V PŘÍSTAVĚ

V PŘÍSTAVĚ
Kde jsou ony bouřné roky, kde je dávných lásek řad, kde ty teskné, hořké sloky, kam jsem všechnu bolest klad!? Časy divné, dávné časy!... A ty roky míjejí a my jdeme všichni asi žití všední kolejí... Avšak těmi verši mými zpiti jsou teď poeti, dle nich tepou nové rýmy, plné slz a prokletí, dnes je hořkým ku své milé mnohý básník po vlastech, v časopisy, knížky bílé vrhá kousavý svůj vzdech – proč? Ó dámy, prosím nyní, odpusťte těm druhům mým: vy, ni oni nejsou vini – jenom já jsem vinen vším! Přejdou dny ty, přejdou časy, a jak roky míjejí, jak já, vy i oni asi půjdou všední kolejí. 124 Já svůj žal i radost zase, nejkrásnější z veršů svých, ženě svojí zlatovlasé píšu do rtů nachových. Pár knih už dal jsem v ty rtíky, aniž by svět číst je směl – pro klid duše – bohudíky, pro mou slávu – bohužel... 125