Třetí kniha lyriky (Confiteor... III) (in Macharovy spisy, svazek 3) (1935)

1886-1889, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / III
[3] Copyright by Vesmír, Praha, Czechoslovakia
J. S. Machar Třetí kniha lyriky (Confiteor... III), 1886–1889, vyšlo v březnu 1935 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské spol. Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1–500.
[4] J. S. MACHAR TŘETÍ KNIHA LYRIKY
(CONFITEOR... III)
1886–1889
Sedmé vydání
PRAHA „VESMÍR“ MCMXXXV
[5] Panu universitnímu prof. DR. EDVARDU ALBERTOVI
[7] Kniha tato jest třetím a posledním dílem mého „Confiteor..“Confiteor...“
Pozorování chladného rozumu a žalostné poznámky srdce
jednoho člena té smutné generace od okamžiku, kdy se zavřel za ní nerozumný systém vyučování školního i národního, kdy před ní zeje rozklad otrávené společnosti domácí, politická mizerie a v umění bezútěšné ideje naší nervosní, blaseované, soumrakové doby... „Confiteor...“ i „Bez názvu“, dřívější dva díly této zpovědi, potkaly se s různými úsudky. Domníval jsem se, – bláhově, – že dám na mnoha místech látku k přemýšlení, ukázal jsem nejen na sebe, ale i valnou část dorostu národního – bylo snad tedy věcí povolaných pátrati po příčinách a hledati nápravy – ale můj Osud si dovolil udělati dobrý vtip: právě naše pedagogie od důstojného kněžstva až k dobrým učitelům neměla než hrsti urážek a bláta pro knihy a – jak u nás ctihodným zvykem – i pro autora. S jiných stran byl mi vyčítán pesimismus. Pánové, pohleďte, prosím, za sebe, kolem sebe, před sebe a do sebe a řekněte mi, kdy zaměníte pojem pesimisty s pojmem lidsky cítícího, lidsky myslícího a vůbec normálního člověka? Než zanechme rekriminací – jsou to kapitoly dlouhé a bolestné. Jeden smutný laur si přivlastňuji předem a sám: knihy ty jsou poctivě prožity a procítěny. Ta epická neviditelná niť, na kterou jsou jednotlivé části a jednotlivé básně navlečeny, probíhala i skutečností. Když jsem je psal, nevěděl jsem ani, [9] že vyzní harmonicky oltářem a sňatkem... Však ten poslední, jásavý odíl není přístavem; jest jenom odpočinkem na jakési pěkné výspě života – potom se přec jen zas musí plouti dál a trpí se ve dvou... Podávám zde prvou půli lidského života – a byla to přec jen půle lepší, poněvadž jí prozařoval svit mladosti... Přítomnou knihu, jakmile byla dožita a dopsána, jsem připsal Vám, slovutný pane. Erotické verše muži vědy a operatorského nože... Vypravoval jste jednou o svém pacientovi – „a ten měl krásný nádor –“ dodal jste s nadšením. A za chvíli mluvili jsme o jednom alpském lyriku - „krásné věci má,“ opakoval jste zase s tímže zápalem. Ty výroky žijí v mé duši při Vašem jméně. Znám tak málo lidí u nás, v nichž se takové dva názory o kráse tak harmonicky a přátelsky snášejí po celý život jako u Vás... A potom – Vy Jste byl ten, kdo vlastně vytvořil jásavý konec této knihy. Jen Vy Jste mi podal pomocnou ruku, když se přede mnou zavřelo několik dveří, kde jsem hledal existenci, Vy Jste mě postavil na nutnou materielní basi v životě – mám uvésti ještě více příčin této dedikace?
Ve Vídni, v květnu 1892. J. S. Machar.
[10]
S NOVOU KNIHOU
Co všechno chtěl jsem nedočkavě svým smělým veršem obsahat, když první sloky v mojí hlavě se začly rodit, bouřit, hrát! Já chtěl se s bohem v nebi hádat, já hvězdná tajemství chtěl zbádat, já vrhl jsem se v dějin proud chtě myšlenek tam lovit zlato, a meč a váhy vzal jsem na to a nad lidstvem chtěl držet soud – mých veršů roj se pustil v let, však jako můry opálené mi brzy spadly do plamene bez křídel záhy smutně zpět. – Nic neškodí, snad jednou časem... snad moje pole jinde je – já říkal potěšným si hlasem a vrh se v jiné peřeje: já zkoumal kolem sebe lidi i vášně, jež jich vůli řídí, i dobrých činů popudy, já ukázat chtěl vředy vlasti, kam jiní měli léky klásti a zlepšit její osudy – však umrazil těch veršů let, hnis, posměch, netečnost a rány – a uděšeny, pochroumány a sláby přišly ke mně zpět. 11 Hm, snad to příliš těžký úkol – já těšil v taji sebe sám – to zkoumat, co je tebe vůkol, máš vlastní srdce, vejdi tam! I zhloubal jsem pak jeho chvění, žár lásky, vášně burácení, i nudy jeho rozmary, i touhu štěstí, jak se vrací, i zoufalou pak resignaci, ten problém těžký, prastarý – a přemítám a musím dít, že jako Oidipovi je mi, když před svou sfingou čekal němý, než věděl, jak ji rozluštit... 12
I.
PLANÝ MÁK
[13]
RESIGNACE
Vidíš nad hlavou se nésti černou bouři řadu let, která v chvilky tvého štěstí neustává blýskat, hřmět, a tvé lkání tak je plané jako stromů šumění, protesty tvé veršované praničeho nezmění – Vidíš, že ten život vlastně všech, již kolem tebe jsou, jest jen slokou trpké básně, slokou krátkou, bolestnou, jest jen honbou nocí šerou hřmící v divém pospěchu za tou planou efemerou štěstí, lásky, odechu – Přemítáš, co dosud spělo světem lidstva myriad, jež tvé trýzně všecky mělo, a šlo přec jen klidně spat, jeho hroby, jeho jmeno a vše, čím je osud rval.rval, tlí tam s nimi zapomněno – žijící jen trpí dál – Zvykneš s resignací tiše vzít, co život podá ti, nadějím, než vzletnou výše, zvykneš křídla stříhati, 15 zvykneš všemu jako dítě, ba, snad ještě s úsměchem s jinými se honíš hbitě za štěstím a odechem. Celkem vzato, ten zvyk krásný tmavou cestou života jediný jest paprsk jasný, jenž tam věrně třepotá, zvykat a zas zvykat tady – ostatně už správně jdem, jak šly lidstva myriady, jež tlí nyní s poklidem. 16
PRVNÍ DEN PODZIMNÍ
To přijde náhle. Konec srpna vlaje, a slunce pálí ještě den co den; jdeš odpoledne do známého kraje – a on jak vyměněn. Zář bledožlutá chví se nad krajinou, vzduch čist a vůní sžaté trávy syt, vlašťovky vzhůru jako body plynou až kamsi pod blankyt. A níž se těžce četa kavek nese, bez křiku, přímo letí v dalný jih, a hruď a peruť chvilkou zableskne se ve slunce paprscích. Dvé starých dam, z nichž jedna psíčka vede, jdou za hovoru lesa po kraji, pak v luka jdou, kde květy růžobledé ocunu zkvetají... Luh, lesy, skály, dalných polí pruhy a trosky hradů na temenech hor, bělavé cesty, ztemnělých vod stuhy a bílých domků sbor, vše, na čem bledožlutá zář ta dřímá, od nohou tvých až v dálku pod blankyt, vše podivnou tak tesklivostí jímá tvé vzpomínky, tvůj cit: 17 na zašlé mládí myslíš, zašlé báje, na domov vzdálený, na matku svou, a zašlé lásky ze dnů tvého máje jdou náhle před tebou, jdou brunetky a blondýnky ty svěží, jich ňadra bouřně dmou se vlnami, a v očích ještě hluboký žal leží, ty chví se slzami – – přejedeš čelo. Mráčků pod vlnami se kavky nesou k modré dálavě, a s parasoly jdou dvě staré dámy po lukách v rozpravě... 18
KU KAPITOLÁM Z MÉHO ROMANU
ALBUM
Vy, milostivá, dovolíte a krásné ouško nachýlíte k mým drsným veršům na chvilku? Dnes nebude, jak jindy vždycky, v nich ukryt osten ironický – mám jenom malou idylku, a tu jsem, prosím, na Žofíně od vaší zaslech přítelkyně tak maně, zcela náhodou... Je ráno. Právě po snídaní. Teď vejděm v pokoj mladé paní, jež chví se tepla lahodou. Ta právě k stolku usedla si. Má dlouhé, světlé, krásné vlasy (tak, milostivá, jako vy), má modré oči plné třpytu, v nichž chví se hebkost aksamitu (váš zrak má výraz takový). Na klíně malou dcerku chová, jež žvatlá tajeplná slova (jak vaše dceř, jak slýchávám), jak poupě růži tato malá se matce svojí podobala (jak dcerka vaše, krásná, vám). 19 Na stolku album vykládané, jež barvami a leskem plane, (lesk vábí děti, víte již) teď snahu jeho upoutalo, svou malou ručku namáhalo a chtělo přitáhnout je blíž. A tahá, volá při tom mamu, ta usmála se, pomohla mu, již otvírají listy ty, kam bílá ruka vždycky skreje ty staré, známé obličeje, jež v srdci nejsou ukryty. Vždyť znáte asi, milostivá, co vše se v takém albu skrývá: přítelky, strýčci, řada tet, pár platonických nápadníků, jež zvěční se též v památníku z těch krásných, zašlých, mladých let. – A paní usmívá se stále a obrací ty listy dále, a děcko žvatlá vesele – ó po letech se šaškem stává tak mnohá kdysi vážná hlava – i její touhy nesmělé! Jdou ke konci: „Ah! táta! táta!“ a děcko ručkou po něm chvátá – však paní teď se zachvěla: tam vedle chotě zastrčena jak nějaká věc bezecená podoba jiná vězela. 20 Já nevím, moje milostivá, zda upomínka jakás tklivá, zda výčitka, dech soucitu tou paní v této chvíli vládly: však dvě prý velké slzy padly na divnou podobiznu tu. Než hned je zahledlo to dítě, ač upadly prý dosti skrytě, a – dětský duch je chápavý – ručkama pomsty z alba vzalo a v okamžiku roztrhalo to tatínkovo vis á vis. – – – – – – – – – – – – – – – Idylky konec. Co teď zbývá, co připomene, milostivá, vám ještě někdy moji líc? Rodina roste, život pádí, a vzpomínat na hloupost z mládí nezbude, viďte, času víc! Já zaslechl to na Žofíně od vaší maně přítelkyně – ty slzy byly zbytečny: já jsem již chvála bohu zdravý, můj žaludek dost dobře tráví a spánek mám též výtečný!... 21
PODZIMNÍ CAUSERIE
Zažloutlé slunce na západu spřádá tesklivou zář na šedá nebesa a smutný přísvit haluzemi padá na svadlou trávu do lesa; prochladlým vzduchem listí zkrvavěné se snětí na zem zvolna třepetá, nad vršky stromů houf se ptáků žene a v teplo jihu odletá – a ze všeho, kam jen tvůj pohled padne, a ze všeho, co v ucho šelestí, teď jímáš tony, barvy, zvuky chladné, nicoty, zmaru, bolesti. Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází, květ, síla, žár i zeleň, zpěv a čas, na trosky všeho jen se mlha sází a rubášem je kryje mráz. * Po cestičkách se různé smetí válí – jak pustne kvetoucí kdys zahrada! Už jenom na květ aster namodralý žloutnoucí listí upadá. Lavičky pusté šedivý mech kryje a vítr pod ně listí zahání, den ke dni klenba snětí světlejší je, jež za leta je zaclání... A kde jsou ony páry milující, jež k večeru zde v letě sedaly? Kde jejich láska, řeči ševelící, kde chvíle, v nichž se líbaly? 22 Vše pryč, vše zaváto, vše rozneseno, a ničeho zde z této zašlosti – jen srdce teskně buší otráveno na novo starou hloupostí... * Má sousedka teď okno otevřela a zvlhlým zrakem zírá v krajinu, kde koule slunce tone zkrvavělá v záplavě žhoucí karmínu. Líc zažloutlou má, čelo samá vráska, a čepec s varhánkami bílými, jest jako opozděná sedmikráska až k mlhám chladné podzimi. Je stará panna. Věrna z duše celé prý mrtvé lásce z mladistvých je let... To dávno as... to byly časy skvělé a nezkažen as ještě svět... Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá se nese jako závoj nad nivou... Má sousedka teď k pianu si sedá a hraje píseň tesklivou... * Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru – keř planých růží na čas rozvitý – a jednou zbývá k podzimnímu jitru prut z keře holý, trnitý. I plytkou radost, blaho, štěstí vrátké čas neúprosný v dálku odvane – života léto je tak krátké, krátké, a dlouhý podzim nastane... 23 Náš los je smutný. Naše narození nás zároveň jen na smrt vydává, a života boj, žaly, utrpení jsou smutná na ni příprava. A duše naše trvale zná cítit jen dojmy toho, co je ku pláči, jak úhor, kde se nemůže květ chytit a roste jenom bodláčí... * Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá, jen to, co bolí, náhradou tu je, a ku konci smrt dostaví se bledá a pohádka se skončuje. A celou moudrost, jež v ní skryta zraku, číst můžeš z toho, co zde kolem zříš, z těch svadlých listů, květů, z letu ptáků a zvednout potom hlavu výš. Vše zelená se, kvete, jen když směje se na zem slunce v žhavých paprscích – pak chladný vítr všechno odevěje, a ptáci letí v sluný jih... Žít, užívat a kvésti bez ustání, kdy slunce plá a kdy je blankyt čist – a když tvůj podzim – klesnout bez reptání na chladnou zem jak svadlý list... 24
