ŽENA
Zří člověk na vás... zadumá se
a klesá v náruč vzpomínek...
Jste vábivy tak v luzné kráse
vy zjevy brunet, blondýnek,
že nemoh kdysi při stvoření
vás Tvůrce ani zdobit líp –
a přec jste buď jen poblouzení
neb Stvořitelův špatný vtip!
Rajského blaha proudy řítí
se z očí vašich zorničky –
a přec se zřetelně tam svítí
i plamen svůdné bludičky,
a člověk důvěřivě jede
za světla proudem v nadšení –
až bludička jej náhle svede
v hrozného bahno trápení!
Hlas váš jest jemný, nenucený
a zvonivý jak drahý kov –
a přec ton každý promyšlený
i každé z nepatrných slov;
spíš mluví u vás, než řeč dlouhá,
mlčení vaše výmluvně –
hruď vaše záhada je pouhá,
jak záhadou je všechno vně!
Váš úsměv šálí, rozpaluje
vznětlivou, dobrou, mužskou líc,
jej vypočteně sesiluje
vzdech, jenž vám maně vyjde z plic,
84
a proto jen, by kynem ruky
anebo kyvem vějíře
jste mohly množit hrozné muky
milujícího rytíře!
Váš cit – oh, u vás citem slova
a slovy prázdné city jsou,
i vaše soudnost rozumová
jde cestou věru podivnou,
i slzy vaše nejsou více
než líčidlem a pastí zas –
vždyť po nich kvetou vaše líce,
vžďyť slzy lehce chytnou nás!
A my?... Nám stále srdce naše
bolestných dává dokladů,
i kolem sebe zříme plaše
výstražných hojnost příkladů,
a když se někdy v rozechvění
i přesvědčiti dovedem –
vy zvábíte nás v okamžení
tím slovem, smíchem, pohledem!
Zas milujem vás s resignací,
zas jdeme ve jho starých muk,
jak prchlý otrok když se vrací,
by slyšel zvyklých pout svých zvuk. –
Jste naším zlem – bůh z moudré rady
nás obmyslil as proto jím,
že bez vás snad by býval tady
až příliš člověk blaženým!...
85
Má zlatovlásko! Prázdnou výtkou
a klamem jsou-li verše ty,
jež psal jsem bolestí štván břitkou
a sudbou svojí prokletý –
ty vyvrať mi je v chvíli tklivé,
až semkneš ramínkem mě svým –
jsem z čeledi té důvěřivé
a tobě všechno uvěřím...
86