ELEGIE

ELEGIE
Slečno Elso, stárnem, stárnem... Čím jsme byli v mládí žárném, nejsme, nebudeme víc; věřte, nevěřím už zcela, že jste mě kdys ráda měla, že jste v zrak mi pohlížela, že jsem líbal vaši líc... Slečno Elso, pravdou ještě, že nás tenkrát sprcha deště zahnala v ten pavilon? Víte, že jsme rozechvělírozechvělí, deště, času zapomněli, že se zraky naše tměly, až nás vzrušil dumný zvon? Slečno Elso, vzpomínáte na to, jak jste častokráte v šumném bálu zvážněla, jak jste stranou usedala, ručku svou mi tiše dala, vyprávěla, poslouchala a víc tančit nechtěla? Slečno Elso, kde ty časy, kde ty doby smíchu, krásy, kde je našich šestnáct let! Čas nám skoupě štěstí měří, nad vzpomínkou tou se šeří, už jí nikdo neuvěří, ani my už, ani svět! 30 Slečno Elso, teď se učí, když tak sálem valčík hučí, studentíci vlasatí od vás tančit – učíte je, váš ret prý se trpce chvěje, však prý nikdo z toho reje neslyší vás vzdychati! Slečno Elso, též se praví, že prý chcete v klášter tmavý, což prý hned se uvěří, vždyť prý na tom vašem čele už se tvoří rýhy smělé, jež skrýváte přeuměle svojí tmavou kadeří! Slečno Elso, anděl bílý na hřbitovech vždy se chýlí nad kýms v hrobě pohřbeným: tak prý někdy sedáváte, tak prý skráň svou podpíráte – slečno Elso, truchlíváte nad tím mládím ztraceným? Slečno Elso, stárnem, stárnem... Čím jsme byli v mládí žárném? Vrásky lezou v naši líc! Čas nám život rychle měří, už se nad tím mládím šeří, už v ně nikdo neuvěří, ni svět, ni vy, ni já víc!... 31