VEČERNÍ CHVÍLE
Jak často myslím si na jeden domek známý v mé dálné dědině, kde v jedné světnici se sejdou k hovorům tři mladé, svěží dámy, když mlhy klesnou v ulici. V fauteuilu u okna vždy Marietta sedí, jež ebenový vlas a hnědé zraky má, a Kata proti ní, jež kamsi v prázdno hledí pohádkovýma očima; v jich středu Tonička, jíž v zraku roztomilém dvě čerstvé fialy se marně skrývají... Ztich kanár na okně, ve vzduchu zasmušilém lucerny venku blýskají. A Mary vzpomíná na západy ty skvělé, na les a procházky, polibků, jahod med, a myslí, nikdo už že by ji takhle vřele na světě líbat nedoved... A Tony vzpomíná na ty dny podjeseně, na půtky, zábavy, jež kvetly každý den, a myslí, zlobit tak a bavit spolu deně že v celém světě já znám jen... A Kata v chvíli té, ta pranic nemyslívá, a v chvíli té ví bůh, co as ji zajímá: na tmu a lucerny se stále oknem dívá pohádkovýma očima... 25
PÍSEŇ V PODZIMKU
V té chvíli, kdy se slunce sklání a v červánky ulehá spat, v čas růží, písní, horování, my začali se milovat. Teď větry letí s ostrým hvizdem, zpěv dozněl, růže dokvete – mé srdce v letě bylo hnízdem stěhovavého ptáčete!... 26
LÍSTEK Z MINULOSTI
Och, my jsme se tak příliš milovali, och, byli jsme tak štěstím opilí, my tolikrát si lásku přísahali, až konečně jsme oba věřili... A přece jsme si klidně s bohem dali a hořkých slz jsme při tom nelili – a celkem jsme tu komedii hráli, že diváci nám také věřili... Teď zbývá smích nám hrozný, neurvalý, jen smát se, smát jen teskné ve chvíli, ty mně, já tobě, že jsme přísahali, ty mně, já tobě, že jsme věřili... 27
NA ZNÁMÝCH MÍSTECH
Rudé listy na zemi, na nich rosa zahrává, jako by tu ležela slzí sprcha krvavá. Prořídlými větvemi chvilkou vítr zavěje; slunce jasným leskem plá, ale více nehřeje. Vzduch je čist, v něm vysoko jako tečky nad hlavou pluje tmavých ptáků šik k jihu, v dálku modravou. Jako vlákna z rubáše rozházená do světa po trávě a po keřích babí leto poletá... Tesklivě a bolestně leto tady usíná – všecko schází, pomíjí, jenom srdce vzpomíná... Z knihy žití jeden list padl na uvadlou zem – ať si! padlo jich už víc, chci zřít za ním s úsměvem. 28 Já ji neměl nikdy rád, byl to smutný vlastní klam; herec sám se vypískal – nuže, k čemu vzpomínám? V oné žluté pěšině vídal jsem noh jejích sled – teď ji listí pokrývá a ty stopy vítr smet. V srdci prázdno; láska ta leží v knize vzpomínek, jako v starém herbáři suchý květu lupínek. Mně to jedno, její zrak blaží-li zas jiného – nezávidím nikomu, nelituji ničeho. Ať je šťastnou, může-li... Mnohdy chybí ku štěstí jen ta hloupost jediná: šťastným býti dovésti... Ať to listí padá dál, strom to nijak nebolí – slečno, s bohem na věky – buďte šťastnou – možno-li... 29
ELEGIE
Slečno Elso, stárnem, stárnem... Čím jsme byli v mládí žárném, nejsme, nebudeme víc; věřte, nevěřím už zcela, že jste mě kdys ráda měla, že jste v zrak mi pohlížela, že jsem líbal vaši líc... Slečno Elso, pravdou ještě, že nás tenkrát sprcha deště zahnala v ten pavilon? Víte, že jsme rozechvělírozechvělí, deště, času zapomněli, že se zraky naše tměly, až nás vzrušil dumný zvon? Slečno Elso, vzpomínáte na to, jak jste častokráte v šumném bálu zvážněla, jak jste stranou usedala, ručku svou mi tiše dala, vyprávěla, poslouchala a víc tančit nechtěla? Slečno Elso, kde ty časy, kde ty doby smíchu, krásy, kde je našich šestnáct let! Čas nám skoupě štěstí měří, nad vzpomínkou tou se šeří, už jí nikdo neuvěří, ani my už, ani svět! 30 Slečno Elso, teď se učí, když tak sálem valčík hučí, studentíci vlasatí od vás tančit – učíte je, váš ret prý se trpce chvěje, však prý nikdo z toho reje neslyší vás vzdychati! Slečno Elso, též se praví, že prý chcete v klášter tmavý, což prý hned se uvěří, vždyť prý na tom vašem čele už se tvoří rýhy smělé, jež skrýváte přeuměle svojí tmavou kadeří! Slečno Elso, anděl bílý na hřbitovech vždy se chýlí nad kýms v hrobě pohřbeným: tak prý někdy sedáváte, tak prý skráň svou podpíráte – slečno Elso, truchlíváte nad tím mládím ztraceným? Slečno Elso, stárnem, stárnem... Čím jsme byli v mládí žárném? Vrásky lezou v naši líc! Čas nám život rychle měří, už se nad tím mládím šeří, už v ně nikdo neuvěří, ni svět, ni vy, ni já víc!... 31
VČERA UŽ...
Boudoir dámy... Zdola sem jde vůně z parku pod oknem a tony ptačích ševelů; a ona, vždy tak vznešená, zde sedí bledá, sklíčena na tmavorudém fauteuilu. V dlaň bílou nehty zaťaty a oči, v prázdno upjaty, chvílemi blesky metají, ret žhavý chví se horečně, jak by chtěl mluvit bezděčně a ňadra jen se zdvihají. Na zemi v kusech leží list, z něhož bys býval mohl číst: – Má slečno, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc snad nalhou než já – adieu... A její hlavou víří to: vše pohřbeno, vše rozbito, kus žití dán zas větrům v plen... Co teď? Co zítra, pozítří?... Jak se ta rána rozjitří, až vykročí ven z těchto stěn!... Vzpomíná na ty procházky, na němé, drzé otázky všech, kteří uvidí ji tam, 32 na koncert myslí, divadlo, na prázdné vedle sedadlo a úsměšky všech známých dam. A s hrůzou vidí chvíli tu, kdy v pokryteckém soucitu sbor přiblíží se přítelek a jak jí budou litovat a jak se stranou budou smát – ó jak chví jejím nitrem vztek! Ne bolest lásky zrazené, ne lítost touhy zhrzené, ne tesknost žalných vzpomínek, ne po minulém marný žel – jí duší, krví plál a vřel jen vztek, na sebe samu vztek, že o den dřív, než tento muž, mu sama nenapsala už: – Můj pane, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc snad nalhou než já – adieu... 33
JAKO JARNÍ
Zas jaro! Nová četa brouků z děr leze v pestrých štítech svých, zas nová tráva šatí louku, zas nové květy na keřích, zas nové verše plné citu se po kavárnách nyní čtou o lásce, zeleni a třpytu, vše psáno formou pečlivou, zas promenádou hovor zvoní, na šatu nový střih a tvar, zas líc je vábnější než loni, zas svůdnější je v oku žár – to vše zde bylo přede rokem, to vše je vždycky v jarní čas, to přijde za rok lehkým krokem – a přec jest to vždy nové zas! A křídlem brouka, květem, básní a zrakem, lící dívčinou to volá: Hleď, jsou dnové krásní, žij, miluj nežli pominou! – A na loňskou tu komedii si sotva vzpomínaje as, dnes člověk znovu provádí ji jak vypískaný herec zas... 34
* * *
Ach, život prchá... co jsme milovali, nás vzpomínkami plní nudnými, jak bychom pustým úhorem se brali, kde tráva klátí klasy planými... To nebyla láska, to byl boj, co se tak mezi námi odehrálo: to tisknutí ruk, ten citů zdroj, to se vše vlastně mezi sebou rvalo. Ty polibky, chůze středem niv, ty vzdechy, muka divé žárlivosti – ten vítězem bude, kdo schlad dřív – a já mám, slečno, toho boje dosti. Kus intimních citů svadl zas, pomněnek modrých suchý, hnědý vínek, kus pěkného žití má ten čas – to vše dnes kladu v herbář upomínek. A zkušenost hezkou získal jsem pro příští lásku, příští boj a časy – jsem vítězem, slečno, vítězem, a jak to s vámi bude dále asi? Ta škeble, jež perlu v sobě má, ať zavře se, ji chrání v přísném střehu, sic zloupí tu perlu ruka zlá a škeblí hodí na písčitém břehu. 35 A stejný los byl by potkal mne, kdybyste vy tak byla schladla dříve, ach, je to tak směšné, dojemné, kus tragedie hloupé, pohnutlivé. A vzdechy a stony, mukami vás bude trýznit cit ten osamělou, vy splatíte, slečno, slzami útratu za tu vaši válku celou. Vy tentokrát, sudbě splatíte poviné daně, slečno, slzy, dluhy, však jist jsem, že příště v půtce té to všechno splatí zase někdo druhý... Tak umoudřelí budem hráti dále v rekovných posách v jiné plytké hře – však on už zazní zvonek nenadále a půjdem dolů... krám se uzavře... 36
KAPITOLA Z MOJÍ „BOHÊMY“
Můj přítel, hoch to ctného jmena, vzav na se vážnost Demosthena, když jsme šli včera Příkopy, mých hříchů vyčítal mi řad a spustil na mne proudy rad a řečí celé potopy. „Jsi stár dost,“ pravil, „moh bys dbáti směr jiný svému žití dáti, líp hospodařit časem svým, máš rozum, sil dost, máš i cit, moh chvilkama bys pomyslit, jak asi bude na podzim! V čítankách včela otřepaná už od prvního sbírá rána zásoby k zimě v letních dnech, jen líná chasa čmeláčí svůj bídný život dovláčí, když svadnou květy po sadech. Cos vykonal? Pár veršů planých, troud citů v rýmech otřepaných – to všechno, hochu, není nic; pak Musa tvá je koketa, jež milovala Musseta a řadu jiných pěvců víc, jak aspoň muži zachovalí po vlastech tobě vyčítali. Co dokázat chceš tedy tím? 37 Toť sport jen; toho, hochu, nech, ty žiješ nyní v letních dnech, tož mysli trochu na podzim! Ty hlouposti, jež v kufru skrýváš a na něž se vždy půl dne díváš, ty musíš dáti ohni v plen, ty kytky, stužky, portrety a listů balík prokletý – toť hříčka pro studenty jen! Vždyť v lásce, jako v jiném vždycky, jsi, hochu, značně nepraktický, čas zabíjíš a mrháš cit, hleď postavení dojíti a pak se můžeš ženiti, rád pomocen chci při tom být. Tví spolužáci, dávní známí, si života cíl našli sami, a hleď, jak žijí blaženě: jsou profesory, lékaři, klid sídlí jejich na tváři, a lid je zdraví nadšeně. A nezapomeň,“ končil vřele, „že stáří přijde náhle směle a dotkne se tě prstem svým; jen bídná chasa čmeláčí svůj život s letem dovláčí – ó mysli, mysli na podzim!...“ 38 Dík, příteli, dík, dobrý hochu, tys nahradil mi kostel trochu, kde nebyl jsem již mnoho let, já nepřetrh tvé řeči val, já, cynik, já tě poslouchal a smál se stavbě tvojich vět! Vše marno. Ona koketa, jež milovala Musseta, mne příliš spjala v jařmu svém, s ní leto žití utratím a životem je zaplatím, jak čmelák v přirovnání tvém. A bez závisti k těm tvým vzorům, k těm lékařům a profesorům, své doby nepraktický syn, až jednou uvadne můj květ, bez slz a žalu vrhnu zpět svůj život v prach a hrobu klín; tak po posledním karnevalu, když láska moje přišla z bálu, ta s šedivýma očima, v kout vrhla rukou bezcitnou vějíř, jenž dohrál roli svou, a v postě málo ceny má... 39
