V MELANCHOLICKÉM LESE
Jak příšerným, jak teskným, divým
jest melancholický ten les!
Pletivem větví temným, křivým,
sem nejde ani paprsk dnes!
Slyš zoufalý ten vichr lkáti,
jenž pere v stromů vrcholy,
slyš, jak se táhlým praskem klátí
ty duby, břízy, topoly!
Tvé šedé oko žárem dýše,
a líčko tvé se rumění,
nuž, přitiskni je k mému tiše,
ať tonem v jednom plameni !
Na srdci svém nech srdce moje,
ať slyším zas je zvonem hřmít,
ať mohu smrtelného boje
na chvilku aspoň zapomnít!
Nechť vášně žár v zrak náš noc sije
– v mé hrudi noc už dávno tkví –
mně bude plát tvá bílá šíje,
tvůj zrak co hvězdy půlnoční!
Já krvácel jsem v mnoha bojích,
mé rány stokrát zjitřely –
že ti, kdož čtli to z veršů mojich,
ni věřit tomu nechtěli!...
87
A v krev mou lidé jedy lili,
můj zrak je strhán slzemi,
mám k životu jen tolik síly,
že umřít ještě nelze mi!...
Po smutném lese vítr stená,
jak lkal by jakés requiem –
tys první lásky hodná žena,
již poznal jsem kdy v žití svém.
Chceš mít s tím žitím smilování,
a chceš mě šťastným viděti?
Nech šedý zrak ten bez ustání
se v moje oči vpíjeti
a sevři mě svým loktem bílým,
a polibků spusť na mne rej –
já hlavu v ňadra tvoje schýlím,
a ty tu duši vylíbej...
88