SAUL

SAUL Jaromíru Vávrovi
Šli po hřebenu hor, jež slovou Gilboa, Saul, z rodu Benjamin, král judských vojsk a lidu, a oděnci dva s ním, z nichž jeden byl, jenž řekl: – Jest věštka taková až v Endor, cestu znám. – Noc byla plna hvězd, a modravé jich světlo leželo krajinou. A strážné ohně plály po bocích Gilboa, až dolů ke studnici, jež stojí v Jezreel; spal Israel tam těžce, neb strach mu v duši sed a zlým ji děsil sněním. Po stráních Sunemu též plály ohňové jak oči červené. Po stu a po tisících spal nepřátel tam voj se svými knížaty. Chlad stoupal z údolí. Lev, lupič stád, řval kdesi, a šakal zbabělý vyl do tmy hladově. I děl Saul k duši své: – Hle, za takových nocí já stáda hlídaje se díval na hvězdy, a v srdci mém byl klid a bezstarostnost mládí. Jak štěpovaný strom při vodě tekoucí, jenž vydá ovoce, až přijdou časy jeho, já čekal na čas svůj, až ten, jenž byl mě splodil, Cis, otec, odejde, kde otci jeho spí, bych domem naším vlád, jak vlád on po svých otcích. Byl bych žil bez hluku své žití pokojné a v posled zemřel bych u hrobu otce svého a hrobu matky své v svém městě Gabaa – ó hvězdy stříbrné, ve výši nedosáhlé, vy všudy přítomné a dobou nezměněné, 19 kdo vytrh život můj z té klidné šťastné dráhy? Jak kámen u cesty, byv mrštěn, letí v dál a nezná dráhy své a cíle letu svého, tak se mnou stalo se... Děl ke mně otec Cis: Vstaň, služebníka vem a vyjdi hledat oslic. – Přes horu Efraim i zemí mnohou šli jsme a nenalezli jich. I řekl sluha ke mně: Muž prorok v Ramě jest a jistě o nich poví. A prorok hostil mě a doprovázel cestou a hlavu pomazal mi olejem a řekl: Aj, vůdcem dědictví jsi nyní Hospodina! I byl jsem učiněn jak meč, jenž dobyt z pošvy a k zabíjení čist a k vyhubení všeho a aby blyštěl se. Však neodstoupil od mne muž, prorok vidoucí. On prsty studenými jal pevně vůli mou a kázal jí: Tam jdi a proveď to a to. I šel a provedl jsem. A krok můj rychlý byl jak lehká chůze laní, já nepřátele hnal a dostihl jsem jich a zranil jsem je tak, že povstat nemohli, a rozšlapal je tak jak bláto na ulicích. I děl jsem proroku: Rci, kdož je Hospodin? A řekl Samuel: Bůh, velký hrdina jest Jahve Sabaoth, jenž poslal Mojžíše, by otce naše ved ze země egyptské a osadil je zde v své zemi Kanaan. Jenž neodpouští nic, jenž nikdy nezapomní a jehož kvačí hněv tu vichernatým bleskem, tu zvolna zase jde jak vody tichých řek. Jenž vydal národ svůj, když sešel s cesty jeho v moc krále Zizary a v ruku Filištínských 20 i pod meč Chusana, vojsk syrských panovníka. Jenž smiloval se zas, když pláč jich stoupal k němu a poslal Baraka a Jerobale, Jefte a z ruky nepřátel je mocně vysvobodil. Jenž tobě nyní dal moc nad dědictvím svojím a nad národem svým, by bezpečně moh bydlit u polí svých a stád, u studnic svých a jezer. I děl jsem proroku: Kde sídlí Hospodin? A řekl Samuel: Je nebe domem Jahve i země Kanaan i Sinai, hora svatá, i v Dan je, v Beersebě, i v Ofře, v Betelu je. I tázal jsem se dál: A mluví k lidu svému? A řekl Samuel: On k prorokům svým mluví a v ústa vkládá jim, co povědět chce lidu. A tehdy v srdci svém já zatoužil jsem slyšet i řeči jeho hlas i uzřít tváře jeho. A když jsem s vojskem táh do zemí Gad a Galad, tu v městě Galgala jsem oltář sdělat kázal, jak činil Samuel, a bohu obětoval jak oběť zápalnou, tak obětoběť pokojnou. Dým stoupal k nebesům, a oběť dohořela, však nepromluvil bůh a tváře neukázal. I přišel Samuel a hněvem vzplál a řekl: Hle, činils bláznivě a království své zničils, neb boha pokoušels a zavrh slova jeho, jež mluvil řečí mou! Děs padl v srdce moje a chvění proniklo až ke dnu duše mojí... Noc byla jako dnes. Já vešel v stánek boží, kde truhla posvátná se ve tmě blyštěla, 21 a padl na tvář svou: Ó bože zástupů, ty velký hrdino, mluv, zjev mi vůli svoji! Jsem lidu tvého král a správce země tvojí, mám sklánět vůli svou pod vůlí Samuele jak sluha pokorný, jak parob nesvobodný? Hle, mluvils k Mojžíši, jenž vedl lid tvůj pouští a nebyl knězem tvým jak Aron, bratr jeho, rci, tvým-li rozkazem, bych poslušným byl mečem v té ruce knězově – viz bídu mou a promluv! Však nepromluvil