MŮJ DOMOV

MŮJ DOMOV
Vysoko nebem mráčky plynou jak postříbřené plachtoví, a v žáru chví se nad krajinou vzduch voný, svěží, červnový; kam pohled jenom dosahuje, vše zeleň skrývá docela, z ní rudá střecha vystupuje a baňatá věž kostela, v ní bílé domy v slunci leží, z nich dým se vine modravý, a stranou s pestrobarvou věží se zvedá zámek dumavý. Zde roditelka moje tichá svá tráví leta truchlivá, v tom kostelíku deně vzdychá a za mne se tam modlívá. Zde každá píď mi posvěcena jak hřbitov šťastné mladosti... Ó drahá, milovaná jmena, vy dobré, něžné bytosti! Ač dávno přešel zápal žárný a minul plachý modrý sen, přec rád svůj život jednotvárný sem hodím na některý den! Háj březový u tmavé tůně, kde žáby večer zpívají, ty stráně, luka, plny vůně, kde v slunci cvrčci tikají, park zámecký, kde tmavé stíny v zem vrhá starých stromů řad, 46 a každý pohled do krajiny na místa našich promenad, i náměstí i ulic řada, kde šumí život vířivý – ze všeho v srdce moje padá hlas minulosti tesklivý! Hlas minulosti!... Moje žití už splývá s pojmem: minulost. Co může ještě přikvapiti? Žil, miloval jsem, trpěl dost... A poslední ten zápas krátký, ta chvíle, které s touhou ždám, jež vrhne tělo v zemi zpátky a ducha mého bůhví kam – kéž překvapí mě zde v tom kraji, plničkém vůně, zeleně, jenž pár mých šťastných roků tají, kde miloval jsem nadšeně! Na hřbitově jest místo při zdi ve stínu skryté akátů, kde v letním čase slavík hnízdí a večer písně zpívá tu, z těch míst lze vidět v širou dáli a v smaragdové údolí, kde stříbrné se Labe valí, kde tmavé stojí topoly, park zámecký je na obzoru, a náměstí, kol domů řad, tam chodívaly v rozhovoru ty krásky, jež jsem míval rád... 47