III. ARTEMIS

III.
ARTEMIS
Z těch postav chladných, mramorových, lež vykouzlil věk dětský lidstva, mě vždycky nejvíc zajímala Artemis. Ve školní škamně z nudy věčné mě hudbou vzrušilo to jmeno, když profesor děl drsným hlasem: „Artemis...“ Hned zapomněl jsem přísných zraků i Homerových hexametrů, jen ji jsem viděl velkou, vážnou Artemis. Šla měkou travou Erymanthu, na bosých nohou třpytnou rosu a bílé feny vedla tiše Artemis. Šat sněžný kryl jí štíhlé boky a panenská jí halil ňadra, toul plný měla na rameni Artemis. Šla s půlměsícem v tmavých vlasech a s přísností ve tmavých zracích, jak letní noc tak chladná, vábná Artemis. 56 Vím, dnes ti bozi jsou jen bajkou i drobným štěpům gymnasia, a šedou bajkou jest i moje Artemis. Však jednu chvíli uvěřil jsem, že vidím živoucím svým zrakem ji velkou, velebnou a krásnou Artemis. To bylo jednou v červnu v lese, kdy spatřil jsem ji v módním kroji. – Dnes podlehla by jistě modě Artemis. – Na bílém koni jela štíhlá a v černém, těsně spjatém šatě a klobouček na tmavých vlasech, Artemis. Líc její byla bledá, vážná a tmavé oči zřely přísně, na prsou měla konvalinky Artemis. A v malé, bílé ručce bičík, tak jela klusem klenbou stromů, jak letní noc, tak chladná, vábná Artemis. A v chvíli té za úsměv jeden, za objetí těch štíhlých boků byl bych vzal osud Aktaionův, Artemis! 57