– Jsem Šarruk-inu, Agane král mocný.
Má matka kněžnou byla, otce svého
já neznal jsem. Brat otce mého bydlil
v pohoří dálném. V Azu, městě mojím,
jež na eufratském břehu rozloženo,
máť moje, kněžna, tajně zrodila mě.
Do koše z rákosí mě položila,
asfaltem pevně uzavřela víko
a proudům řeky svěřila mě. Proudy
k Akkimu, vody nosiči, mě nesly.
A nosič vody, Akki, dobré srdce,
mě z vody zdvihl. Nosič vody, Akki,
jak syna ujal se mne, vychoval mě.
A nosič vody, Akki, zahradníkem
svým udělal mě. Ke mně, zahradníku,
bohyně Istar milostivou byla,
já králem stal se. Čtyřicet pět roků
já vládl slavně. Černovlasých lidí
já pánem byl. A na kovových vozích
já třikrát vypravil se v dálné hory.
Až k jejich hlavám vystoupil jsem třikrát.
A třikrát sešel k Nitukku, jež leží
u mořských vln až. Poplatnou jsem sobě
učinil zemi šírou, krále její
jsem pokořil a zbojná města zničil.
Přijde-li po mně král, jenž černovlasým
vlást bude lidem, na kovových vozích
jenž třikrát vypraví se v dálné hory
a k jejich hlavám vystoupí-li třikrát
a třikrát sejde k Nitukku, jež leží
u mořských vln až, poplatnou-li sobě
učiní zemi šírou, krále její
pak pokoří a zbojná města zničí –
ten ať se zastaví zde, přečte nápis
a pomní, já že vše to před ním proved,
já Šarruk-inu, Agane král mocný.
A pomní, čím jsem byl, že on je nyní,
a čím jsem nyní, tím že záhy bude. –
A tento kámen leží v zříceninách,
v hromadách jiných kamenů a mlčí.
A zříceniny leží v písku pouště,
a poušť se táhne do šíře a dáli
a mlčí. Mlčí žhavé nebe nad ní.
A věky jdou tu krokem neslyšeným...