SVÉMU NAKLADATELI

SVÉMU NAKLADATELI
Už ze severu vane chlad, už mnohý list zas na zem spad, vše žloutne, schne a padá; zem ukládá si šlojíř z par, a slunce ztrácí lesk a žár, a hnědnou pole, lada. Už klasy sžaty, sebrány, už plody stromů sčesány i v sadech hrozny vína, a brambor ani řípy již na poli státi nevidíš, v klín rolník ruce spíná. – Či, bych se vpravil v prosy tok, co vysvitnout má z těchto slok, jest: že je podzim tady, že, co jsi viděl kdysi kvést, to musí nyní plody nést, jež sbírají se všady. Hej, pane drahý, já bych rád tím právem polí, stromů, lad i hroznů vína v sadě, co u mne kvetlo, žár když plál, co jsem svou krví zalíval – měl také pohromadě! A byť ta moje úroda na velké roli národa 118 jen byla nepatrná: na stromech jenom pláňata, žen klasná málo bohatá, u vína trpká zrna – přec vidět chci, čím božství díl kdys ve mně bouřil, lkal a žil, svou radost, bolest, muka – jak co kdy srdcem prolítne, jak co kdy slovo zachytne a v papír vpíše ruka!... Jen rychle! Rychle pádí čas, a rychle nyní plíseň, mráz se na verše nám sází – pak – kdo ví?... Dnes je člověk zdráv, a za tři dny už hlíny dav se na rakev mu hází!... – Než promiňte!... Toť zvykem mým, že bývám sentimentálním, jsemť děckem svojí doby: my v pozemském tom ploužení jen jedno máme znamení, tož hroby, hroby, hroby! – Nuž tiskněte! Mám přátele, jichž úhor pln je plevele, ti klasy rvou z mých polí – když je to přítel, řeknu: nuž přimhuřme zrak, jsem dobrý muž – však cizí též – to bolí! 119 Jen tiskněte! Ať ze zvyku zas jistá kasta kritiků s tou noblesou svou známou na plody moje vrhne se, z nich všechna zrnka vytřese a spokojí se slamou! Jen tiskněte! Už v prsou svých van cítím větrů podzimních přes uschlé květy mládí; už není víc té hořkosti, však ne též bouřné radosti – jen klid, jejž máme rádi. Je šedý den. A do oken mi bije deště táhlý sten a z kamen teplo dýše, a člověk chvilkou usíná a chvilkou klidně vzpomíná a usmívá se tiše. A žena moje škádlivá mně naproti cos vyšívá – má žena s hlavou zlatou – teď směje se mi vesele: mně vrásku našla na čele – už nevím, kolikátou... 120