BÁLOVÁ KVĚTINA
Ten kvítek vzatý s ramene s bálových modrých šatů mi stokrát za den vzpomene na bledou, štíhlou Katu. Vlas všední, světlý; její rysy též nejsou vzorem krásy snad – oč hezčí všechny byly kdysi, ty ženy, jež jsem míval rád! Den za dnem zvolna pomíjí, já každou z drahých chvílek jen vzpomínáním probiji jak platonický snílek. Jsou oči to, jež planou krásně, jak podzimní šeď oblohy, jsou věru hodny krasší básně, než mohu psát já ubohý! Ten suchý kvítek vzpomíná mi na ty oči šedé – má Kato, dobrá, neviná, co zde zas Osud svede! Tak jako kdys, viď... Tvoje mama ti svatební dá šíti šat a vyhledá ti muže sama, jenž bude tě mít také rád, 40 ty budeš vzornou paní též, jak tomu mrav chce světa, a s úsměvem jen vzpomeneš na svoje mladá leta... Mně také upomínka zbude na ten tvůj zrak, tu tvoji líc – a příští kniha má mít bude snad o pár trpkých veršů víc... 41
DNY
Den za dnem věčnosti v klín plyne a nenese nic nového, ni síly čerstvé v žití jiné, ni záblesk času prošlého. Smrť jednou sprahlou duši zkojí a ždanou dá jí proměnu – pak cit-li bude v hrudi mojí, já dojista si vzpomenu na zašlé dny ty s hrůzou lednou, jak vzpomínám teď v mukách svých na knihy nudné, čtené jednou, jež znova číst už nechtěl bych... 42
FANTASTICKÁ BALADA
To bylo první noc, kdy v truhle pod květným rovem v těžkém snu už lepé tělo dlelo stuhlé té hrdé krásky salonů. A měsíc hrůzně patřil s výše v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech, a siné světlo spalo tiše na hrobech, křížích, na květech. Tu poupata všech květin náhle na hrobě pukat začala, a každá kořenem svým táhle na tvrdou rakev ťukala: „Pusť mne v tu líc,“ dí růže tmavá, „ať mohu trochu krve pít, mé poupě právě rozpukává, chci pro ně její barvu mít! „Svůj kořen vpustím v modré zraky,“ fialka šepce v zášeru, „mých poupat sbor už puká taky, tam pro ně modři naberu!“ „A já chci,“ lilie dí něžná, „pro květy své ten vzácný lesk, jenž zdobí její ňadra sněžná, ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!“ 43 „Chci purpur,“ pivoňka dí, „retů!“ „Chci vlasů vůni!“ reseta. „Ó rakvi, povol, našich květů sbor celý rázem rozkvetá. Toť byl by hřích dát této kráse tak svadnout v hrobu slepých tmách, my ke slunci ji vznesem zase na hrdých svojich korunách!“ Blín drobný krčil se v jich středu a v posupný teď vypuk smích: „Já půjdu k srdci nabrat jedu pro nitra bledých kvítků svých!“ 44
POD DÍVČÍ HLAVIČKU AL. SEIFERTA
Kdes viděl prvně, mistře, rci mi, těch velkých očí svůdnou tmu, to kouzlo, jež chví v každé řase, že když v ně člověk zadívá se, vzlet, teplo cítí jarních dnů? Jsou hluboké jak tiché moře a na dně spí v nich záře hvězd, žár vášně tajný chvěje jimi – Kde spatřil jsi je, mistře, rci mi – – – znám srdce, kde tak prázdno jest... 45
MŮJ DOMOV
Vysoko nebem mráčky plynou jak postříbřené plachtoví, a v žáru chví se nad krajinou vzduch voný, svěží, červnový; kam pohled jenom dosahuje, vše zeleň skrývá docela, z ní rudá střecha vystupuje a baňatá věž kostela, v ní bílé domy v slunci leží, z nich dým se vine modravý, a stranou s pestrobarvou věží se zvedá zámek dumavý. Zde roditelka moje tichá svá tráví leta truchlivá, v tom kostelíku deně vzdychá a za mne se tam modlívá. Zde každá píď mi posvěcena jak hřbitov šťastné mladosti... Ó drahá, milovaná jmena, vy dobré, něžné bytosti! Ač dávno přešel zápal žárný a minul plachý modrý sen, přec rád svůj život jednotvárný sem hodím na některý den! Háj březový u tmavé tůně, kde žáby večer zpívají, ty stráně, luka, plny vůně, kde v slunci cvrčci tikají, park zámecký, kde tmavé stíny v zem vrhá starých stromů řad, 46 a každý pohled do krajiny na místa našich promenad, i náměstí i ulic řada, kde šumí život vířivý – ze všeho v srdce moje padá hlas minulosti tesklivý! Hlas minulosti!... Moje žití už splývá s pojmem: minulost. Co může ještě přikvapiti? Žil, miloval jsem, trpěl dost... A poslední ten zápas krátký, ta chvíle, které s touhou ždám, jež vrhne tělo v zemi zpátky a ducha mého bůhví kam – kéž překvapí mě zde v tom kraji, plničkém vůně, zeleně, jenž pár mých šťastných roků tají, kde miloval jsem nadšeně! Na hřbitově jest místo při zdi ve stínu skryté akátů, kde v letním čase slavík hnízdí a večer písně zpívá tu, z těch míst lze vidět v širou dáli a v smaragdové údolí, kde stříbrné se Labe valí, kde tmavé stojí topoly, park zámecký je na obzoru, a náměstí, kol domů řad, tam chodívaly v rozhovoru ty krásky, jež jsem míval rád... 47
LETNÍ CAUSERIE
Slunce pálí jako peklo, listy vadnou na stromech; jeden oheň tvoje hlava, v žilách krev se vleče žhavá, v prsou, ústech horký dech. Hloupé slunce! Plýtvá žárem, jako já kdys ohněm svým; však mu také lesk jen chabý jako úsměv scvrklé baby zbude jednou na podzim! * Žil jsem mnoho, trpěl mnoho, že jsem mnoho miloval, zdá se mi, že v tomto žití zvyklo už mé srdce píti s každou láskou hořký žal. Teď je jinak... viďte, Kato, rozejdem se v pokoji; trochu suchých konvalinek, trochu fádních upomínek – obé za nic nestojí... * V mládí týčili jsme čelo, když v nás začal život hřmít; život hřměl však bez únavy, svěsili jsme brzo hlavy – nač si nechat v čelo bít? 48 Nač se starat? Moudrý osud už nám metu vyměřil! Jáma v zemi... roztomile! Nač si hledat ještě cíle? Vždyť už ani není sil... * Protivny mi slunce lesky, v hrudi mé zní tony hran, myšlenky jdou mozkem svadlým, jak na podzim vzduchem schladlým houfy černých, řvavých vran. Chtěl bych bál mít v zimní noci, v žár kde líce rozkvetou, v záři světel protančiti ve valčíku chtěl bych žíti s divou jakous brunetou!... * Zřel jsem včera pěknou bouři: siný obzor blesky vzplál, v suchou zemi vody hřměly, jak by zničiti ji chtěly – potom slunce plálo dál. Dneska zas vše žárem vadne, bouře neprospěla nic – jeden blesk ten k hrudi zpráhlé udeřit tak mocně, náhle způsobil by věru víc... * 49 Krásný výlet! Propoceni vracíme se v město zpět, v očích prach a hrdlo pálí, v dirce u kabátu malý, umořený lesní květ. Dámy si ten výlet chválí – mrav to dam už prastarý – mokrý šátek každá vije kol své bílé, něžné šíje, probodané komáry... * Hrozná tato kniha žití! Každá stránka nuda, sten, trochu světla z nenadání, pak zas muka, marné ždání – a tak jde to den co den. Člověk zvykem už jen zírá na ta fádní písmena; proč pak raděj nepropadne předem konfiskaci řádné taká kniha bezcená! * Raděj sedět ve kavárně jako svadlý pesimist, teplou vodu chvilkou píti, špatný doutník vykouřiti, při tom hrozné verše číst – 50 nežli v park jít, kde je šumot, hovor, smích a v tváři klid, nežli mladé, krásné ženy s manžely tam zavěšeny vidět plny štěstí jít... * „Kupte, pane, čerstvé růže, narcisky zde, reseda, karafiát mám tu taky –“ mladé děvče modré zraky s prosbou ke mně pozvedá. Probírám ten její talíř – květin věru přemnoho; děvče rychle peníz vzalo, srdce však se ihned ptalo: „Co s tím, blázne, pro koho?...“ * Ironie osudu to: Z žen, jež znal jsem v žití svém, ty, mnou nejvíc milovány, nejkrutší mi daly rány – řekly vždy, jak bídným jsem... V srdci prázdno, smutno, teskno marně rozum zvedá hlas – přec bych milovat chtěl znova, třebas moje láska nová řekla mi to v posled zas... 51
Z ANTICKÝCH MOTIVŮ
I.
VAVŘÍN
Po sličné Dafné planul touhou kdys Apollo, můj světlý bůh; štván vášní nekonečnou, dlouhou, probíhal usmívavý luh, až zahled ji: šla liliemi svou nahou krásou zastřena, vlas zlatý volně splýval k zemi přes sněhobílá ramena. „Ó Dafné, slyš mě, nymfo bílá, mám rád tě!“ Apollo jí řek – svou krásnou hlavu otočila a hned se dala na útěk. „Ó Dafné, v olympský dům širý tě uvedu,“ dál sliboval, „zpěv nejkrasší své božské lýry ti zasvětím!“ – však marně lkal. Dál prchala, bůh pádil za ní, – ó byl to závod šílený! – a mnohý květ na luhu, stráni mřel nohou jejich zdrcený, až Dafné ve zoufalé muce na travnatý tam klesla břeh a k nebi vzpjala bílé ruce, a z prsou vydral se jí vzdech: 52 „Kéž změní v peň se tělo moje, vlas v listy, ruce ve sněti, chci raděj zírat ve vln roje a nad tou řekou šuměti!“... A div! Jí nohy v zemi tkvěly, ji kryla kůra ztemnělá – a sněti vavřínu se chvěly nad řekou, která šuměla... Ten příběh vždycky připadá mi, když mučen jsem svou sudbou zlou, a špatný rozmar moji známí mi zahnat chtějí útěchou, ať nepřivedu písní lkavou tu, již mám rád, v své objetí, že slyším za to nad svou hlavou již aspoň vavřín šuměti... Mě díkem plní, druzi drazí, ta útěcha i pobídky – však vidím, že jen konec schází té smutné dvojí povídky: i bůh tam tenkrát padl v trávu a slzel tam a hořce lkal – a vavřín též mu stínil hlavu, a mnohý list naň dopadal... 53
II.
TEHDY A DNES
Kdys – jak to čteme, nevím, v kterém z těch šedých řeckých klasiků – na plecích s lyrou lesa šerem šel Apoll, otec básníků. A s píšťalou tu proti němu vstal z trávy Satyr Marsyas, jenž navrh bohu vznešenému jít s lyrou svou s ním na zápas. Pěl Apoll ku své lyře hravě, Marsyas pískal ze všech sil tak protivně a pronikavě – náš otec ovšem zvítězil! Pak sedřel kůži božskou rukou s Marsya za trest pomalu a nechal jít jej s vztekem, mukou a nechal mu i píšťalu. On v rákosí se s hanbou schoval, a pokud stačil jeho um, zpěv božský otcův parodoval tam Centaurům a Satyrům... Oh, otče, pohleď na své syny, oč los jich tvého trpčí je! My zříme všude jak své stíny za sebou táhnout Marsye! 54 Za svého otce oni berou teď pomstu zlou na dětech tvých, nám splácejíce mukou sterou zvuk tonů tvojich vítězných! Čest, jmeno, myšlenky tvých dětí, vše dře jich ruka nekalá, když nechtějí své verše pěti, jak píská jejich píšťala! A svět je zkažen, on je chrání a všechno to jim promíjí, tvé děti budou věčně štváni tupohlavými Marsyi!... 55
III.
