MOUDROST ŽIVOTA

MOUDROST ŽIVOTA Robertu Marešovi
Bratře, šinul jsem se světem celou čtvrtku století, jež se trním, planým květem rylo do mé paměti; den ten mého žití krátký halil se jen do mračen – jak by večer tu – zřím zpátky: čím byl celý život ten? Jako na sta jiných snílků, kterým mládí pění krev, povznášel jsem i já chvilku ideálů korouhev – ale záhy tyto cáry hodil rozum do bláta, shasly krve bujné žáry, hruď je zimou prováta. Mnohé bludy, které skryly věky korou omšelou, chtěl jsem bořit v mnohé chvíli básní svojí nesmělou, šel jsem naší drahou zemí jak Don Quijote zmámený – blázni u nás smáli se mi, moudří brali kameny. S každou slzou, s každým smutkem, s každým vzdechem bližních svých 121 soustrast cítě, živým skutkem těšit chtěl jsem nešťastných – zře však hledy pátravými v duše jim a ve zraky, zřel jsem, víc než nešťastnými ještě že jsou bídáky. Všude plno jedu, zloby, řečí, poklon učených, hloupě se jak pávi zdobí, maskou citů líčených; plni frásí poletavých krmí se tak vzájemně v pohledech a recích lhavých nadšeně a dojemně! Bratře, znáš to zvíře malé, jež svůj tuhý domeček drsnou cestou vytrvale nese moudře celý věk? Když je jasno, slunce svítí, vylezá rád z domku ven, když se s nebe bouře řítí, sedí doma celý den... Vryl jsem v srdci křížek mnohý k lecčemus, co měl jsem se rád, opustil jsem mnohé bohy, k nimž jsem klekal častokrát; věř mi, nad tu moudrost není, již má hlemýžď v domku svém – nač co bořit? Hloupé snění! Chci být dobrým občanem! 122 Můj zde večer... Večer?... Ano! Slovo to mne neděsí. Zataženo bylo ráno černavými nebesy. Mraky přešly. Klidně, tiše mizí slední chmury šer, šedivý jas kane s výše, jde až k srdci do ňader. Znáš ty oči šedé, líné? Mnohý verš jsem o nich psal. Z nich mi nyní všechno plyne, čeho jsem kdy v světě ždal. V nich je skryto na sta básní, jež já deně čísti smím – večer můj se, bratře, jasní drahým svitem šedivým. Žiju nyní bez soucitu, bez účasti k lidem všem, los můj psán v těch očí svitu, a já čtu jej s pokojem. Co mě život učil, jesti v tom, co deně řeknu jí: Nechci víc, než býti k štěstí zrakům, které miluji... 123