Co dělám, ptáš se, v těch dnech žáru,
jak trávím, vzdálen tebe, sám
zde odpoledne plná varu,
jak mnoho večer vzpomínám?
Zda epos nebo roman píši?
Jak zve se rek a rekyně?
Zda hrob jich velkou lásku stiší
a trpět budou nevině?
Zda verše mé už vzrostly v knihu,
o niž se chlebodárci rvou? –
To všechno píšeš, drahá, v mihu,
však ptáš se mnoho najednou!
V ta odpoledne horkem hynu,
a nohy mé se loudají
po chodníkové dlažbě v stínu,
jejž staré domy vrhají.
A soucitně se dívám kolem
na líných spolubližních rej,
z nichž každého žár plní bolem
a rosí potem obličej.
Pak liduprázdné ve kavárně
se trápím špatným doutníkem
a zívání své plaším marně
nějakým moudrým „Sborníkem“.
Že nemyslím, to věříš snadno,
i z těchto řádků vidíš snad –
však není možno, ani radno,
lze jenom trochu vzpomínat.
A já tě zřím v tom smutném lese
v kloboučku bílém, slaměném,
tvůj zjev se jako víla nese
po mechu kyprém, zeleném.
A slyším smích tvůj dovádivý
a mezi stromy houpat, chvět
pak vidím hamak pohyblivý
a dýchám dým z tvých cigaret.
A za chvíli zas, věř mi, drahá,
já piano sem slyším znít:
tvá ručka do kláves to sahá –
a mně hned začne teskno být.
I tetičku zřím tvoji šedou,
s tvou zlatou hlavou na klíně,
rty její historie předou
a smějete se dětině.
Ba, od večera do svítání
a od svítání k noci zas
má duše bloudí bez přestání
za zjevem tvým tam v každý čas.
A to je vše. Můj roman klidně
u druhé kapitoly spí,
milence plíseň zžírá bídně,
a verše tiše práchniví.
A večer? Večer! Mám rád věru
ten hvězdotřpytný, teplý čas!
Tu zasedáme v prvním šeru,
v němž brzy září plynu jas
u stolu, kde se před nás staví
mok chutný, chladný, brunátný,
na naši lásku, na tvé zdraví
jej pije ret můj malátný.
I myslím, v této chvíli asi
jak tetičce „noc dobrou“ dáš
a svoje lesklé, zlaté vlasy
už v pokojíku rozplítáš,
a pozoruji snětmi lípy,
co hvězd plá v nebes okruhu
a otřepané špatné vtipy
poslouchám milých soudruhů...