V TÉ DOBĚ POHNUTÉ...

V TÉ DOBĚ POHNUTÉ...
List Jaroslavu Vrchlickému za „Jarní epištolu“ z knihy Dni a noci
V té době pohnuté, jež v obra vzrůstá deně, jež plna paradox, sentencí, zázraků, kdy volnost, svoboda se daří utěšeně pod paragrafů jhem a v stínu bodáků, v té době pohnuté, kdy pokrytectví zraje, kdy pravda umírá, lži nohou zdupána, kdy lidskost uniká kams v nadpozemské kraje, kdy rozum nad city hrá roli tyrana, v té době pohnuté, kdy u nás všechno hnije, kdy musíme si zrak obestřít frasemi, by děsná zoufalost, jež pod pravdou se kryje, nám zhnusit nemohla ten život na zemi, v té době pohnuté, kdy zápal, svoje síly náš národ v směšnostech probíjí úžasně, kdy příliš mladí jsme, abychom vážně žili, a k žití jarému sestárlí předčasně, v té době pohnuté, kdy v naší satirice se rojí vtipy zlé na Botič, na tchyně, páterská kritika kdy hloupne víc a více, a v slokách pro panny zří spásu jedině, v té době pohnuté, kdy naděje se ztrácí, že zásvit lepších dnů se přec jen dostaví, kdy člověk žije už jen tupou resignací a vleče úhorem ten život zdlouhavý – 109 dle Tvého receptu jsem začal věnec plésti, jím škrtím černý spleen, jím škrtím bídu zlou, a k němu roste mi dost drobných kvítků štěstí – Chceš znát jich několik? jich vůni vábivou? Mít bytost u sebe, již jsem si moh jen přáti: tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou, již budím polibky, jež s polibky jde spáti a jíž je polibek i trestem, odměnou, jí kouzlit úsměvy na bílé, jemné líci, nad nimiž vypukám v smích sám jak děcko pak, ji hladit, líbat vlas se jako zlato stkvící a číst, co srdce jí diktuje v šedý zrak, a jít s ní z večera ulicí oživenou, kde světlo v krámech plá, kde hučí lidstva dav, a být jím unášen a duší rozechvěnou přec cítit samotu dvou milujících hlav, a v hlavě verše kout a slyšet sloky šumět, a v srdci hudbu mít, jež láká ke smíchu, a skvostným nápadům své ženy porozumět, s ní šatům divit se a barvě tepichů – a bez vzpomínek žít, jak bych byl zrozen včera, žít žitím dítěte, jež vyhřívá se kdes, nehledět do zítřka a nelekat se šera, jen slunce, slunce mít a cítit sluné „dnes“ – Zde trochu vůně máš, zde trochu toho světla, jež padly v pravý čas v tu chorou duši mou – vždyť jinak byla by tma šílenství tam vletla nad vlastní prázdnotou a dobou pohnutou... 110