Májový večer.
Šeří se; mraky roztrhané
jen chvilkou pohne větru ráz,
z nich třpytná hvězda jasně plane
jak oko lásky z tmavých řas.
Klikatá cesta na obzoru
se ztrácí v tichou vesnici,
v šer vystupuje bělosť dvorů
a okna žlutě zářící.
Žab skřehot slyším od rybníka,
psů štěkot, táhlé vytí jich,
a praskot kol sem z dálky vniká
od těžkých vozů formanských.
Noc... zdá se mi, že šumí tma ta
a vlévá hrudi volný mír...
spí všechno... kolem mne jen chvátá
svým křivým letem netopýr...
71
Spí všechno... vzpomínky i touhy
spí ve mně spánkem těchto niv...
jak nebyl bych žil život dlouhý,
jak neměl bych být zítra živ...
Má šírá vlasti! V klidu tvojím
po trapném žití, bouři zlé,
já tichý, mírný tady stojím
a spínám k tobě ruce své:
Já nechci více žádné slávy
– ta touha navždy dovadla –
byla by břemenem mé hlavy,
a hlava má je dost už mdlá,
já nechci, aby vínek štěstí
se kolem mého žití vil,
na popel má hruď sprahlá jesti –
a já bych mu už nevěřil...
nic – jen ten klid, jejž nyuínyní cítím,
a jenž dlí v tobě, dole v tmách,
pro tělo, unavené žitím
a na ně tvojí země sáh...
72