První den podzimní.
To přijde náhle. Konec srpna vlaje,
a slunce pálí ještě den co den;
jdeš odpoledne do známého kraje -
a on jak proměněn.
Zář bledožlutá chví se nad krajinou,
vzduch čist a vůní sžaté trávy syt,
vlasťovky vzhůru jako body plynou
až kamsi pod blankyt.
A níž se těžce četa kavek nese,
bez křiku, přímo letí v dalný jih,
a hruď a peruť chvilkou zableskne se
ve slunce paprscích.
Dvé starých dam, z nichž jedna psíčka vede,
jdou za hovoru lesa po kraji,
pak v luka jdou, kde květy růžobledé
ocúnu vzkvétají...
15
Luh, lesy, skály, dalných polí pruhy
a trosky hradů na temenech hor,
bělavé cesty, ztemnělých vod stuhy
a bílých domků sbor,
vše, na čem bledožlutá zář ta dřímá,
od nohou tvých až v dálku pod blankyt,
vše podivnou tak tesklivostí jímá
tvé vzpomínky, tvůj cit,
na zašlé mládí myslíš, zašlé báje,
na domov vzdálený, na matku svou,
a zašlé lásky ze dnů tvého máje
jdou náhle před tebou,
jdou brunetky a blondýnky ty svěží,
jich ňadra bouřně dmou se vlnami,
a v očích ještě hluboký žal leží,
jež chví se slzami – –
přejedeš čelo. A mráčků pod vlnami
se kavky nesou k modré dálavě,
a s parasoly jdou dvě staré dámy
po lukách v rozpravě...
16
Ku kapitolám z mého románu