ARTEMIS
Z těch postav chladných, mramorových, lež vykouzlil věk dětský lidstva, mě vždycky nejvíc zajímala Artemis. Ve školní škamně z nudy věčné mě hudbou vzrušilo to jmeno, když profesor děl drsným hlasem: „Artemis...“ Hned zapomněl jsem přísných zraků i Homerových hexametrů, jen ji jsem viděl velkou, vážnou Artemis. Šla měkou travou Erymanthu, na bosých nohou třpytnou rosu a bílé feny vedla tiše Artemis. Šat sněžný kryl jí štíhlé boky a panenská jí halil ňadra, toul plný měla na rameni Artemis. Šla s půlměsícem v tmavých vlasech a s přísností ve tmavých zracích, jak letní noc tak chladná, vábná Artemis. 56 Vím, dnes ti bozi jsou jen bajkou i drobným štěpům gymnasia, a šedou bajkou jest i moje Artemis. Však jednu chvíli uvěřil jsem, že vidím živoucím svým zrakem ji velkou, velebnou a krásnou Artemis. To bylo jednou v červnu v lese, kdy spatřil jsem ji v módním kroji. – Dnes podlehla by jistě modě Artemis. – Na bílém koni jela štíhlá a v černém, těsně spjatém šatě a klobouček na tmavých vlasech, Artemis. Líc její byla bledá, vážná a tmavé oči zřely přísně, na prsou měla konvalinky Artemis. A v malé, bílé ručce bičík, tak jela klusem klenbou stromů, jak letní noc, tak chladná, vábná Artemis. A v chvíli té za úsměv jeden, za objetí těch štíhlých boků byl bych vzal osud Aktaionův, Artemis! 57
MÁJOVÝ VEČER
Šeří se; mraky roztrhané jen chvilkou pohne větru ráz, z nich třpytná hvězda jasně plane jak oko lásky z tmavých řas. Klikatá cesta na obzoru se ztrácí v tichou vesnici, v šer vystupuje bělost dvorů a okna žlutě zářící. Žab skřehot slyším od rybníka, psů štěkot, táhlé vytí jich, a praskot kol sem z dálky vniká od těžkých vozů formanských. Noc... zdá se mi, že šumí tma ta a vlévá hrudi volný mír... spí všechno... kolem mne jen chvátá svým křivým letem netopýr... Spí všechno... vzpomínky i touhy spí ve mně spánkem těchto niv... jak nebyl bych žil život dlouhý, jak neměl bych být zítra živ... Má šírá země! V klidu tvojím po trapném žití, bouři zlé, já tichý, mírný tady stojím a spínám k tobě ruce své: 58 Já nechci více žádné slávy – ta touha navždy dovadla – byla by břemenem mé hlavy, a hlava má jest dost už mdlá, já nechci, aby vínek štěstí se kolem mého žití vil, na popel má hrud' sprahlá jesti – a já bych mu už nevěřil... nic – jen ten klid, jejž nyní cítím, a jenž dlí v tobě, dole v tmách, pro tělo, unavené žitím, a na ně tvojí země sáh... 59
II.
KVĚT OCUNU
[61]
V té psotě žití, uvěř mi, je přec pár světlých okamžiků... Muž z pošty stojí za dveřmi a směle stiská tvoji kliku a v pokoj balíček ti šine, kde písmo, obsah neznámy, však parfum, který z něho line, ti dává tušit: od dámy. Krev pobouří se lenivá a chvějná ruka k nůžkám jede, co fantasie hýřivá v momentu deset novel spřede – tak totiž tomu, jenž zde píše, se stalo tohle v dnešní den, balíček, z něhož parfum dýše, přede mnou leží otevřen. Červenou pentlí byl on spjat, v něm krabička se něžná kryla s drobounkou malbou: dívek řad proplétá v tanci těla bílá, a v ní – jen pohled – a vím dosti... to povím však až k posledu; dřív malý příběh z minulosti, jak vybavil se, rozpředu. Byl máj a stromy ve květu, to na Nábřeží v parku bylo (ne podle žvavých poetů, však v máji se to přihodilo, tož začínám tak), táhlo k třetí už na hodinách vodárny, 63 když stanul jsem tam v tlumu dětí, mouchami vyhnán z kavárny. Neb teprv za půl hodiny, prý o půl čtvrté jistojistě, ta chlouba svojí rodiny být měla na řečeném místě, Marie, pátá srdce mého, jak jsem ta jména čísloval, tam u pomníku gotického, jejž dobrý národ zbudoval. Sem a tam chodím. Vltava na jezu hučí zádumčivě, stříbrných mráčků záplava se po nebeské nese nivě, čas jako hlemýžď leze líný, hm, už se mohlo nalézt snad tak něco v době elektřiny, čímž možno lotra popohnat! Marii pátou, blondýnku, jsem na trůn povýšil v svém srdci.srdci, když měkou dobrou Aninku se zdařilo mi s něho svrci, a dobyl jsem ji při valčíku a při čtverylce vtipem svým, nad nímž dvé její nápadníků vzplanulo hněvem zuřivým. Nu, slovem, čekám. Vrabců pár se pere na císaře soše, květnový odpolední žár se reflektuje v řeky ploše, 64 vřeštícím děckem chůva smyká a civí na mě všetečně – dík bohům! s věží několika půl čtvrté bije konečně! To arci, jak vím z tradice, nic, ale pranic neznamená, ba, divil bych se velice, že v čas by mohla přijít žena – fatální jest, že v ciferníku se k čtvrté blíží rafie, kdo nejeví se na chodníku, jest moje pátá Marie. Jsou čtyři; unaven je zrak, já poháním jej do daleka, do duše leze černý mrak, a pyšná žluč se v nitru vzteká – tak, sedíte si asi doma snad při počestné zábavě: Marie pátá, královno má, to splatíte mi krvavě!... I zrychlím maně chůzi svou, však neberu se k domicilu, kol pomníku jdu elipsou dál ždaje nedbalou svou vílu – tu jednou, dvakrát, v moje oči nějakých zraků padl svit, maně se člověk po nich točí a velí nohám: Zastavit. Ne štíhlá už, jak za jara, však krasavice v leta síle, 65 výbojná, plná, bujará se houpá v kroku roztomile, šat barvou, střihem sezónový, pěkného léta pěkný stan – exemplář český Balzacovy hrdinky La femme de trente ans. Elipsou znovu prolet jsem a zrak můj se jí v oči vpíjí: výsměšným jaksi pohledem dvé na mě zírá modrých zmijí, obličej sám je pěkný oval a měký plný lahody a rty, jak by je namaloval, nu, pěkné dílo přírody. A po čtvrté a po páté se potkáváme na své pouti, vždy oči na mě upjaté, jak chtěla by mé proniknouti: líc pálí mě, krev skrání bije, konečně pravím k neznámé: „Náš los teď, zdá se, společný je, nadarmo oba čekáme.“ „Myslíte?“ začla se mi smát a řadu zoubků ukázala, a já se jal jí vykládat, jak mě má milá oklamala – „Neškodí, jen to dejte v sloky a brzy,“ dí zas se smíchem. 66 „Vy znáte mě?“ – „Už valné roky a ráda čtu vás, pane M... A za upřímnost upřímnost,“ můj rozpak ukonejšit hledí, „též čekala jsem.“ „Hanebnost, vás nechat čekat!“ Slova nedí až po chvilce: „Nuž, vrátíme se zas k larům svým a penatům.“ „Z nás každý stejnou sudbu nese – smím nést tu svou až před váš dům?“ Přikývla. Jdeme Nábřežím, na kamený most zahýbáme a mluvíme, a srdcem mým chví kouzlo mojí známé: je graciesní v každém kroku, vtip, ducha, zdá se cit i má, a lepé zmije v bledém oku hru s mýma hrají očima. Je vdaná. Její starý muž je pedant, suchý soudní rada, nešťastná od té doby už, když začla žíti duše mladá, a žití začla, když už všecko skončeno bylo, zavřeno, na ni, když byla ještě děcko, manželství dali břemeno. 67 Dnes čekala. A já prý zřel tam konec jedné kapitoly, on, přítel její, nepřišel, však rána ta prý málo bolí, už delší čas prý chladný býval a vytáčky měl jalové – nu, že prý každý lásky příval už konce mívá takové... Prý všecko to mi povídá, že básníkem jsem; možno v krátku že duch můj prý v tom uhlídá k románu tuze vhodnou látku. Jí samé zdá se, její žití jiného smyslu nemá tu, než jednou pouze látkou býti buď k novele či k dramatu. Stoupáme tichou ulicí té věčně snící Malé Strany. Ukáže na dům mlčící, že pozemské tam její stany, tam káva čeká nevěrného, poslední Girondistů hod – a chci-li snísti porci jeho, že by jí bylo tuze vhod. Vejdeme v šerý budoir, kde těžký její parfum voní, a meky plný sladký žár ze všeho chví a dýchá po ní; odchvěla na malou jen chvíli, a sám jsem zůstal s vůní tou, 68 a moji smyslové ji pili svou žíznivostí vášnivou. Na stole příbor kávový, nožíky, lžičky připraveny, byl porcelán to růžový, snad z dálné Číny přivezený, mandarin drobný s parasolem ve středu šálků, misek stál, stříbrná řeka tekla kolem a on v ni vážně pozíral. I vrátila se zlehounka a přeměněná k nepoznání, v županu řásném, bělounká, jak nadechnutý chvěl se na ní, nádherný účes kolem hlavy ji zdobil jako Rusalku, konvici nesla vřelé kávy a nalívala do šálků. Mé básně při tom chválila a citovala mnohou sloku, zas prázdný šálek nalila a něha chvěla v jejím oku – čas plynul, mluvili jsme mnoho o žití, lásce, o štěstí, o šalbách, klamech světa toho a pravdivosti bolesti... Je svou prý. Povržení má pro morálku a soudy světa, zda náhradu jí někdo dá za ztracená a mladá leta? 69 Ať tetky klepny s děsem v tváři ji odsuzují strašlivě, však srovná vše, až přijde stáří, prý s pánem bohem poctivě. – A tak se náhle rozsmála a smála se a smála, smála, a tak se na mě dívala, až duše zpitě omdlívala, v dort kousla, kus mi dala zbylý, já zřel v něm zoubků jejích sled, dort upad na zem v této chvíli, a já jí bouřně v náruč vlet... – – – – – – – – – – – – – – – Vycházím z domu. Teskno mi, v mé duši trapná můra sídlí, chvilinky jedné vědomí, co oči moje v žáru shlídly; dvě drobné zmije v zraku bledém výsměšně na mě zírají, dva krásní rtové studí ledem, kam polibky mé padají... Ty zrazená a zabitá Marie pátá, královno má, jsem ničema a necita, máš pravdu, seď jen klidně doma, buď rodiny své skvostem, pýchou, až přivine tě na svou hruď počestný šosák dobrou, tichou – má holubičko, s bohem buď!... Lhát nechci. Ještě dvakráte já ocit se v tom budoiru 70 a nechal nervy napjaté rozpálit v divém bílém žáru – – a vždy zřel zmije v zraku bledém, jak výsměšně se dívaly, a cítil, jak rty studí ledem, kam polibky mé padaly... To konec byl... Já neměl sil tam řídit dál krok odhodlaný, ba stěží jsem se odvážil jen vkročit v okruh Malé Strany... i vzpomínka už byla děsná a já ji hnal vždy z prsou svých – konečně znal jsem jen jak ze sna těch zmijí pohled výsměšných... – – – – – – – – – – – – – – – – – Nu, v krabičce té leží, hle, kus dortu, ten je nakousnutý, a drobných zoubků řady dvé jsou perfektně v něm vytisknuty, týž dort, jak tenkrát... tenkrát ležel na čínském tácu růžovém, proud stříbrných vod středem běžel a mandarin se shlížel v něm. Nic víc... A tak jsem chvíli zřel na drobounkých těch zoubků sledy a vzpomněl, jak jsem vyprávěl, a snědl dort jsem naposledy. Tam u ní padl tenkrát k zemi a chvat jej rozšláp horečný... Dnes jsem jej sněd a uvěřte mi: ten dort je přímo výtečný... 71
III.
SMUTNÁ EROTIKA
[73]
HEDVA A JIŘINA
Oči šedé jako popel, zlatý vlas, smích veselý – to je Hedva v každé chvíli, ručka jako mramor bílý, její chůze graciesní jak let modré libely. Jiřina je bledá, vážná, v tmavých očích svůdný šer; když ji zřím, mně tane vždycky na mysli věk homerický, tmavovlasá Artemida; její řeč má vábné „r“. Čas jim plyne beze rmutu – jedna chvíle veselá! Blažeností přímo zpíjízpíjí, ton je skvostných melodií odpoledne při klavíru z Lohengrina, Othella. Než nad všechno jde jim kouzlo bálového večera; na Žofíně v divém tanci změní kvapík za romanci, Straussův valčík nedaly by za celého Wagnera. Mají rády svět ten celý, jdou jím jako sladkým snem, 75 vše je kolem rozesměje: šat, řeč, gesta, obličeje – Hedvu smíchem luzným, bouřným, Jiřinu jen úsměvem. Bahna žití, kde svět rmutný válí, potácí se, rve, neznají – na kalné tůni dva ty květy s jemnou vůní zří jen modrý odlesk nebe – bílých vodních růží dvé... Co tu bude jednou slzí, bolů, stesků, hořkých ztrát, nežli s resignací děsnou dvě ty růže v tůň tu klesnou – doba květů přec jen mine, lístky musí opadat... Však to bude jen ta chvíle, kdy to začne prosou hřmít, loučení se s ilusemi, odříkání, smutek němý – než ty růže v tůni klesnou – pak zas mohou šťastny být. Jsou tu vážné dobré paní s vzornou péčí mateřskou, starosti jim čelo stíní, hudba nervosní je činí, pro tloušťku už netančí víc – a přec při tom šťastny jsou... 76
POSLEDNÍ POHÁDKA...
