PŘI ZÁPADU
Ta divná odpolední chvíle,
kdy západ začne plápolat!
Tu člověk v dlaně hlavu chýle
vzpomínkám nemůž odolat!
Ta nebesa, tak leskuplná,
tak září štědra, vznešena,
že v šedé dáli mraků vlna
jest jimi krásně zlacena!...
ó mladé sny, ó touhy mládí,
kdy raketou verš první vzlet!...
A drsný život dále pádí –
kam člověk cílil!... Kde je teď!...
A západ zvolna dokrvácí,
a zlatá červeň zhasíná,
a člověk s trpkou resignací
jen dál a dále vzpomíná!
Čas urval veršům sílu, vzlety,
a setřel s křídel jejich pel,
a strhal s duše všechny květy –
jen člověka zde zapomněl!...
Ted v šedý prostor kanceláře
na hrozných číslic hromadu,
jak z mladosti sen, padá záře
mu hasnoucího západu.
131
V těch stěnách verš je tíhou spjatý
a bojácný a churavý
jak pták, jenž o železné dráty
si v kleci hlavu krvaví...
132