To, co ústa kantorova
v čtveru bílých školních stěn
v duši moji zasít chtěla,
uchytlo se málo jen –
moje touha záhy spěla
za studiem srdce žen.
Celým žárem, silou duše
já vše hleděl proniknout,
každý pohled, úsměv, chvění,
každý slední srdce kout,
náhlou bledost, uzardění,
mlčení i řeči proud!
Ó ty smutné resultáty!
Hledej v světě, jak kde chceš,
tolik stránek nejrůznějších,
tolik shody nenajdeš!
steré oči, steré líce,
v srdci hloupost nebo lež.
Duše žár a vzlet a sílu
já jsem při tom utratil,
mám pár smutných zkušeností,
ty jsem draze zaplatil;
studoval jsem do sytosti –
daleko však zůstal cíl...
Astro podzimku ty mého,
šedooká lásko má,
nechci naslouchati více,
co zní tvýma prsoma,
nech mě líbat svoje líce,
opíjej mě zrakoma!
Líbat jen a líbat zase –
život má tak rychlý spád!
Nechci více přemýšleti,
nechci vše zas pochovat!
Zima moje rychle letí –
astro, chci jen milovat!...