Má oči dobré, šedé, líné, v nichž kmitne blesk jen bezděčně, řeč rychle z tenkých rtů jí plyne, má ráda slovo: „báječně...“ Vlas její rusý česán vždycky, jak radí Bazar důkladný, šat modní splývá harmonicky s tím tílkem v celek bezvadný. – Nač lhát?... Zjev její musím zříti za dne i v noci v snění svém... jest jitro nového to žití či svit před smutným západem? Oč moudřejší je komár malý, jenž žije jedno podletí, když jednou křídla trochu spálí, už víckrát k ohni neletí!... Má rusá slečno, tentokráte se, viďte, pranic nestane, a k muce nové, děsné, klaté mé srdce, viďte, nevzplane! Když na Žofíně při koncertu my setkáme se v letní dny, na pozdrav můj vy polo v žertu mi vraťte úklon obřadný! 77 A v lednu v bále, kdybych taky vás k tanci vyzval všetečně, vy rcete, mhouříc líné zraky: „Jsem znavena již báječně!“ A setkám-li se někde s vámi na filistrovských výletcích, kde milosrdně dají dámy za špatné vtipy krásný smích: tak něco mluvte, jako včera jste prohodila bezděčně: „Láska je žití phylloxera, však já – jsem zdráva báječně!“ Já tajně vzdychnu: Kdyby chtěla nás určit sudba k štěstí jen, pak nebyla by jistě směla zde stvořit tolik, tolik žen... Tak budeme si stále zvykat a to tak vždycky řekneme, a budem to tak dlouho říkat, až tomu věřit budeme. A byť i srdce pozvedalo svůj časem úpěnlivý hlas – to bude trvat jenom málo, a rozum umlčí jej zas. Pak snad to snesu beze trudu, až půjdete s kýms k oltáři, pak snad i honosit se budu moudrostí onou komáří... 78
STARÁ KOMEDIE...
Je to tak stará známá komedie, jichž prožili jsme dost už v žití svém, a člověk přec se znovu v ni zas vžije a hrá ji s opravdovým zápalem... Mou podobiznu v album uloží si k těm tvářím z minulosti ostatním a bude se jí s jiným smáti kdysi, tak jako se mnou teď se smává jim. – Mé řeči bude jednou vypravovat, jak o jiných to nyní činívá, má gesta bude směšně imitovat, mým pohledem se při tom zadívá – Mé listy jsou jen několika články v řetězu listů, jež má od jiných, po čase tyto plaché, vroucí stránky jak předešlé ty vzbudí v ní jen smích – Mé polibky si nechá jiným smýti, jak já jsem slíbal retů jiných sled – a stejně něžně budou zrcadliti ty její oči bůhví který hled – Je to tak stará, známá komedie, jichž prožili jsme v žití svém už dost, však za diváky dvé zde bytostí je, jež vysílá k ní moje minulost; 79 dvé hnědých očí, plných zoufalosti, a šedých dvé zřít musím potají – dvé obětí zří na mne z minulosti a smutně k tomu hlavou kývají... 80
DVĚ SLOKY
Mám rád ten soubor vděků tvých, tvůj zjev i chůzi, řeč i smích, tvých vlasů parfum i tvůj šat, má duše slyší v snění ráda z tvé hrudi i ten sykot hada, ač tuším, že mě uštkne snad... Ať uštkne! Žití mého sen byl tuze draze zaplacenzaplacen, již než jsem znal tě, duše má – co s ním? Več ještě doufat smíme? Čím dráž ten život zaplatíme, tím méně pro nás ceny má... 81
VĚŘÍM
Ničeho nechci, nezávidím a netoužím už po ničem, co ještě v žití vůbec sklidím, chci sebrat jenom na rtu tvém. Vím, dnes mi patří vábná hlava i přimhouřených očí dvé, rty, bílá ručka, líce smavá i rozmarné to srdce tvé; vším sklamán věřím dneska znovu tvým všechno sladkým, měkým rtům, tvým slibům, každičkému slovu, tvým bezpočetným polibkům, tvým přísahám, tvé vášni vroucí, jež v lících vždy ti zahoří, i to, čím slyším srdce tlouci, co šedivý zrak hovoří, vše, vše, jak duše tvá si žádá, ba, kdybys zítra řekla, vím, „já neměla tě nikdy ráda“ – i to ti, drahá, uvěřím... 82
PÍSEŇ
Ve slohu starých mistrů psaná k melodii neznámého skladatele
Jest jako z oleandru květ, tak plna něhy líbezné, když poutník bloudí řadu let, u Jordanu jej nalezne. A hledím nazpět v život ten až ke kyvům své kolíbky: já šťasten byl jen v onen den, jejž osladily polibky. Co může dát mi nyní svět, co čas, co život ještě? – Nic! Já našel oleandru květ a nechci, nechci pranic víc! Má dávná hořkost, vášně žár i krve mojí plameny teď vzaly na se květu tvar – květ oleandru červený. A slyším perské slavíky v svém nitru ve dne v noci pět, jich zpěv má jen dvě slabiky, v nich kvete rudě teď můj svět... 83
ŽENA
Zří člověk na vás... zadumá se a klesá v náruč vzpomínek... Jste vábivy tak v luzné kráse vy zjevy brunet, blondýnek, že nemoh kdysi při stvoření vás Tvůrce ani zdobit líp – a přec jste buď jen poblouzení neb Stvořitelův špatný vtip! Rajského blaha proudy řítí se z očí vašich zorničky – a přec se zřetelně tam svítí i plamen svůdné bludičky, a člověk důvěřivě jede za světla proudem v nadšení – až bludička jej náhle svede v hrozného bahno trápení! Hlas váš jest jemný, nenucený a zvonivý jak drahý kov – a přec ton každý promyšlený i každé z nepatrných slov; spíš mluví u vás, než řeč dlouhá, mlčení vaše výmluvně – hruď vaše záhada je pouhá, jak záhadou je všechno vně! Váš úsměv šálí, rozpaluje vznětlivou, dobrou, mužskou líc, jej vypočteně sesiluje vzdech, jenž vám maně vyjde z plic, 84 a proto jen, by kynem ruky anebo kyvem vějíře jste mohly množit hrozné muky milujícího rytíře! Váš cit – oh, u vás citem slova a slovy prázdné city jsou, i vaše soudnost rozumová jde cestou věru podivnou, i slzy vaše nejsou více než líčidlem a pastí zas – vždyť po nich kvetou vaše líce, vžďyť slzy lehce chytnou nás! A my?... Nám stále srdce naše bolestných dává dokladů, i kolem sebe zříme plaše výstražných hojnost příkladů, a když se někdy v rozechvění i přesvědčiti dovedem – vy zvábíte nás v okamžení tím slovem, smíchem, pohledem! Zas milujem vás s resignací, zas jdeme ve jho starých muk, jak prchlý otrok když se vrací, by slyšel zvyklých pout svých zvuk. – Jste naším zlem – bůh z moudré rady nás obmyslil as proto jím, že bez vás snad by býval tady až příliš člověk blaženým!... 85 Má zlatovlásko! Prázdnou výtkou a klamem jsou-li verše ty, jež psal jsem bolestí štván břitkou a sudbou svojí prokletý – ty vyvrať mi je v chvíli tklivé, až semkneš ramínkem mě svým – jsem z čeledi té důvěřivé a tobě všechno uvěřím... 86
V MELANCHOLICKÉM LESE
Jak příšerným, jak teskným, divým jest melancholický ten les! Pletivem větví temným, křivým, sem nejde ani paprsk dnes! Slyš zoufalý ten vichr lkáti, jenž pere v stromů vrcholy, slyš, jak se táhlým praskem klátí ty duby, břízy, topoly! Tvé šedé oko žárem dýše, a líčko tvé se rumění, nuž, přitiskni je k mému tiše, ať tonem v jednom plameni ! Na srdci svém nech srdce moje, ať slyším zas je zvonem hřmít, ať mohu smrtelného boje na chvilku aspoň zapomnít! Nechť vášně žár v zrak náš noc sije – v mé hrudi noc už dávno tkví – mně bude plát tvá bílá šíje, tvůj zrak co hvězdy půlnoční! Já krvácel jsem v mnoha bojích, mé rány stokrát zjitřely – že ti, kdož čtli to z veršů mojich, ni věřit tomu nechtěli!... 87 A v krev mou lidé jedy lili, můj zrak je strhán slzemi, mám k životu jen tolik síly, že umřít ještě nelze mi!... Po smutném lese vítr stená, jak lkal by jakés requiem – tys první lásky hodná žena, již poznal jsem kdy v žití svém. Chceš mít s tím žitím smilování, a chceš mě šťastným viděti? Nech šedý zrak ten bez ustání se v moje oči vpíjeti a sevři mě svým loktem bílým, a polibků spusť na mne rej – já hlavu v ňadra tvoje schýlím, a ty tu duši vylíbej... 88
AŤ...
Variace několika předcházejících stran
Já zbaven byl už v žití všeho, můj účet se vším uzavřen, já nečekal už praničeho, než čtvera chladných rakve stěn, bez zápalu, bez vzletu, síly, bez citu, přání, nadějí, já klidně kteroukoli chvíli byl bych šel z žití galejí. Však teď chci žít! Mám život nový mám zápal, doufám, mám i sil, chci býti roven vojínovi, jenž v boj jde, aby zvítězil! V mé hrudi nová láska vzplála, ji cit a vzlet zas projímá – to vše mi rusovláska dala, jež bájně šedé oči má! A dala mi tu lásku k žití, i víru v sebe, ve mě, v svět, i naději, jež se mi třpytí jak hvězda po dnech trapných běd, já žebrák byl – v mé žití bědné však ona vlila cenu, svit – snad aby měla chvíle jedné mě aspoň o co připravit!... 89
JEN MILOVAT...
