FANTASTICKÁ BALADA

FANTASTICKÁ BALADA
To bylo první noc, kdy v truhle pod květným rovem v těžkém snu už lepé tělo dlelo stuhlé té hrdé krásky salonů. A měsíc hrůzně patřil s výše v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech, a siné světlo spalo tiše na hrobech, křížích, na květech. Tu poupata všech květin náhle na hrobě pukat začala, a každá kořenem svým táhle na tvrdou rakev ťukala: „Pusť mne v tu líc,“ dí růže tmavá, „ať mohu trochu krve pít, mé poupě právě rozpukává, chci pro ně její barvu mít! „Svůj kořen vpustím v modré zraky,“ fialka šepce v zášeru, „mých poupat sbor už puká taky, tam pro ně modři naberu!“ „A já chci,“ lilie dí něžná, „pro květy své ten vzácný lesk, jenž zdobí její ňadra sněžná, ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!“ 43 „Chci purpur,“ pivoňka dí, „retů!“ „Chci vlasů vůni!“ reseta. „Ó rakvi, povol, našich květů sbor celý rázem rozkvetá. Toť byl by hřích dát této kráse tak svadnout v hrobu slepých tmách, my ke slunci ji vznesem zase na hrdých svojich korunách!“ Blín drobný krčil se v jich středu a v posupný teď vypuk smích: „Já půjdu k srdci nabrat jedu pro nitra bledých kvítků svých!“ 44