VČERA UŽ...

VČERA UŽ...
Boudoir dámy... Zdola sem jde vůně z parku pod oknem a tony ptačích ševelů; a ona, vždy tak vznešená, zde sedí bledá, sklíčena na tmavorudém fauteuilu. V dlaň bílou nehty zaťaty a oči, v prázdno upjaty, chvílemi blesky metají, ret žhavý chví se horečně, jak by chtěl mluvit bezděčně a ňadra jen se zdvihají. Na zemi v kusech leží list, z něhož bys býval mohl číst: – Má slečno, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc snad nalhou než já – adieu... A její hlavou víří to: vše pohřbeno, vše rozbito, kus žití dán zas větrům v plen... Co teď? Co zítra, pozítří?... Jak se ta rána rozjitří, až vykročí ven z těchto stěn!... Vzpomíná na ty procházky, na němé, drzé otázky všech, kteří uvidí ji tam, 32 na koncert myslí, divadlo, na prázdné vedle sedadlo a úsměšky všech známých dam. A s hrůzou vidí chvíli tu, kdy v pokryteckém soucitu sbor přiblíží se přítelek a jak jí budou litovat a jak se stranou budou smát – ó jak chví jejím nitrem vztek! Ne bolest lásky zrazené, ne lítost touhy zhrzené, ne tesknost žalných vzpomínek, ne po minulém marný žel – jí duší, krví plál a vřel jen vztek, na sebe samu vztek, že o den dřív, než tento muž, mu sama nenapsala už: – Můj pane, konec té hry je; najdete v světě lidí víc, již horších lží vám na tisíc snad nalhou než já – adieu... 33