V RÁMCI IDYLY
Je v lese vila; hustou třásní
k ní stromů klenba všude lne,
je tak, jak čítává se v básni:
dvou ptáků hnízdo útulné.
Les odpočívá v lesku žhavém,
ni lístek se tam nehýbá;
na květu v trávě červenavém
se spící motýl kolíbá.
Na sosnách visí pryskyřice
jak zlatožluté pupence
a silně páchne do směsice
té vůně z květin července.
Klid všudy... i to ptáče v půli
své písně zmlklo unylé – –
jen hlavy dvě se k sobě tulí
tam v jednom okně ve vile.
Hoch s dívkou... Ona rozpačitě
cíp kapesního šátku rve...
on chvílemi se snaží skrytě
cíp druhý lapit v prsty své...
A rdí se oba do krvava,
ač řekli si jen v šepotu,
že je ta chvíle tuze žhavá,
a les že klesl v dřímotu.
139
Dva milující... Tak to bývá,
toť leto žití, leta květ...
Kde je ta doba čistá, snivá,
těch směšných osmnácti let!
Tu náhle s jedné svěží sněti
list jako citron žlutavý
se utrh, ve spirále letí
a pod oknem pad do trávy...
Ten vzrušil oba... Vyčítavě
na onu sněť zrak upřeli...
pak hledli na ten lístek v trávě
a žal je schvátil... Mlčeli...
Cos mrtvého to mezi nimi
v zem bujnou slétlo potichu:
toť žlutá navštívenka zimy
letnímu tomu přepychu,
toť první vráska v bílém čele,
na hlavě první bílý vlas
a slovo jedem přiostřelé,
jež padlo prvně v lásky čas...
Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou,
žár zajde, v lese bude chlad,
ta vila bude pusta jednou
a také srdce jejich snad...
Mlčeli... Hlavy odálili...
On čelo skládá do dlaní...
Ona zří snětmi, jak mrak bílý
po žhavém nebi uhání...
140