Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem
se dívá na běh rudých nilských vod!
Je dávno tomu. Tehdy v Memfis žila
Rhodopis, krasavice z Thrakie,
jež za peníze prodávala úsměv
i tanec noh svých i rtů pocely,
pohled zlatých jantarových očí.
A Rhodopis ta ctila ibise.
Své jídlo dělívala s ptáky těmi,
jim odevzdala sladké pamlsky,
jež ctitelé jí z dálky nanosili,
a ráda dívala se na jich sbor,
když stáli na břehu o jedné noze
a krk a hlavu davše pod křídla,
podobou srdcí lidských být se zdáli
ti svatí ptáci v tomto postoji.
Za úctu přátelstvím jí odpláceli
miláčci bohů. Vyšla Rhodopis
ze dveří chyše svojí, slétali se
a jako k průvodu se stavěli,
bijíce křídly, volajíce pozdrav
a do zlatých jí očí hledíce.
Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem
se dívá na běh rudých nilských vod!
V průvodu jejich vyšla Rhodopis,
by lesklé údy svoje vnořila
do vody lázně. Šaty odložila,
a svatí ptáci kol nich stáli stráž.
Ó ctěte ibise – z nich jeden náhle
střevíček její chopil zobákem
a vysoko lét do modrého vzduchu
a potom rychle křídly vesluje
plul dál a dále, až se ztratil očím.
Rhodppis zasmála se příhodě
a bosou nožkou domů vrátila se –
co zatím ibis povětřím se nes,
nad městy, poli, háji palmovými,
nad žlutou pouští, nad temeny skal,
řídě se v letu rudých vod těch směrem,
jež k moři valí starý, štědrý Nil.
Ó ctěte ibise! Na velkém soudu
v lidnatém městě svojím Naukratis
dlel Psammetich král. Na svém trůně sedě
ve zlatém šatě, jako slunce plál,
co sluhové mu přivívali chládek
vějíři z pavích ok a pštrosích per.
Tu nikým nezřen spad mu s výše na klín
střevíček něžný, práce umělé,
jenž očím vidoucím jej vypravoval
o něžné nožce, kterou chovat zvyk.
Král divil se a v obou rukou drže
poslíčka toho, sladkou vůni ssál,
již nožka sdělila mu – a jat touhou
sbor jezdců vyslal, střevíček jim dal,
by vynašli mu velitelku jeho.
Ó ctěte ibise! Sbor jezdců shléd,
když z naukratské se brány v pochod dával,
svatého ptáka, jenž jich čekal již
v koruně palmy, pozdravil je křikem
a vzletěv hlavu po nich obracel
a kýval jim, by jeho směrem jeli.
Ó ctěte ibise! Pták vzduchem plul,
a jezdci jeli za vedením jeho
a jeli, jeli podle nilských vod,
městy a poli, háji palmovými,
i žlutou pouští, přes temena skal
a jeli, jeli, až se objevily
memfisské chrámy, svatých hájů sbor
i domy města. Posvátný pták hlásil
radostným křikem nyní cesty cíl
a k chyši sletěl, před níž stála právě
Rhodopis se zlatýma očima.
Ó ctěte ibise! Ten malý střevíc
se pevně přimkl k něžné nožce své
i bratra našel, který věrně sloužil
sestřičce velitelky jeho. Uctivě
Rhodopis jezdci na vůz posadili
a k Naukratis se brali lidnaté.
Naposled tehdy do vzduchu se vznesli
posvátní ptáci. Křídly mávali
a štěstí přejíce jí hlučným křikem
část valnou cesty průvod dali jí.
Nad krásou její Psammetich král užas
a k zlatým očím barvy jantaru
svou duši připial. Královnou se stala
Rhodopis, řecká dívka z Thrakie,
a byla vlídnou přítelkyní lidu
a tvorů všech, jež bozi milují.
A dlouho vzpomínáno toho divu,
když v hrob už vložil král ji Psammetich,
když sám byl vložen podle rakve její,
když všichni, kdož ji znali, pomřeli – –
Ibise ctěte, jenž se moudrým okem
na proudy dívá rudých nilských vod!