AŽ UMRU
Až umru?... Bože, jak v den jiný
se bude život dále brát;
nach zory z rána, večer stíny –
eh, známe už ten starý řád!
Po vlastech našich budou asi
dál v sybaritském přepychu
zas špatné verše, bídné časy
a hloupost bujet po tichu.
„Byl jedním z prvních...“ a tak dále
v žurnálech bude zase stát –
ti první mrou nám neustále,
však do živých se musí prát!
A přátelé i nepřátelé
přes jmeno moje půjdou dál:
já mnohého tak zlobil skvěle,
já mnohému tak v cestě stál!
Jen přísný kritik s břitkým perem
soud s mými verši zavede –
rod žlutých molů v koutě šerém
pak ortel na nich provede.
A člověk nebude zde více,
než s větve odervaný list,
jenž hezky bujet začal sice,
však větrům padl za kořist.
97
Vše jedno. Ať se tomu davu
pak ráčí o mně co chce zdát –
já znal zde jednu drahou hlavu
a vím, ta bude vzpomínat.
Líc bílá jako růže vodní,
zrak šedý, jemně dumavý,
a na té hlavě vlasy modní
jak resedy květ ryšavý.
Ta podepře se rukou bílou
za podvečerních teskných chvil,
a řečí známou, roztomilou
ti rtové šeptnou: „fešák byl“...
Ted rcete mi, co pověst, sláva,
řeč přátel, světa, žití cíl?
Když jedna zlatá, drahá hlava
vzpomíná teskně: fešák byl!...
98