PODZIMNÍ CAUSERIE

PODZIMNÍ CAUSERIE
Zažloutlé slunce na západu spřádá tesklivou zář na šedá nebesa a smutný přísvit haluzemi padá na svadlou trávu do lesa; prochladlým vzduchem listí zkrvavěné se snětí na zem zvolna třepetá, nad vršky stromů houf se ptáků žene a v teplo jihu odletá – a ze všeho, kam jen tvůj pohled padne, a ze všeho, co v ucho šelestí, teď jímáš tony, barvy, zvuky chladné, nicoty, zmaru, bolesti. Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází, květ, síla, žár i zeleň, zpěv a čas, na trosky všeho jen se mlha sází a rubášem je kryje mráz. * Po cestičkách se různé smetí válí – jak pustne kvetoucí kdys zahrada! Už jenom na květ aster namodralý žloutnoucí listí upadá. Lavičky pusté šedivý mech kryje a vítr pod ně listí zahání, den ke dni klenba snětí světlejší je, jež za leta je zaclání... A kde jsou ony páry milující, jež k večeru zde v letě sedaly? Kde jejich láska, řeči ševelící, kde chvíle, v nichž se líbaly? 22 Vše pryč, vše zaváto, vše rozneseno, a ničeho zde z této zašlosti – jen srdce teskně buší otráveno na novo starou hloupostí... * Má sousedka teď okno otevřela a zvlhlým zrakem zírá v krajinu, kde koule slunce tone zkrvavělá v záplavě žhoucí karmínu. Líc zažloutlou má, čelo samá vráska, a čepec s varhánkami bílými, jest jako opozděná sedmikráska až k mlhám chladné podzimi. Je stará panna. Věrna z duše celé prý mrtvé lásce z mladistvých je let... To dávno as... to byly časy skvělé a nezkažen as ještě svět... Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá se nese jako závoj nad nivou... Má sousedka teď k pianu si sedá a hraje píseň tesklivou... * Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru – keř planých růží na čas rozvitý – a jednou zbývá k podzimnímu jitru prut z keře holý, trnitý. I plytkou radost, blaho, štěstí vrátké čas neúprosný v dálku odvane – života léto je tak krátké, krátké, a dlouhý podzim nastane... 23 Náš los je smutný. Naše narození nás zároveň jen na smrt vydává, a života boj, žaly, utrpení jsou smutná na ni příprava. A duše naše trvale zná cítit jen dojmy toho, co je ku pláči, jak úhor, kde se nemůže květ chytit a roste jenom bodláčí... * Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá, jen to, co bolí, náhradou tu je, a ku konci smrt dostaví se bledá a pohádka se skončuje. A celou moudrost, jež v ní skryta zraku, číst můžeš z toho, co zde kolem zříš, z těch svadlých listů, květů, z letu ptáků a zvednout potom hlavu výš. Vše zelená se, kvete, jen když směje se na zem slunce v žhavých paprscích – pak chladný vítr všechno odevěje, a ptáci letí v sluný jih... Žít, užívat a kvésti bez ustání, kdy slunce plá a kdy je blankyt čist – a když tvůj podzim – klesnout bez reptání na chladnou zem jak svadlý list... 24