Po té strašné době,
Když se množství mrzkých bludů,
Bíd a psot,
Zůřivostí vzteklých rot
Jako z sudů
Po Čechách a po Moravě
Všudy rozvodnilo,
Tak že tam jak v hrobě
Smutno bylo:
Jakýs Všeboj v Jaroslavě
U svých bratří slovo měl,
A se jako hvězda stkvěl;
Pročež král, pán rekovný,
Veselý a žertovný,
Pana Vaňka vidět chtěl.
Stalo se, že Jiří král,
Který rád se pozasmál,
Vyjev na lov ven, a honě,
Shlíd byt Vaňkův s svého koně.
Byť jej trochu na zub vzal,
Takto jemu psal:
„Pane Vaňku! v osmi dnech
U dvora se dostavíte,
A z otázek těchto třech
Sám mně oustně zodpovíte.
Předně: v kolik let
Bych as objel kolem svět?
Potom: začbych stál? a pak:
Co sy myslím? Toto však
Nesmí pravda býti.
Hleďte na se pozor míti,
Ať vše uhodnete,
Syce městem naopak
(Aby kousek za to stál)
Na oslíku pojedete.
Tak má vůle. – Jiří král.“
Prach a broky! což se stalo?
Jakýchž se tou cedulí
Všebojovi nadělalo
Tartasů a brykulí?
Dnem y nocý ho to hnětlo,
Mozek jemu v hlavě pletlo.
Zrána, jak své jasné tváře
Ukázala zorní záře,
Do města hned jde,
A se zde
Všechněch professorů
Z učených všech zborů
Snažně ptá a všecky zve.
Škoda práce! ba ta tam!
Učency ti sem a tam
Hned se do kněh dávají,
Čítají a hádají.
Což vše naplat? ovšem že
Tito páni vše, co se
V světě dálo, děje, znají;
Písek v moři zpočítají,
A vše vědí – jen to ne.
Všeboj, věda co prv, zase,
S těžším srdcem, domů jel;
Aniž čáky, že v tom čase
Z osydla se vydře, měl.
Kamž má chuďas nyní jíti?
Neb co před se vzýti?
Pryč se dni a nocy braly,
A co voda utíkaly.
Vida, den že po dni plyne,
A že lhůta mine,
Strachy sech a bled co stěna
A co vodní pěna.
V myšlenkách těch zmatených
Vyjde k vodě,
A zde chodě
V stínu dubů zelených,
Lístím pěkně oděných,
Rmoutí se, a to jej hněte,
Že se z toho nevyplete.
V tom mu všecek pomoučilý,
Čiperný a zčtveračilý
Mlynář Strýc
Vyjde vstříc.
Všeboj pro své vyražení
Začasté se k mlejncy brával,
A se v řeč a v hovoření
S Strýcem, rád ho maje, dával.
„Ej, ej, dí Strýc: Jemnostpane!
Ňak se tuším trápějí?
Jejich tváře malované
Jaksy barvu tratějí.
Čímž to, dnes že tam a sem
Všecek smutný chodějí?
Lístek snad je v ruce souží?“
„Tak jest tomu, milý brachu,
Vece Všeboj: ach, já jsem
Všecek spleten a pln strachu.
Král náš vědět touží,
V kolik asy let
By moh objet kolem svět;
Pak zač stojí sám;
A co sobě myslí. Však
Toto nesmí pravda býti.
Běda! já se mám
Na pozoru míti,
Bych vše uhod, syc mne dá
Na oslíku naopak
Po ulicých městem vesti.
Což se tobě o tom zdá?
Podívej se, v osmi dnech
Již se z těchto všech
Třech otázek mám vyplesti.“
„Ha ha! dí Strýc: Jemnostpane!
Fraška ta jim hlavu hněte?
Takť se leckdys v světě stane,
Lva že muška malá zplete?
Tři otázky! kus papíru!
Na svou víru,
Nic sy z toho nedělají.
Vždyť o králi povídali,
Že ho nikdý nevídali?
Nyní mně svůj oděv dají;
Tedy v malý čas
Uhlídají,
Že se, nežli přijdu zas,
Ze všech pletek vysekají.
Já za králem pojedu,
A je z léčky vyvedu.“
Všeboj hned svůj oděv vzal,
A jej s radostí
Strýcy dal.
Ten se s velkou chtivostí,
Trochu hlavy sy přimoučiv,
A se s Vaňkem porozloučiv,
Přímo k dvoru bral.
Když již přede Jiřím stál,
„Vizmež muže, vece král,
Jestliž pravdu mají,
O vaší co učenosti,
Důvtipu a rozumnosti
Vůbec povídají.
Rcetež tedy: v kolik let
Bych as objel kolem svět?“
„Když sy koně svého záhy
Rovně s sluncem osedláte,
Na němž, nevykročíc z váhy,
Po horách a dolinách
Cválem pojecháte,
V čtyrmecýtma hodinách
Všecko všudy vykonáte.“
„Nyní ale propovíte,
Co myslíte,
Začbych já, váš pán a král,
Asy stál?“
„Toť mne věru nejvíc hněte
A mně mozek v hlavě plete.
Za Ježíše Pána Židé
(Vímeť syc,
Že vždy tito lidé
Rádi levně kupovali)
Třidcet stříbrníků dali.
Pročež nedám za vás víc,
Nežli třidcet bez jednoho.
Za to mám, že žádný král,
Svět by dobyl obojí,
Za tak mnoho,
Začež někdy sám Bůh stál,
Jakživ nestojí.“
„Hrome! vece Jiří král:
Komuž by se mělo zdáti,
Já že nemám za víc státi?
Nyní ale zavolejte
Rozum, vtip a učenosti,
A se na pozoru mějte,
Ať to uhodnete;
Syce předce bez milosti
Na oslíku pojedete.
Což sy myslím? ale však
Aťžiž tomu není tak?“
„Ať jsem lhářem!
Dí Strýc: když sy nemyslíte,
S Všebojem že hovoříte.“
„Ovšem!“ – „Ale není však
Pane králi tomu tak.
Neboť jen s mlynářem
Všebojovým rozprávíte.“
Tuť se Jiří král
Řeči mlynářově
Jak náleží smál.
„Což pak tobě,
Milý brachu, vece král:
Za to potěšení,
Své y mysli vyražení
Dáti mám?
Buď na místě Všebojově!
Nechť pak tvůj pan Vaněk sám
Na oslíku sedě
Městem jede.
Čili nemá, kdo chce žíti,
Také sýti?“
„Chraň Bůh! to se nemůž státi,
Praví Strýc: vždyť neumím
Ani čísti ani psáti.
Tohoť sy však vyprosým
(Neboť tím nic nezkazýte,
Ani země neschudíte),
Aby dnešní lest
Na jevo se nedostala,
Alebrž se všecka čest
Panu Všebojovi vzdala.“
Král dal Vaňku poručení,
Aby Strýce k sobě vzal;
Hojné jemu vyživení
Do nejdelší smrti dal.
Pak že Všeboj na otázky
Zodpovídal bez překážky,
Všudy se to rozhlásylo,
Slávu jeho rozmnožilo.