To, co ústa kantorova v čtveru bílých školních stěn v duši moji zasít chtěla, uchytlo se málo jen – moje touha záhy spěla za studiem srdce žen. Celým žárem, silou duše já vše hleděl proniknout, každý pohled, úsměv, chvění, každý slední srdce kout, náhlou bledost, uzardění, mlčení i řeči proud! Ó ty smutné resultáty! Hledej v světě, jak kde chceš, tolik stránek nejrůznějších, tolik shody nenajdeš! steré oči, steré líce, v srdci hloupost nebo lež. Duše žár a vzlet a sílu já jsem při tom utratil, mám pár smutných zkušeností, ty jsem draze zaplatil; studoval jsem do sytosti – daleko však zůstal cíl... Astro podzimku ty mého, šedooká lásko má, 90 nechci naslouchati více, co zní tvýma prsoma, nech mě líbat svoje líce, opíjej mě zrakoma! Líbat jen a líbat zase – život má tak rychlý spád! Nechci více přemýšleti, nechci vše zas pochovat! Zima moje rychle letí – astro, chci jen milovat!... 91
LIST
Co dělám, ptáš se, v těch dnech žáru, jak trávím, vzdálen tebe, sám zde odpoledne plná varu, jak mnoho večer vzpomínám? Zda epos nebo roman píši? Jak zve se rek a rekyně? Zda hrob jich velkou lásku stiší a trpět budou nevině? Zda verše mé už vzrostly v knihu, o niž se chlebodárci rvou? – To všechno píšeš, drahá, v mihu, však ptáš se mnoho najednou! V ta odpoledne horkem hynu, a nohy mé se loudají po chodníkové dlažbě v stínu, jejž staré domy vrhají. A soucitně se dívám kolem na líných spolubližních rej, z nichž každého žár plní bolem a rosí potem obličej. Pak liduprázdné ve kavárně se trápím špatným doutníkem a zívání své plaším marně nějakým moudrým „Sborníkem“. 92 Že nemyslím, to věříš snadno, i z těchto řádků vidíš snad – však není možno, ani radno, lze jenom trochu vzpomínat. A já tě zřím v tom smutném lese v kloboučku bílém, slaměném, tvůj zjev se jako víla nese po mechu kyprém, zeleném. A slyším smích tvůj dovádivý a mezi stromy houpat, chvět pak vidím hamak pohyblivý a dýchám dým z tvých cigaret. A za chvíli zas, věř mi, drahá, já piano sem slyším znít: tvá ručka do kláves to sahá – a mně hned začne teskno být. I tetičku zřím tvoji šedou, s tvou zlatou hlavou na klíně, rty její historie předou a smějete se dětině. Ba, od večera do svítání a od svítání k noci zas má duše bloudí bez přestání za zjevem tvým tam v každý čas. A to je vše. Můj roman klidně u druhé kapitoly spí, milence plíseň zžírá bídně, a verše tiše práchniví. 93 A večer? Večer! Mám rád věru ten hvězdotřpytný, teplý čas! Tu zasedáme v prvním šeru, v němž brzy září plynu jas u stolu, kde se před nás staví mok chutný, chladný, brunátný, na naši lásku, na tvé zdraví jej pije ret můj malátný. I myslím, v této chvíli asi jak tetičce „noc dobrou“ dáš a svoje lesklé, zlaté vlasy už v pokojíku rozplítáš, a pozoruji snětmi lípy, co hvězd plá v nebes okruhu a otřepané špatné vtipy poslouchám milých soudruhů... 94
V BUDOUCÍM PODZIMKU
V ty večery, kdy vítr kvílí za shaslým, šedým, smutným dnem, my vejdem v jizby prostor milý a v fauteuil k oknu zasednem. Ze starých kamen šlehat bude a praskat, hučet ohně žár, a chvilkou vmetne listí rudé v skla oken divý větrů svár. My přitulíme hlavu k hlavě a budeme si v oči zřít a v zorničkách nám bude žhavě dvé zářných teček hovořit. A chvilkou záře zrůžovělá k obloze zrak náš přiláká, kde viset budou zkrvavělá a roztrhaná oblaka. I budem o všem hovořiti, jak co se v mysli zahostí – vždyť vedle lásky postačiti můž k štěstí trocha hloupostí! O románových milovnících, o živých známých, neznámých, o větru, jenž lká po ulicích, o dávných, zašlých časech svých, 95 o všem tom, co nám rvalo nitro, o bojích, v nichž nám vlhnul zrak, jak smutno bylo žíti jitro, jak černý zakrýval je mrak. – A v rozkoši a rozechvění my stulíme se k sobě blíž – a zašeptneme jako v snění: „Och, to je dávno, dávno již...“ A jedna tato věta pouhá s tím vším, co v srdci šelestí, nám bude dražší nežli dlouhá a velká hymna o štěstí... 96
AŽ UMRU
Až umru?... Bože, jak v den jiný se bude život dále brát; nach zory z rána, večer stíny – eh, známe už ten starý řád! Po vlastech našich budou asi dál v sybaritském přepychu zas špatné verše, bídné časy a hloupost bujet po tichu. „Byl jedním z prvních...“ a tak dále v žurnálech bude zase stát – ti první mrou nám neustále, však do živých se musí prát! A přátelé i nepřátelé přes jmeno moje půjdou dál: já mnohého tak zlobil skvěle, já mnohému tak v cestě stál! Jen přísný kritik s břitkým perem soud s mými verši zavede – rod žlutých molů v koutě šerém pak ortel na nich provede. A člověk nebude zde více, než s větve odervaný list, jenž hezky bujet začal sice, však větrům padl za kořist. 97 Vše jedno. Ať se tomu davu pak ráčí o mně co chce zdát – já znal zde jednu drahou hlavu a vím, ta bude vzpomínat. Líc bílá jako růže vodní, zrak šedý, jemně dumavý, a na té hlavě vlasy modní jak resedy květ ryšavý. Ta podepře se rukou bílou za podvečerních teskných chvil, a řečí známou, roztomilou ti rtové šeptnou: „fešák byl“... Ted rcete mi, co pověst, sláva, řeč přátel, světa, žití cíl? Když jedna zlatá, drahá hlava vzpomíná teskně: fešák byl!... 98
NA VĚČNOST
V života divém vlnobití nás církev, zákon nepojí, my sešli se tak v trudném žití jako dvě vlny v příboji. Mě těší, že v tom víru všeho, kde nad city jde cifer řad, znám duši přec, jež řádem jeho, tak přísným, zná též pohrdat! Jsa zbaven víry k světu, bohu a zoufaje nad žitím svým, teď aspoň lásce věřit mohu, a toť mým credem posledním. Teď chci ten kalich usouzený po boku tvém, má duše, pít, chci dál žít život pohrzený, dál krvácet – však přece žít! Ať mravokárci, hlupci davem nad námi k soudu stáhnou ret – my zhrdajíce jejich mravem, soud posměchem jim dáme zpět. A v rozkoši si prožít smíme, až do mohyly život ten – vždyť si jej, drahá, zaplatíme ctí, krví – a to svojí jen... 99
MODLITBA
Ty věčný, věčně zapíraný a přece nikdy zapřený, při každém kroku kolem znaný, a nikde nikdy spatřený, Ty přenesmírný Tvůrce všeho, ó můž-li před velebnost Tvou hlas červa vstoupit nicotného se svojí prosbou odvážnou – mé koleno, jež nikdy v žití se nesklonilo, klesá teď, z mých prsou modlitba se řítí – ó bože, laskavě k ní hleď! Ne za sebe, ne za svou slávu, ne za své štěstí, za svůj klid – já nelačnil po laurech davu a umíraje zvyk jsem žít – však za tu bytost dobrou, sladkou, jež není sestrou mi, ni matkou a přec mi v bídném žití vším, dnes ruce spínám k nohoum Tvým! Tvůj anděl nechť svou peruť bílou nad zlatou hlavou povznáší, a mrak a bouř nechť vší svou silou už předem v dálku zaplaší, nechť očím nedá vědět ani, co je to slza palčivá – krom té, již radost z nenadání na dlouhé řasy věšívá – 100 nechť chrání bílé čílko její před zlobou vrásek, teskných rýh, nechť chrání v jejím obličeji dvé lilií mi nádherných, nechť v žití, v snění vždy ji vede jen příjemnýma cestama, jak parkem, kde jsou růže bledé, jež ona tolik ráda má! Ó Tvůrče, ve své minulosti já každým slovem, dechem svým těm, k nimž jsem přilnul nákloností, jsem byl vždy jenom neštěstím – dnes před budoucnem chvím se skrytě jak před popravou drsný kat – ó prosím za to drahé dítě, jež mám tak nekonečně rád: ať jejího vůz štěstí jede přes moji raděj mrtvolu – když ta jen cesta k štěstí vede, a já to snesu bez bolu! A pakli v žití perspektivě i bez mne, bože, čeká ji, že bída, žal ji skruší divě, že čelo vrásky zorají, že šedé očí plakat mají, že zbledne granátový ret nad vysněnými nyní ráji, nad smutnou troskou mladých let – nechť raděj hned k ní smrť jde tiše, ten nejmilejší v žití druh, tak tiše, jako s modré výše jde světlý večer v letní luh... 101
IV.
POSLEDNÍ POHÁDKA
[103]
K DOKONČENÍ SVATEBNÍ TOALETY
Já přísahám, že nikdy v žití, ať kamkoli se verš můj nes, jsem nechtěl tolik lesku vlíti a třpytu, kouzla v něj jak dnes, ba chtěl bych, zlatovlásko moje, by dle té fráze omšelé se měnily dnes v perel roje ty moje verše nesmělé. V ty perly šedé mdlého lesku, jež planou líně jak tvůj zrak, o kterých sníváš polo v stesku a polo v nadšení zas tak; ach, ty bych sázel s hrdým čelem na šíj tvou, ruce, do vlasů, by na tě zrak žen v světě celém zřel v závisti a úžasu... 105
LÁSKA
Řasnatá zeleň nade hlavou, z ní vanou písně, šum a chlad, a noha kráčí měkou travou – oh, mám ty naše lesy rád! To bylo včera kolem páté... Daleký západ leskem plál, jenž stromovím jak dráty zlaté na kmeny, trávu prokmital. Zpěv ptáků, cvrčků, bzukot muší, šum listí, kroků ve trávě – vše různé tak, však v tvoji duši zní harmonicky, dumavě! A vůní dýše tráva, kmeny; toť parfum lesní idyly, v níž zlaté vlasy mojí ženy jak dálné slunce zářily. Tak jdem a ona ke mně vznáší své oči, v něž pad slunce svit: „Rci, možno-li, zda lásku naši si dovedeme představit ?“ „Hm, lásku? Ano. Jest to žena tak půvabná jak víly zjev –“ „Však není vzdušná, vybájená, v ní život jest a proudí krev.“ 106 „A jak dvě hvězdy zářné, žhavé se chví a pálí její zrak –“ „A vlasy má jak půlnoc tmavé a v nich má planý, rudý mák.“ „A šat má moderní tak skorem –“ „Ne, šatem není pokrytá; je zahalena bílým florem, jímž krása její prosvítá.“ „A nožka její malá, bosá, se šine v chůzi souladné –“ „Jde tak, že s trávy na zem rosa pod krokem jejím nespadne.“ „A ladně doplňuje celek dvé sametových ruček těch –“ „A v pravé má pár immortelek a prstík drží na ústech.“ „A bydlí u mně!“ „U mně!“ „U mně!“ Boj polibky je skoncován. A korunami stromů šumně ševelí teplý větru van; již slunce shaslo, rudá záře se mezi stromy v dálce stkví, a nad les stoupá měsíc v páře žlut jako citron obrovský. 107 A jdouce chvěli jsme se maně a měli jeden pocit jen, že třetí kdos po naší straně jde lehce, tiše, neviděn. A přijdem domů, on je s námi; a když pak lampu shasneme, tlak vzdušné ručky cítím známý, jenž ved mě ke rtům ženy mé... 108
V TÉ DOBĚ POHNUTÉ...
