PRVNÍ DEN PODZIMNÍ

Josef Svatopluk Machar

PRVNÍ DEN PODZIMNÍ
To přijde náhle. Konec srpna vlaje, a slunce pálí ještě den co den; jdeš odpoledne do známého kraje – a on jak vyměněn. Zář bledožlutá chví se nad krajinou, vzduch čist a vůní sžaté trávy syt, vlašťovky vzhůru jako body plynou až kamsi pod blankyt. A níž se těžce četa kavek nese, bez křiku, přímo letí v dalný jih, a hruď a peruť chvilkou zableskne se ve slunce paprscích. Dvé starých dam, z nichž jedna psíčka vede, jdou za hovoru lesa po kraji, pak v luka jdou, kde květy růžobledé ocunu zkvetají... Luh, lesy, skály, dalných polí pruhy a trosky hradů na temenech hor, bělavé cesty, ztemnělých vod stuhy a bílých domků sbor, vše, na čem bledožlutá zář ta dřímá, od nohou tvých až v dálku pod blankyt, vše podivnou tak tesklivostí jímá tvé vzpomínky, tvůj cit: 17 na zašlé mládí myslíš, zašlé báje, na domov vzdálený, na matku svou, a zašlé lásky ze dnů tvého máje jdou náhle před tebou, jdou brunetky a blondýnky ty svěží, jich ňadra bouřně dmou se vlnami, a v očích ještě hluboký žal leží, ty chví se slzami – – přejedeš čelo. Mráčků pod vlnami se kavky nesou k modré dálavě, a s parasoly jdou dvě staré dámy po lukách v rozpravě... 18