MÁJOVÝ VEČER

MÁJOVÝ VEČER
Šeří se; mraky roztrhané jen chvilkou pohne větru ráz, z nich třpytná hvězda jasně plane jak oko lásky z tmavých řas. Klikatá cesta na obzoru se ztrácí v tichou vesnici, v šer vystupuje bělost dvorů a okna žlutě zářící. Žab skřehot slyším od rybníka, psů štěkot, táhlé vytí jich, a praskot kol sem z dálky vniká od těžkých vozů formanských. Noc... zdá se mi, že šumí tma ta a vlévá hrudi volný mír... spí všechno... kolem mne jen chvátá svým křivým letem netopýr... Spí všechno... vzpomínky i touhy spí ve mně spánkem těchto niv... jak nebyl bych žil život dlouhý, jak neměl bych být zítra živ... Má šírá země! V klidu tvojím po trapném žití, bouři zlé, já tichý, mírný tady stojím a spínám k tobě ruce své: 58 Já nechci více žádné slávy – ta touha navždy dovadla – byla by břemenem mé hlavy, a hlava má jest dost už mdlá, já nechci, aby vínek štěstí se kolem mého žití vil, na popel má hrud' sprahlá jesti – a já bych mu už nevěřil... nic – jen ten klid, jejž nyní cítím, a jenž dlí v tobě, dole v tmách, pro tělo, unavené žitím, a na ně tvojí země sáh... 59