ZE STUDIÍ K „ŠTĚSTÍ“
II.
A POKUD SMRT...
Paní Antonii Hořínkové
A pokud smrt nám odpočinout nedá,
pěst osudu nás sterou ranou bije –
však člověk v každé útěchu si shledá
a konečně vše s resignací žije.
Ba, zvykne tak, jak oprati a biči
kůň zvyká na své dráze každodení,
a když mu bič kol uší nezafičí,
hned v nepokojném stane udivení.
Když pak nám štěstí kmitne v řídké chvíli,
tu třeseme se úzkostí a strachy,
jako když ukrad šperk kdes nahodilý
a skrývá se s ním v bázni zloděj plachý...
136