KU KAPITOLÁM Z MÉHO ROMANU
ALBUM
Vy, milostivá, dovolíte
a krásné ouško nachýlíte
k mým drsným veršům na chvilku?
Dnes nebude, jak jindy vždycky,
v nich ukryt osten ironický –
mám jenom malou idylku,
a tu jsem, prosím, na Žofíně
od vaší zaslech přítelkyně
tak maně, zcela náhodou...
Je ráno. Právě po snídaní.
Teď vejděm v pokoj mladé paní,
jež chví se tepla lahodou.
Ta právě k stolku usedla si.
Má dlouhé, světlé, krásné vlasy
(tak, milostivá, jako vy),
má modré oči plné třpytu,
v nichž chví se hebkost aksamitu
(váš zrak má výraz takový).
Na klíně malou dcerku chová,
jež žvatlá tajeplná slova
(jak vaše dceř, jak slýchávám),
jak poupě růži tato malá
se matce svojí podobala
(jak dcerka vaše, krásná, vám).
19
Na stolku album vykládané,
jež barvami a leskem plane,
(lesk vábí děti, víte již)
teď snahu jeho upoutalo,
svou malou ručku namáhalo
a chtělo přitáhnout je blíž.
A tahá, volá při tom mamu,
ta usmála se, pomohla mu,
již otvírají listy ty,
kam bílá ruka vždycky skreje
ty staré, známé obličeje,
jež v srdci nejsou ukryty.
Vždyť znáte asi, milostivá,
co vše se v takém albu skrývá:
přítelky, strýčci, řada tet,
pár platonických nápadníků,
jež zvěční se též v památníku
z těch krásných, zašlých, mladých let. –
A paní usmívá se stále
a obrací ty listy dále,
a děcko žvatlá vesele –
ó po letech se šaškem stává
tak mnohá kdysi vážná hlava –
i její touhy nesmělé!
Jdou ke konci: „Ah! táta! táta!“
a děcko ručkou po něm chvátá –
však paní teď se zachvěla:
tam vedle chotě zastrčena
jak nějaká věc bezecená
podoba jiná vězela.
20
Já nevím, moje milostivá,
zda upomínka jakás tklivá,
zda výčitka, dech soucitu
tou paní v této chvíli vládly:
však dvě prý velké slzy padly
na divnou podobiznu tu.
Než hned je zahledlo to dítě,
ač upadly prý dosti skrytě,
a – dětský duch je chápavý –
ručkama pomsty z alba vzalo
a v okamžiku roztrhalo
to tatínkovo vis á vis.
– – – – – – – – – – – – – – –
Idylky konec. Co teď zbývá,
co připomene, milostivá,
vám ještě někdy moji líc?
Rodina roste, život pádí,
a vzpomínat na hloupost z mládí
nezbude, viďte, času víc!
Já zaslechl to na Žofíně
od vaší maně přítelkyně –
ty slzy byly zbytečny:
já jsem již chvála bohu zdravý,
můj žaludek dost dobře tráví
a spánek mám též výtečný!...
21