List Jaroslavu Vrchlickému za „Jarní epištolu“ z knihy Dni a noci
V té době pohnuté, jež v obra vzrůstá deně, jež plna paradox, sentencí, zázraků, kdy volnost, svoboda se daří utěšeně pod paragrafů jhem a v stínu bodáků, v té době pohnuté, kdy pokrytectví zraje, kdy pravda umírá, lži nohou zdupána, kdy lidskost uniká kams v nadpozemské kraje, kdy rozum nad city hrá roli tyrana, v té době pohnuté, kdy u nás všechno hnije, kdy musíme si zrak obestřít frasemi, by děsná zoufalost, jež pod pravdou se kryje, nám zhnusit nemohla ten život na zemi, v té době pohnuté, kdy zápal, svoje síly náš národ v směšnostech probíjí úžasně, kdy příliš mladí jsme, abychom vážně žili, a k žití jarému sestárlí předčasně, v té době pohnuté, kdy v naší satirice se rojí vtipy zlé na Botič, na tchyně, páterská kritika kdy hloupne víc a více, a v slokách pro panny zří spásu jedině, v té době pohnuté, kdy naděje se ztrácí, že zásvit lepších dnů se přec jen dostaví, kdy člověk žije už jen tupou resignací a vleče úhorem ten život zdlouhavý – 109 dle Tvého receptu jsem začal věnec plésti, jím škrtím černý spleen, jím škrtím bídu zlou, a k němu roste mi dost drobných kvítků štěstí – Chceš znát jich několik? jich vůni vábivou? Mít bytost u sebe, již jsem si moh jen přáti: tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou, již budím polibky, jež s polibky jde spáti a jíž je polibek i trestem, odměnou, jí kouzlit úsměvy na bílé, jemné líci, nad nimiž vypukám v smích sám jak děcko pak, ji hladit, líbat vlas se jako zlato stkvící a číst, co srdce jí diktuje v šedý zrak, a jít s ní z večera ulicí oživenou, kde světlo v krámech plá, kde hučí lidstva dav, a být jím unášen a duší rozechvěnou přec cítit samotu dvou milujících hlav, a v hlavě verše kout a slyšet sloky šumět, a v srdci hudbu mít, jež láká ke smíchu, a skvostným nápadům své ženy porozumět, s ní šatům divit se a barvě tepichů – a bez vzpomínek žít, jak bych byl zrozen včera, žít žitím dítěte, jež vyhřívá se kdes, nehledět do zítřka a nelekat se šera, jen slunce, slunce mít a cítit sluné „dnes“ – Zde trochu vůně máš, zde trochu toho světla, jež padly v pravý čas v tu chorou duši mou – vždyť jinak byla by tma šílenství tam vletla nad vlastní prázdnotou a dobou pohnutou... 110
PÍSEŇ
Ó nech mne zírat ve své oko, v tu šedou barvu popele! Mně jest, jak by tam přehluboko zněl pohádky hlas veselé. Den chmurný je, a listí víří, a sníh už větrem poletá, v mé hlavě četa netopýří zas bouří stokrát prokletá! Než mě zas život schvátí lítě, chci zírat v zrak tvůj přesladký – mám chvíli, že chci být jak dítě, jež věří v šedé pohádky!... 111
INTIMNÍ SLOKY
Sem slova lesklá, verše hladké, sem rýmy plné, zvonivé, chci popsat jedno kouzlo sladké té lásky naší bláznivé! Já vídal svoji ženu zlatou za bouřných roků svobodných tak mnohou věcí zaujatou, v tak mnohých scénách lahodných! Mé zraky v divadle ji zřely: jak vábná byla láska má! Když reci na jevišti mřeli, jak tleskávala ručkama! A noc to únorová byla, a venku jinovatka, mráz, a sálem se jen vůně lila, a světel proud a taktů ráz, tam tančila tak rozechvěna a plna plesných výkřiků, jak by to byla zosobněna ta poesie valčíku! Já s ní – to měla rudé šaty a bílý závoj na lících – šel často, když plál západ zlatý, po oživených ulicích, 112 já lovil pohledy a slova a vtip, jenž se jí na rtech chvěl, a vším tím jsem se znova, znova tak šíleně rád opíjel! A chvíle v jejím pokojíku za odpolední nálady při voné kávě, smíchu, křiku nad bizarními nápady! Já šťasten byl, když chvilkou v letu se dotk mne šatů jejích lem, já s vášní šátek tiskl k retu, jejž napustila parfumem! Teď mým je vše z té minulosti a nad to více tisíckrát – a člověk přec těch naivností si vzpomíná tak rád, tak rád... A všechno do paměti vsuje, jak perly na niť hedvábnou, a každý den ten přistupuje tam s novou chvílí půvabnou. Hle, drahokam mi přibyl včera: Já vplížil se tak nevině do vůně mystického šera, ku teplým kamnům kuchyně. Tam žena moje s ručkou sněžnou až k oblým loktům nahatou a se zástěrou velkou, režnou, pod krčkem nějak připjatou 113 tu mísu zvedá, hrnek staví, tu zase cosi počítá, tu posiluje oheň žhavý, tu rozkazuje, přemítá, a chvilkou z dvířek plotny padne zář růžová jí na líci, a v této vůni divné, ladné tak stojí vážná, vábící, že je mně, jak by v chýši svojí ta čarodějka spanilá pro nekonečnou lásku moji kouzelný nápoj vařila, by znovu moje oči jala, mou duší znovu zachvěla a – když mi srdce dávno vzala, i hlavu spletla docela! Ba spletla juž! V té její síni jsem lapen, zmámen, opit vším – i hrdlo sevřela mi nyní – však nejsem zrovna nešťastným!... Ó kuchyně! Já beze studu zde neváhám se vyznati: kéž nejkrasším, co psáti budu, ti mohu veršem žehnati! A cyniků a břichopásků soud sdílím nyní v prsou svých: i já jsem našel v lásce lásku ve prostorách tvých lahodných! 114
SKIZA JESENĚ
Již jde tím tichým, drobným krokem, jde lesem, nivou, ulicí ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem do postříbřených vlasů kles, a vítr trhá jejím šatem jak rozpustilý, hravý pes. Ten šat je omšen, místy kmitne to záplatou v něm křiklavou: má klobouk formy starožitné s vlající pentlí žlutavou. Má v ruce astru, květ, zkad zírá stesk po dobách, jež bývaly... má parasol, jejž neotvírá – neb slunce teď už nepálí... A chodí tichým, drobným krokem po lese, nivě, ulici ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci. – Tak v šerých dnech vždy nachází si pár míst těch láska zrazená, kde v květech, vůni kdysi, kdysi, on líbal jí líc... ramena... 115 a špičkou svého parasolu do trávy ťuká, do snětí, co každý krok jí srdcem dolů jak hořká jehla proletí. – Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý, pryč vše, co bylo nejdražší – a vítr, ten pes její hravý, jen suchým listím haraší... Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera, kdy bolest bývá příšernou a vítr honí mračna šerá a třese každou lucernou! Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší je fauteuil z doby rokoka, a teplo z kamen zimu plaší, a lampa září s vysoka! Přijď, poslouchej! Mně veršů chasa sic duši často odnese – však žena moje zlatovlasá vždy povídá a směje se! Přijď, nechoď po těch smutných polích a lese pustém, zčernalém, kde lká cos, úpí v stromech holých jak bolest v srdci zoufalém! Přijď! V té večerní chvíli naší je letních nocí hvězdný třpyt, jenž tvoji bolest jistě splaší a vykouzlí ti dávný klid!... 116 A zatím pole, les a pláně háv vezmou zářné neviny – jak by kdos zas ti vsypal na ně ty bílé, letní květiny... 117
SVÉMU NAKLADATELI
Už ze severu vane chlad, už mnohý list zas na zem spad, vše žloutne, schne a padá; zem ukládá si šlojíř z par, a slunce ztrácí lesk a žár, a hnědnou pole, lada. Už klasy sžaty, sebrány, už plody stromů sčesány i v sadech hrozny vína, a brambor ani řípy již na poli státi nevidíš, v klín rolník ruce spíná. – Či, bych se vpravil v prosy tok, co vysvitnout má z těchto slok, jest: že je podzim tady, že, co jsi viděl kdysi kvést, to musí nyní plody nést, jež sbírají se všady. Hej, pane drahý, já bych rád tím právem polí, stromů, lad i hroznů vína v sadě, co u mne kvetlo, žár když plál, co jsem svou krví zalíval – měl také pohromadě! A byť ta moje úroda na velké roli národa 118 jen byla nepatrná: na stromech jenom pláňata, žen klasná málo bohatá, u vína trpká zrna – přec vidět chci, čím božství díl kdys ve mně bouřil, lkal a žil, svou radost, bolest, muka – jak co kdy srdcem prolítne, jak co kdy slovo zachytne a v papír vpíše ruka!... Jen rychle! Rychle pádí čas, a rychle nyní plíseň, mráz se na verše nám sází – pak – kdo ví?... Dnes je člověk zdráv, a za tři dny už hlíny dav se na rakev mu hází!... – Než promiňte!... Toť zvykem mým, že bývám sentimentálním, jsemť děckem svojí doby: my v pozemském tom ploužení jen jedno máme znamení, tož hroby, hroby, hroby! – Nuž tiskněte! Mám přátele, jichž úhor pln je plevele, ti klasy rvou z mých polí – když je to přítel, řeknu: nuž přimhuřme zrak, jsem dobrý muž – však cizí též – to bolí! 119 Jen tiskněte! Ať ze zvyku zas jistá kasta kritiků s tou noblesou svou známou na plody moje vrhne se, z nich všechna zrnka vytřese a spokojí se slamou! Jen tiskněte! Už v prsou svých van cítím větrů podzimních přes uschlé květy mládí; už není víc té hořkosti, však ne též bouřné radosti – jen klid, jejž máme rádi. Je šedý den. A do oken mi bije deště táhlý sten a z kamen teplo dýše, a člověk chvilkou usíná a chvilkou klidně vzpomíná a usmívá se tiše. A žena moje škádlivá mně naproti cos vyšívá – má žena s hlavou zlatou – teď směje se mi vesele: mně vrásku našla na čele – už nevím, kolikátou... 120
MOUDROST ŽIVOTA Robertu Marešovi
Bratře, šinul jsem se světem celou čtvrtku století, jež se trním, planým květem rylo do mé paměti; den ten mého žití krátký halil se jen do mračen – jak by večer tu – zřím zpátky: čím byl celý život ten? Jako na sta jiných snílků, kterým mládí pění krev, povznášel jsem i já chvilku ideálů korouhev – ale záhy tyto cáry hodil rozum do bláta, shasly krve bujné žáry, hruď je zimou prováta. Mnohé bludy, které skryly věky korou omšelou, chtěl jsem bořit v mnohé chvíli básní svojí nesmělou, šel jsem naší drahou zemí jak Don Quijote zmámený – blázni u nás smáli se mi, moudří brali kameny. S každou slzou, s každým smutkem, s každým vzdechem bližních svých 121 soustrast cítě, živým skutkem těšit chtěl jsem nešťastných – zře však hledy pátravými v duše jim a ve zraky, zřel jsem, víc než nešťastnými ještě že jsou bídáky. Všude plno jedu, zloby, řečí, poklon učených, hloupě se jak pávi zdobí, maskou citů líčených; plni frásí poletavých krmí se tak vzájemně v pohledech a recích lhavých nadšeně a dojemně! Bratře, znáš to zvíře malé, jež svůj tuhý domeček drsnou cestou vytrvale nese moudře celý věk? Když je jasno, slunce svítí, vylezá rád z domku ven, když se s nebe bouře řítí, sedí doma celý den... Vryl jsem v srdci křížek mnohý k lecčemus, co měl jsem se rád, opustil jsem mnohé bohy, k nimž jsem klekal častokrát; věř mi, nad tu moudrost není, již má hlemýžď v domku svém – nač co bořit? Hloupé snění! Chci být dobrým občanem! 122 Můj zde večer... Večer?... Ano! Slovo to mne neděsí. Zataženo bylo ráno černavými nebesy. Mraky přešly. Klidně, tiše mizí slední chmury šer, šedivý jas kane s výše, jde až k srdci do ňader. Znáš ty oči šedé, líné? Mnohý verš jsem o nich psal. Z nich mi nyní všechno plyne, čeho jsem kdy v světě ždal. V nich je skryto na sta básní, jež já deně čísti smím – večer můj se, bratře, jasní drahým svitem šedivým. Žiju nyní bez soucitu, bez účasti k lidem všem, los můj psán v těch očí svitu, a já čtu jej s pokojem. Co mě život učil, jesti v tom, co deně řeknu jí: Nechci víc, než býti k štěstí zrakům, které miluji... 123
V PŘÍSTAVĚ
Kde jsou ony bouřné roky, kde je dávných lásek řad, kde ty teskné, hořké sloky, kam jsem všechnu bolest klad!? Časy divné, dávné časy!... A ty roky míjejí a my jdeme všichni asi žití všední kolejí... Avšak těmi verši mými zpiti jsou teď poeti, dle nich tepou nové rýmy, plné slz a prokletí, dnes je hořkým ku své milé mnohý básník po vlastech, v časopisy, knížky bílé vrhá kousavý svůj vzdech – proč? Ó dámy, prosím nyní, odpusťte těm druhům mým: vy, ni oni nejsou vini – jenom já jsem vinen vším! Přejdou dny ty, přejdou časy, a jak roky míjejí, jak já, vy i oni asi půjdou všední kolejí. 124 Já svůj žal i radost zase, nejkrásnější z veršů svých, ženě svojí zlatovlasé píšu do rtů nachových. Pár knih už dal jsem v ty rtíky, aniž by svět číst je směl – pro klid duše – bohudíky, pro mou slávu – bohužel... 125
FINALE
Snad je to tichý leta sklon, snad je to klidný podzim již – života vážný, dumný ton den za dnem táhne ke mně blíž. Ať to, či ono – těší nás ten dávno vytoužený klid, my měli mračný bouřný čas, ted máme mírný zlatý svit. V něm chvilkou zablýskne to sic, však bez děsu a bez hřmění – je to jen záře blýskavic, jež neruší nás ze snění. My měli máj; byl jeden ples, pln vůně, zpěvu, překrásný – však kdyby se nám vrátil dnes, my víme: byl by nevčasný. V něm často žárem zemdlel zrak, v něm se jen touhy dráždily a vůní, leskem často tak duch býval těžce opilý. Je po všem. Nynější náš smích je úsměv bez všech hlaholů, avšak i slzy ve zracích už tekou zcela bez bolu. 126 Ať se svět bouří, víří, rve, my rádi jdeme z něho zpět ve čtyři stěny jizby své, v náš malý, drahý, klidný svět. Jak rádi máme chvíli tu, kdy tma vše skrývá dokola a na podlaze ve kmitu zář z kamen mocně plápolá! Jak rád tu hovor zapředu vždy milý, třeba bez krásy: co bude zítra k obědu, jak bídné venku počasí – A není to snad duše rez – čas přísný chce to takto mít: máj bouřný vůni má a ples, a říjen snění, ticho, klid. A kdyby nyní pomalu i zima zlá už přišla k nám, vím, že se člověk bez žalu jen usměje svým šedinám. My víme: přijde. Přijde i ta smrt, jež obrátí nás v prach, však touto nutnou ideí se neděsíme ani v snách. Až přijde jednou chvíle ta, viď, půjdem s klidem v nitru svém, vždyť v mocné hymně života jsme byli notou, výkřikem, 127 a nežli vyzněl výkřik ten, jsme vpili všechno duší svou: lesk jitra, zamračený den, pak západ s krásnou záplavou... 128
V.
OKNO DO ŽIVOTA OTEVŘENO...
