ŽENA

ŽENA
Zří člověk na vás... zadumá se a klesá v náruč vzpomínek... Jste vábivy tak v luzné kráse vy zjevy brunet, blondýnek, že nemoh kdysi při stvoření vás Tvůrce ani zdobit líp – a přec jste buď jen poblouzení neb Stvořitelův špatný vtip! Rajského blaha proudy řítí se z očí vašich zorničky – a přec se zřetelně tam svítí i plamen svůdné bludičky, a člověk důvěřivě jede za světla proudem v nadšení – až bludička jej náhle svede v hrozného bahno trápení! Hlas váš jest jemný, nenucený a zvonivý jak drahý kov – a přec ton každý promyšlený i každé z nepatrných slov; spíš mluví u vás, než řeč dlouhá, mlčení vaše výmluvně – hruď vaše záhada je pouhá, jak záhadou je všechno vně! Váš úsměv šálí, rozpaluje vznětlivou, dobrou, mužskou líc, jej vypočteně sesiluje vzdech, jenž vám maně vyjde z plic, 84 a proto jen, by kynem ruky anebo kyvem vějíře jste mohly množit hrozné muky milujícího rytíře! Váš cit – oh, u vás citem slova a slovy prázdné city jsou, i vaše soudnost rozumová jde cestou věru podivnou, i slzy vaše nejsou více než líčidlem a pastí zas – vždyť po nich kvetou vaše líce, vžďyť slzy lehce chytnou nás! A my?... Nám stále srdce naše bolestných dává dokladů, i kolem sebe zříme plaše výstražných hojnost příkladů, a když se někdy v rozechvění i přesvědčiti dovedem – vy zvábíte nás v okamžení tím slovem, smíchem, pohledem! Zas milujem vás s resignací, zas jdeme ve jho starých muk, jak prchlý otrok když se vrací, by slyšel zvyklých pout svých zvuk. – Jste naším zlem – bůh z moudré rady nás obmyslil as proto jím, že bez vás snad by býval tady až příliš člověk blaženým!... 85 Má zlatovlásko! Prázdnou výtkou a klamem jsou-li verše ty, jež psal jsem bolestí štván břitkou a sudbou svojí prokletý – ty vyvrať mi je v chvíli tklivé, až semkneš ramínkem mě svým – jsem z čeledi té důvěřivé a tobě všechno uvěřím... 86