Už ze severu vane chlad,
už mnohý list zas na zem spad,
vše žloutne, schne a padá;
zem ukládá si šlojíř z par,
a slunce ztrácí lesk a žár,
a hnědnou pole, lada.
Už klasy sžaty, sebrány,
už plody stromů sčesány
i v sadech hrozny vína,
a brambor ani řípy již
na poli státi nevidíš,
v klín rolník ruce spíná. –
Či, bych se vpravil v prosy tok,
co vysvitnout má z těchto slok,
jest: že je podzim tady,
že, co jsi viděl kdysi kvést,
to musí nyní plody nést,
jež sbírají se všady.
Hej, pane drahý, já bych rád
tím právem polí, stromů, lad
i hroznů vína v sadě,
co u mne kvetlo, žár když plál,
co jsem svou krví zalíval –
měl také pohromadě!
A byť ta moje úroda
na velké roli národa
jen byla nepatrná:
na stromech jenom pláňata,
žen klasná málo bohatá,
u vína trpká zrna –
přec vidět chci, čím božství díl
kdys ve mně bouřil, lkal a žil,
svou radost, bolest, muka –
jak co kdy srdcem prolítne,
jak co kdy slovo zachytne
a v papír vpíše ruka!...
Jen rychle! Rychle pádí čas,
a rychle nyní plíseň, mráz
se na verše nám sází –
pak – kdo ví?... Dnes je člověk zdráv,
a za tři dny už hlíny dav
se na rakev mu hází!...
– Než promiňte!... Toť zvykem mým,
že bývám sentimentálním,
jsemť děckem svojí doby:
my v pozemském tom ploužení
jen jedno máme znamení,
tož hroby, hroby, hroby! –
Nuž tiskněte! Mám přátele,
jichž úhor pln je plevele,
ti klasy rvou z mých polí –
když je to přítel, řeknu: nuž
přimhuřme zrak, jsem dobrý muž –
však cizí též – to bolí!
Jen tiskněte! Ať ze zvyku
zas jistá kasta kritiků
s tou noblesou svou známou
na plody moje vrhne se,
z nich všechna zrnka vytřese
a spokojí se slamou!
Jen tiskněte! Už v prsou svých
van cítím větrů podzimních
přes uschlé květy mládí;
už není víc té hořkosti,
však ne též bouřné radosti –
jen klid, jejž máme rádi.
Je šedý den. A do oken
mi bije deště táhlý sten
a z kamen teplo dýše,
a člověk chvilkou usíná
a chvilkou klidně vzpomíná
a usmívá se tiše.
A žena moje škádlivá
mně naproti cos vyšívá
– má žena s hlavou zlatou –
teď směje se mi vesele:
mně vrásku našla na čele –
už nevím, kolikátou...