RESIGNACE
Vidíš nad hlavou se nésti
černou bouři řadu let,
která v chvilky tvého štěstí
neustává blýskat, hřmět,
a tvé lkání tak je plané
jako stromů šumění,
protesty tvé veršované
praničeho nezmění –
Vidíš, že ten život vlastně
všech, již kolem tebe jsou,
jest jen slokou trpké básně,
slokou krátkou, bolestnou,
jest jen honbou nocí šerou
hřmící v divém pospěchu
za tou planou efemerou
štěstí, lásky, odechu –
Přemítáš, co dosud spělo
světem lidstva myriad,
jež tvé trýzně všecky mělo,
a šlo přec jen klidně spat,
jeho hroby, jeho jmeno
a vše, čím je osud rval.rval,
tlí tam s nimi zapomněno –
žijící jen trpí dál –
Zvykneš s resignací tiše
vzít, co život podá ti,
nadějím, než vzletnou výše,
zvykneš křídla stříhati,
15
zvykneš všemu jako dítě,
ba, snad ještě s úsměchem
s jinými se honíš hbitě
za štěstím a odechem.
Celkem vzato, ten zvyk krásný
tmavou cestou života
jediný jest paprsk jasný,
jenž tam věrně třepotá,
zvykat a zas zvykat tady –
ostatně už správně jdem,
jak šly lidstva myriady,
jež tlí nyní s poklidem.
16