FANTASTICKÁ BALADA
To bylo první noc, kdy v truhle
pod květným rovem v těžkém snu
už lepé tělo dlelo stuhlé
té hrdé krásky salonů.
A měsíc hrůzně patřil s výše
v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech,
a siné světlo spalo tiše
na hrobech, křížích, na květech.
Tu poupata všech květin náhle
na hrobě pukat začala,
a každá kořenem svým táhle
na tvrdou rakev ťukala:
„Pusť mne v tu líc,“ dí růže tmavá,
„ať mohu trochu krve pít,
mé poupě právě rozpukává,
chci pro ně její barvu mít!
„Svůj kořen vpustím v modré zraky,“
fialka šepce v zášeru,
„mých poupat sbor už puká taky,
tam pro ně modři naberu!“
„A já chci,“ lilie dí něžná,
„pro květy své ten vzácný lesk,
jenž zdobí její ňadra sněžná,
ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!“
43
„Chci purpur,“ pivoňka dí, „retů!“
„Chci vlasů vůni!“ reseta.
„Ó rakvi, povol, našich květů
sbor celý rázem rozkvetá.
Toť byl by hřích dát této kráse
tak svadnout v hrobu slepých tmách,
my ke slunci ji vznesem zase
na hrdých svojich korunách!“
Blín drobný krčil se v jich středu
a v posupný teď vypuk smích:
„Já půjdu k srdci nabrat jedu
pro nitra bledých kvítků svých!“
44