LIST

LIST
Co dělám, ptáš se, v těch dnech žáru, jak trávím, vzdálen tebe, sám zde odpoledne plná varu, jak mnoho večer vzpomínám? Zda epos nebo roman píši? Jak zve se rek a rekyně? Zda hrob jich velkou lásku stiší a trpět budou nevině? Zda verše mé už vzrostly v knihu, o niž se chlebodárci rvou? – To všechno píšeš, drahá, v mihu, však ptáš se mnoho najednou! V ta odpoledne horkem hynu, a nohy mé se loudají po chodníkové dlažbě v stínu, jejž staré domy vrhají. A soucitně se dívám kolem na líných spolubližních rej, z nichž každého žár plní bolem a rosí potem obličej. Pak liduprázdné ve kavárně se trápím špatným doutníkem a zívání své plaším marně nějakým moudrým „Sborníkem“. 92 Že nemyslím, to věříš snadno, i z těchto řádků vidíš snad – však není možno, ani radno, lze jenom trochu vzpomínat. A já tě zřím v tom smutném lese v kloboučku bílém, slaměném, tvůj zjev se jako víla nese po mechu kyprém, zeleném. A slyším smích tvůj dovádivý a mezi stromy houpat, chvět pak vidím hamak pohyblivý a dýchám dým z tvých cigaret. A za chvíli zas, věř mi, drahá, já piano sem slyším znít: tvá ručka do kláves to sahá – a mně hned začne teskno být. I tetičku zřím tvoji šedou, s tvou zlatou hlavou na klíně, rty její historie předou a smějete se dětině. Ba, od večera do svítání a od svítání k noci zas má duše bloudí bez přestání za zjevem tvým tam v každý čas. A to je vše. Můj roman klidně u druhé kapitoly spí, milence plíseň zžírá bídně, a verše tiše práchniví. 93 A večer? Večer! Mám rád věru ten hvězdotřpytný, teplý čas! Tu zasedáme v prvním šeru, v němž brzy září plynu jas u stolu, kde se před nás staví mok chutný, chladný, brunátný, na naši lásku, na tvé zdraví jej pije ret můj malátný. I myslím, v této chvíli asi jak tetičce „noc dobrou“ dáš a svoje lesklé, zlaté vlasy už v pokojíku rozplítáš, a pozoruji snětmi lípy, co hvězd plá v nebes okruhu a otřepané špatné vtipy poslouchám milých soudruhů... 94