Na známých místech.
Rudé listy na zemi,
na nich rosa zahrává,
jako by tu ležela
slzí sprcha krvavá.
Prořídlými větvemi
chvilkou vítr zavěje;
slunce jasným leskem plá,
ale více nehřeje.
Vzduch je čist, v něm vysoko
jako tečky nad hlavou
pluje tmavých ptáků šik
k jihu, v dálku modravou.
Jako vlákna z rubáše
rozházená do světa
po trávě a po keřích
babí léto polétá...
30
Tesklivě a bolestně
léto tady usíná –
všeckno schází, pomíjí,
jenom srdce vzpomíná...
Z knihy žití jeden list
padl na uvadlou zem –
ať si, padlo jich už víc –
chci zřít za ním s úsměvem.
Já jí neměl nikdy rád,
byl to smutný vlastní klam;
herec sám se vypískal –
nuže, k čemu vzpomínám?
V oné žluté pěšině
vídal jsem noh její sled –
teď ji listí pokrývá,
a ty stopy vítr smet’.
V srdci prázdno; láska ta
leží v knize vzpomínek,
jako v starém herbáři
suchý květu lupínek.
31
Mně to jedno, její zrak
blaží-li zas jiného –
nezávidím nikomu,
nelituji ničeho.
Ať je šťastnou, může-li...
Mnohdy chybí ku štěstí
jen ta hloupost jediná:
šťastným býti dovésti...
Ať to listí padá dál,
strom to nijak nebolí –
slečno, s bohem na věky –
buďte šťastnou – možno-li...
32