MŮJ DOMOV
Vysoko nebem mráčky plynou
jak postříbřené plachtoví,
a v žáru chví se nad krajinou
vzduch voný, svěží, červnový;
kam pohled jenom dosahuje,
vše zeleň skrývá docela,
z ní rudá střecha vystupuje
a baňatá věž kostela,
v ní bílé domy v slunci leží,
z nich dým se vine modravý,
a stranou s pestrobarvou věží
se zvedá zámek dumavý.
Zde roditelka moje tichá
svá tráví leta truchlivá,
v tom kostelíku deně vzdychá
a za mne se tam modlívá.
Zde každá píď mi posvěcena
jak hřbitov šťastné mladosti...
Ó drahá, milovaná jmena,
vy dobré, něžné bytosti!
Ač dávno přešel zápal žárný
a minul plachý modrý sen,
přec rád svůj život jednotvárný
sem hodím na některý den!
Háj březový u tmavé tůně,
kde žáby večer zpívají,
ty stráně, luka, plny vůně,
kde v slunci cvrčci tikají,
park zámecký, kde tmavé stíny
v zem vrhá starých stromů řad,
46
a každý pohled do krajiny
na místa našich promenad,
i náměstí i ulic řada,
kde šumí život vířivý –
ze všeho v srdce moje padá
hlas minulosti tesklivý!
Hlas minulosti!... Moje žití
už splývá s pojmem: minulost.
Co může ještě přikvapiti?
Žil, miloval jsem, trpěl dost...
A poslední ten zápas krátký,
ta chvíle, které s touhou ždám,
jež vrhne tělo v zemi zpátky
a ducha mého bůhví kam –
kéž překvapí mě zde v tom kraji,
plničkém vůně, zeleně,
jenž pár mých šťastných roků tají,
kde miloval jsem nadšeně!
Na hřbitově jest místo při zdi
ve stínu skryté akátů,
kde v letním čase slavík hnízdí
a večer písně zpívá tu,
z těch míst lze vidět v širou dáli
a v smaragdové údolí,
kde stříbrné se Labe valí,
kde tmavé stojí topoly,
park zámecký je na obzoru,
a náměstí, kol domů řad,
tam chodívaly v rozhovoru
ty krásky, jež jsem míval rád...
47