[129]
PŘI ZÁPADU
Ta divná odpolední chvíle, kdy západ začne plápolat! Tu člověk v dlaně hlavu chýle vzpomínkám nemůž odolat! Ta nebesa, tak leskuplná, tak září štědra, vznešena, že v šedé dáli mraků vlna jest jimi krásně zlacena!... ó mladé sny, ó touhy mládí, kdy raketou verš první vzlet!... A drsný život dále pádí – kam člověk cílil!... Kde je teď!... A západ zvolna dokrvácí, a zlatá červeň zhasíná, a člověk s trpkou resignací jen dál a dále vzpomíná! Čas urval veršům sílu, vzlety, a setřel s křídel jejich pel, a strhal s duše všechny květy – jen člověka zde zapomněl!... Ted v šedý prostor kanceláře na hrozných číslic hromadu, jak z mladosti sen, padá záře mu hasnoucího západu. 131 V těch stěnách verš je tíhou spjatý a bojácný a churavý jak pták, jenž o železné dráty si v kleci hlavu krvaví... 132
ZE STUDIÍ K „ŠTĚSTÍ“
I.
PÍSEŇ Z KNIHY „MAGDALENA“
Nic není tady cele tvým, až na tu žhavou touhu nitra – to slunce s teplem blaživým snad chladné mraky skryjí zítra, ty květy, jež ti voní dnes, snad víc už neuzříš kvést zítra, pták, jenž ti pěje venku dnes, v jih dálný odletí snad zítra – ach zítra, zítra ty budeš možná mrtvým též, a pro tu žhavou touhu nitra jen to máš, co dnes užiješ! Vždyť není nic na světě tvým, až na tu žhavou touhu nitra – ty rty, jež spíjíš ohněm svým, snad mrtvými též budou zítra, do vlasů, které hladíš dnes, smrt kostnatá snad sáhne zítra, a sladké písně tvojí ples snad v requiem se změní zítra – ach zítra, zítra ty budeš možná mrtvým též: dnes užívej – pro touhu nitra jen to máš, co dnes užiješ!... 133
STROMY V MĚSTĚ
Ve spoustě domů, skladů, oken, firem a v pásech chodníků a dláždění, kde vozy, kočáry se hrnou vírem a lidé v pestrém hemžení, mě dojmou vždy ty stromy smutně čnící, ať v aleji, ať v park jsou stěsnány, ten pozdrav přírody, vždy zdravím chvící, sem v pouta městská urvaný! Tak nějak s bázní zvedají své hlavy, jak v škamnách zakřiknutí školáci, a resignují, ať den plá v ně žhavý, či vítr jimi burácí. Jich zeleň chorá, bez lesku a šťávy je divně zažloutlá neb vybledlá, jak člověka líc, jemuž na kmen zdravý zlá nemoc záhy usedla. Jim teskno jistě po venkovské nivě, po zamodralých lesích v obzoru, po ptácích, kteří korunami živě se honí v hlučném hovoru. Jim teskno jistě po oblacích skvoucích, jež jim zde kouř a mlha zakrývá, po barvách nebes za večerů žhoucích, když zem se v páry odívá. 134 Když slyší někdy řeč, již milující zde šeptají při světle plynovém, jim teskno as po kraji při měsíci – jen tam v nich láska domovem. V nich není s jarem svěžesti a síly, jež tlačí v rudých pupenů se tvar, ba nestály by kdyby nemusily, o zelených těch listů pár. A když šum města roste, pustnou lada a podzimní van vzduchem zavěje, tu přímo s radostí těch vězňů řada háv svléká marné naděje... 135
ZE STUDIÍ K „ŠTĚSTÍ“
II.
A POKUD SMRT... Paní Antonii Hořínkové
A pokud smrt nám odpočinout nedá, pěst osudu nás sterou ranou bije – však člověk v každé útěchu si shledá a konečně vše s resignací žije. Ba, zvykne tak, jak oprati a biči kůň zvyká na své dráze každodení, a když mu bič kol uší nezafičí, hned v nepokojném stane udivení. Když pak nám štěstí kmitne v řídké chvíli, tu třeseme se úzkostí a strachy, jako když ukrad šperk kdes nahodilý a skrývá se s ním v bázni zloděj plachý... 136
TAK JAKO TENKRÁT...
Dnes přišla chvilka – lehkých veršů pár mi přinesla, jež vrh jsem na papír. A venku divě hučel větrů svár a kol mých oken bouřil sněžný vír. Mně bylo volno; tíha duše v ráz skanula jemně v těchto veršů řad, mně bylo jako v prvé lásky čas, když první polibek byl právě pad. A když ta chvilka odcházela v dál, mně začlo náhle divně teskno být, já slyšel zas, jak vítr venku vál, a viděl zas, jak sníh mi v okno vlít. A bylo mi jak v prvé lásky čas ve starém parku s vlhkým stínem tím – šla, slíbila, že přijde zítra zas, já bál se však, že víc ji nespatřím... 137
ZE STUDIÍ K „ŠTĚSTÍ“
III.
RADA Vojtěchu Hořínkovi
Když slepé štěstí zaletí tak maně na tvou hruď, vše rychle vem, co nese ti, však jako hrob tich buď! To asi někde na chvíli si strážce jeho zdřím, zlý stařík, Osud zavilý, jenž zve je vězněm svým. To „šťasten jsem!“ ať vždy tvůj duch uškrtí na rtech tvých – ten stařík má tak jemný sluch a má tak hrozný smích... 138
V RÁMCI IDYLY
Je v lese vila; hustou třásní k ní stromů klenba všude lne, je tak, jak čítává se v básni: dvou ptáků hnízdo útulné. Les odpočívá v lesku žhavém, ni lístek se tam nehýbá; na květu v trávě červenavém se spící motýl kolíbá. Na sosnách visí pryskyřice jak zlatožluté pupence a silně páchne do směsice té vůně z květin července. Klid všudy... i to ptáče v půli své písně zmlklo unylé – – jen hlavy dvě se k sobě tulí tam v jednom okně ve vile. Hoch s dívkou... Ona rozpačitě cíp kapesního šátku rve... on chvílemi se snaží skrytě cíp druhý lapit v prsty své... A rdí se oba do krvava, ač řekli si jen v šepotu, že je ta chvíle tuze žhavá, a les že klesl v dřímotu. 139 Dva milující... Tak to bývá, toť leto žití, leta květ... Kde je ta doba čistá, snivá, těch směšných osmnácti let! Tu náhle s jedné svěží sněti list jako citron žlutavý se utrh, ve spirále letí a pod oknem pad do trávy... Ten vzrušil oba... Vyčítavě na onu sněť zrak upřeli... pak hledli na ten lístek v trávě a žal je schvátil... Mlčeli... Cos mrtvého to mezi nimi v zem bujnou slétlo potichu: toť žlutá navštívenka zimy letnímu tomu přepychu, toť první vráska v bílém čele, na hlavě první bílý vlas a slovo jedem přiostřelé, jež padlo prvně v lásky čas... Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou, žár zajde, v lese bude chlad, ta vila bude pusta jednou a také srdce jejich snad... Mlčeli... Hlavy odálili... On čelo skládá do dlaní... Ona zří snětmi, jak mrak bílý po žhavém nebi uhání... 140
ZE STUDIÍ K „ŠTĚSTÍ“
IV.
V ČERNÉ HODINĚ
Jest toto štěstím? Všecko svým zovu, co jsem si netroufal kdy ani chtíti, po hrozných bouřích ke květu znovu žene zas chorý ten strom mého žití. Tesknil jsem, zoufal, zřek se už touhy – těch starých bolestí více už není – však což je v srdci echa zvuk dlouhý? Co značí věčné to bolestné chvění? Smrt kdyby řekla: Pojď nyní se mnou, dechnem mráz na strom, jenž počal kvésti! Rád šel bych s jakous nadějí temnou... bože můj, bože můj, co je to štěstí?... 141 OBSAH S novou knihou11
I. PLANÝ MÁK
Resignace15 První den podzimní17 Ke kapitolám z mého románu: Album19 Podzimní causerie22 Večerní chvíle25 Píseň v podzimku26 Lístek z minulosti27 Na známých místech28 Elegie30 Včera už...32 Jako jarní34 ***35 Kapitola z mojí „Bohêmy“37 Bálová květina40 Dny42 Fantastická balada43 Pod dívčí hlavičku AI. Seiferta45 Můj domov46 Letní causerie48 Z antických motivů: I. Vavřín52 II. Tehdy a dnes54 III. Artemis56 Májový večer58
[143] II. KVĚT OCUNU
V té psotě žití, uvěř mi63
III. SMUTNÁ EROTIKA
Hedva a Jiřina75 Poslední pohádka...77 Stará komedie...79 Dvě sloky81 Věřím82 Píseň ve slohu starých mistrů psaná k melodii neznámého skladatele83 Žena84 V melancholickém lese87 Ať...89 Jen milovat...90 List92 V budoucím podzimku95 Až umru97 Na věčnost99 Modlitba100
IV. POSLEDNÍ POHÁDKA
K dokončení svatební toalety105 Láska106 V té době pohnuté...109 Píseň111 Intimní sloky112
[144] Skiza jeseně115 Svému nakladateli118 Moudrost života121 V přístavě124 Finale126
V. OKNO DO ŽIVOTA OTEVŘENO...
Při západu131 Ze studií k „Štěstí“. I. Píseň z knihy „Magdalena“133 Stromy v městě134 Ze studií k „Štěstí“. II. A pokud smrt...136 Tak jako tenkrát...137 Ze studií k „Štěstí“. III. Rada138 V rámci idyly139 Ze studií k „Štěstí“. IV. V černé hodině141
E: tb; 2004 [145]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vesmír; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Třetí kniha lyriky (Confiteor... III), 1886-1889, vyšlo v březnu 1935 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské spol. Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1-5OO.)

Místo: Praha

Vydání: 7.

Počet stran: 145

Věnování: Albert, Eduard
(Panu universitnímu prof. Dr. Edvardu Albertovi; Kniha tato jest třetím a posledním dílem mého „Confiteor...“ Pozorování chladného rozumu a žalostné poznámky srdce jednoho člena té smutné generace od okamžiku, kdy se zavřel za ní nerozumný systém vyučování školního i národního, kdy před ní zeje rozklad otrávené společnosti domácí, politická mizerie a v umění bezútěšné ideje naší nervosní, blaseované, soumrakové doby... „Confiteor...“ i „Bez názvu“, dřívější dva díly této zpovědi, potkaly se s různými úsudky. Domníval jsem se, – bláhově, – že dám na mnoha místech látku k přemýšlení, ukázal jsem nejen na sebe, ale i valnou část dorostu národního – bylo snad tedy věcí povolaných pátrati po příčinách a hledati nápravy – ale můj Osud si dovolil udělati dobrý vtip: právě naše pedagogie od důstojného kněžstva až k dobrým učitelům neměla než hrsti urážek a bláta pro knihy a – jak u nás ctihodným zvykem – i pro autora. S jiných stran byl mi vyčítán pesimismus. Pánové, pohleďte, prosím, za sebe, kolem sebe, před sebe a do sebe a řekněte mi, kdy zaměníte pojem pesimisty s pojmem lidsky cítícího, lidsky myslícího a vůbec normálního člověka? Než zanechme rekriminací – jsou to kapitoly dlouhé a bolestné. Jeden smutný laur si přivlastňuji předem a sám: knihy ty jsou poctivě prožity a procítěny. Ta epická neviditelná niť, na kterou jsou jednotlivé části a jednotlivé básně navlečeny, probíhala i skutečností. Když jsem je psal, nevěděl jsem ani, že vyzní harmonicky oltářem a sňatkem... Však ten poslední, jásavý odíl není přístavem; jest jenom odpočinkem na jakési pěkné výspě života – potom se přec jen zas musí plouti dál a trpí se ve dvou... Podávám zde prvou půli lidského života – a byla to přec jen půle lepší, poněvadž jí prozařoval svit mladosti... Přítomnou knihu, jakmile byla dožita a dopsána, jsem připsal Vám, slovutný pane. Erotické verše muži vědy a operatorského nože... Vypravoval jste jednou o svém pacientovi – „a ten měl krásný nádor –“ dodal jste s nadšením. A za chvíli mluvili jsme o jednom alpském lyriku - „krásné věci má,“ opakoval jste zase s tímže zápalem. Ty výroky žijí v mé duši při Vašem jméně. Znám tak málo lidí u nás, v nichž se takové dva názory o kráse tak harmonicky a přátelsky snášejí po celý život jako u Vás... A potom – Vy Jste byl ten, kdo vlastně vytvořil jásavý konec této knihy. Jen Vy Jste mi podal pomocnou ruku, když se přede mnou zavřelo několik dveří, kde jsem hledal existenci, Vy Jste mě postavil na nutnou materielní basi v životě – mám uvésti ještě více příčin této dedikace? Ve Vídni, v květnu 1892. J. S. Machar.)