovšem, že spolu: padnout musí druhý,
prach země jíst – jak říkávají Rusi,
a zbraní lepou – každý uznat musí
my velkolepý boj ten bojujeme:
my plným hrdlem sebe „zrádcujeme“
vzájemně, stále. A nač též se vzdávat
těch pěkných zbraní? Jiné vyhledávat?
My z dějin pár jen řádných zrádců znali:
Efialt, Milota... a ti jen proti králi
se prohřešili... My však můžem, pane,
sta, statisíce věčně znamenané
národa zradou v provinilé šíji
dodávat stále v tuto galerii –
a dodáme je! Jaké to jen štěstí,
že lze nám bylo slovo vynalézti,
jež neznali ti prostí naši dědi,
jež potomci však v plné slávě zdědí,
to: zrádcovati! Časoslovo pěkné,
když s důrazem se někomu v líc řekne!
Nuž, říkejme je! Naši bílí právě
se září vynálezce na své hlavě
dnes zahřímali: Samo, král náš prvý,
jenž obhájil vlasť věrných svojich krví,
byl – jak krok jeho každý do dnes svědčí,
muž našich zásad, ideí a řečí –
dnes nes’ by naši uniformu s chloubou –
a muž, jenž tak byl vrahům našim zhoubou,
že jeho zjev jak svatém ve plameni
se nes’ a nese přes vše pokolení,
jenž byl by mužem našich uniforem,
nám nemá býti v každém hnutí vzorem?
Jen zrádce vlasti může nectít Sama,
jen zrádce vlasti může nejít s náma! –
Však chyba lávky! S prvním svitem jitra
věc celou žurnál modrých lapí zchytra:
Jak Samo bílým? Hoho, páni bílí
se v tuposti své zase jednou mýlí!
Jak Samo bílým? Ten muž síly, činu
je zvedán za štít od chabosti synů?
Hle, strana zrádců! To jí nedostačí,
že živý národ do poroby vláčí,
ta s drzým čelem, nestydatou šíjí
falšuje naši velkou historii!
Jak Samo vaším? Který honil vrahy
s krvavou hlavou přes ty české prahy –
ten že je vaším? Vždyť vy, plémě slepé,
jste v bratrství šli s nimi velkolepé!
Vy nezkalíte však zrak lidem bodrým,
náš lid ví, že náš Samo byl jen modrým
a klne zrádcům! – Zítra bílí v řadu
zas vstoupí, spustí novou kanonadu...
Pozejtří modří – zrádci tam i tady...
A svolají se schůze dohromady,
mluví se dlouho – pak jak salvy řádné
pár resolucí ostrých ve spor padne –
až Samo zvšední... rychle vynajdou si
zas jiného cos: měl-li Prokop vousy,
co by se bylo asi všecko stalo,
kdyby nám štěstí bylo lépe přálo
na Bílé Hoře – co se jistě stane
na půdě krví předků zalívané
po volbě v Lhotě, při ní zvítězí-li...
ti zrádci modří, či ti zrádci bílí...
Až náhle jedni zahřmí: Sváru dosti! –
a spustí velký traktát o svornosti,
o nicotném a bratrobijském boji –
a zrádci jsou zas, kdož proti nim stojí...
Vznešené, směšné, hluboké a mělké
tak všecko pêle-mêle v kavalkádě velké
se žene u nás každým tím dnem žití –
však zrádců při všem jak krup v krupobití...
Toť úkol velký, který hráme tady...
A jazyk rodný, který ze hromady
zřícenin, ssutin předků ruka dbalá
vyrvala pracně a nám zachovala,
my (– přidavše v něj sloveso to pěkné,
jež se jak pozdrav denně u nás řekne –)
odkážem’ synům – jinak ovšem celý,
že probit jej jen osud nedal bdělý –
pak příklad zlý a dlužných činů řadu
a novou, hořkou Don-Quijotiadu...