V MELANCHOLICKÉM LESE

V MELANCHOLICKÉM LESE
Jak příšerným, jak teskným, divým jest melancholický ten les! Pletivem větví temným, křivým, sem nejde ani paprsk dnes! Slyš zoufalý ten vichr lkáti, jenž pere v stromů vrcholy, slyš, jak se táhlým praskem klátí ty duby, břízy, topoly! Tvé šedé oko žárem dýše, a líčko tvé se rumění, nuž, přitiskni je k mému tiše, ať tonem v jednom plameni ! Na srdci svém nech srdce moje, ať slyším zas je zvonem hřmít, ať mohu smrtelného boje na chvilku aspoň zapomnít! Nechť vášně žár v zrak náš noc sije – v mé hrudi noc už dávno tkví – mně bude plát tvá bílá šíje, tvůj zrak co hvězdy půlnoční! Já krvácel jsem v mnoha bojích, mé rány stokrát zjitřely – že ti, kdož čtli to z veršů mojich, ni věřit tomu nechtěli!... 87 A v krev mou lidé jedy lili, můj zrak je strhán slzemi, mám k životu jen tolik síly, že umřít ještě nelze mi!... Po smutném lese vítr stená, jak lkal by jakés requiem – tys první lásky hodná žena, již poznal jsem kdy v žití svém. Chceš mít s tím žitím smilování, a chceš mě šťastným viděti? Nech šedý zrak ten bez ustání se v moje oči vpíjeti a sevři mě svým loktem bílým, a polibků spusť na mne rej – já hlavu v ňadra tvoje schýlím, a ty tu duši vylíbej... 88