AŽ UMRU

AŽ UMRU
Až umru?... Bože, jak v den jiný se bude život dále brát; nach zory z rána, večer stíny – eh, známe už ten starý řád! Po vlastech našich budou asi dál v sybaritském přepychu zas špatné verše, bídné časy a hloupost bujet po tichu. „Byl jedním z prvních...“ a tak dále v žurnálech bude zase stát – ti první mrou nám neustále, však do živých se musí prát! A přátelé i nepřátelé přes jmeno moje půjdou dál: já mnohého tak zlobil skvěle, já mnohému tak v cestě stál! Jen přísný kritik s břitkým perem soud s mými verši zavede – rod žlutých molů v koutě šerém pak ortel na nich provede. A člověk nebude zde více, než s větve odervaný list, jenž hezky bujet začal sice, však větrům padl za kořist. 97 Vše jedno. Ať se tomu davu pak ráčí o mně co chce zdát – já znal zde jednu drahou hlavu a vím, ta bude vzpomínat. Líc bílá jako růže vodní, zrak šedý, jemně dumavý, a na té hlavě vlasy modní jak resedy květ ryšavý. Ta podepře se rukou bílou za podvečerních teskných chvil, a řečí známou, roztomilou ti rtové šeptnou: „fešák byl“... Ted rcete mi, co pověst, sláva, řeč přátel, světa, žití cíl? Když jedna zlatá, drahá hlava vzpomíná teskně: fešák byl!... 98