bůh a tváře neukázal. A brzy prorok řek: Tak praví Hospodin: Já vzpomněl sobě zla, jež činil Amalech, když lid můj z Egypta se bral kol sídel jeho, a proto vytáhni a potři Amalecha a zahlaď vše, což má, od muže až do ženy, od osla k velbloudu, od vola až do ovce. I zbit byl Amalech a zhuben ostřím meče. Jen starce Agaga, jenž král byl lidu toho, jsem toužil zachovat pro šedou hlavu jeho a mnohý brav a skot pro vzácnou krásu jeho, neb vzpomněl jsem si let, kdy, otcův pastýř prostý, jsem s takým stádem žil a rád je mít se učil. Když táh jsem k domovu, hle, prorok rozhněvaný mi cestu zastoupil: Proč neposlechls boha? Tak maličký jsi byl a učiněn jsi králem a hlavou národa – proč neposlechls boha, jenž kázal mojím rtem vše zahubiti mečem? I řek jsem: Zhubil jsem; však zachoval jsem skot, kdyby snad žádal bůh kdes oběti si na mně, však šli jsme pochodem, a Jahve nepromluvil. Tu vzkřikl Samuel: Aj tráva růsti bude dřív z tvojí čelisti, než uslyšíš hlas Jahve! 22 I děl jsem proroku: Však Agag král je tady i všechen ještě skot, čiň podle vůle svojí! A řekl Samuel: Tys zavrh Hospodina a králem nebudeš, neb zavrh on i tebe. A již chtěl odejít, tu za plášť jsem jej chopil: Cti, prosím, před lidem a před vojskem mě aspoň! I stanul Samuel a krále přivést kázal, jenž Amalechem vlád a jenž už šťasten mínil, že jistě odešla od něho hořkost smrti, a v kusy rozsekal jej před mým celým vojskem a hněvně odešel. A víc jsem neviděl ho... – Tak mluvil v srdci svém Saul, vůdce Israele. A stoupal pohořím a zbrojnoši dva s ním. A hvězdy hořely a modravé jich světlo jak závoj leželo nad temnem údolí. Ve snětích terebinth zněl tikavý hlas cikad, a štěkot šakalů kdes bloudil v daleku. I rozhledl se Saul a mluvil dál v svém srdci: – Žil v Ramě Samuel a s ním mi zmizel Jahve. Mou duši neklid jal a vstaly pochybnosti: Jak, sídlí Jahve snad jen v duši muže toho? Jen v srdci kněží svých? Či je on šalbou pouhou a lidu mámením? Či je tam nad hvězdami zlý, lačen obětí a hledá v našich činech jen k hněvu záminku a potravu své zlosti? Noc klesla v duši mou a bída neskonalá, zář slunce zčernala, den každý dal mi píti jen číši hořkosti. Tak sedal jsem v své síni, mdlo bylo v očích mých, chuť blínu na jazyku. Kdos přived mládence, byl z pokolení Judy, syn Isai z Betlema – kdo tenkrát tušit mohl, 23 co útrap přimnoží ten mladík ryšavý dnům mojim zatrpklým? Hrál harfu přede mnou a libé zvuky strun v mou duši proudily jak teplo sluneční, jak vůně hojivá. Já okříval jsem v nich, tma odplížila se i bylo volno mi. I Jonata, můj syn, v něm našel zálibu, i dcera moje Mikol, ta tmavá Mikol má. Syn Isaie jak hlava byl záhy v domě mém. I syni Israele a zástup jeho žen vstříc vždycky jásal jemu, když z bitev táhli jsme, neb láska toho lidu na mladou pěknou líc jak včela na květ tíhne. I stal se zetěm mým a mužem Mikol mojí a tisícníkem svým já učinil jej vojska, by dobrodiním spjat byl David s rodem mojím. Hle, přišel jednou muž a řekl: Králi, pane, na hlavu Davida byl vylit olej svatý a v Ramě pomazán byl právě Samuelem. Noc padla v duši mou a hořkost neskonalá. Já seděl v síni své a na Jahve jsem myslil: Je hlas to, Jahve, tvůj a dílo vůle tvojí? Či zlostný Samuel mi sahá po té berle, již krví zaplatil a strádáním jsem získal? Syn Isaie vstoup v síň a vida hoře moje, své harfy chopil se a klidně zíral na mne, jak byl by v duši čist a poctiv přede mnou. Vztek pojal srdce mé a kopí v ruku vtiskl, já po něm mrštil jsem a přibít chtěl jej ke zdi, však kopí chybilo, a Isaie syn prchl. A syn můj Jonata a dcera moje Mikol 24 jej skryli přede mnou pro záhubu svou vlastní a k zkáze domů svých a k zničení svých dětí... Znám syna Isaie. Jak hřebík v místo pevné on jistě vbije se ku slávě rodu svého a v šeol předčasně dá vstoupit domu mému. Ó Jahve ukrutný, je dílo tvé to zlosti? A rány ruky tvé? Mně není odechnutí, však sycen trpkostí a naplněn jsem hrůzou. Já mečem vyvraždil tvé kněze, pravda, Jahve. Však oni byli to, kdož skryli syna Isai a chleby svěcené kdož dali hladu jeho. Ty chleby svěcené, jež patřily jen tobě. Hle, moh jsi na váhy klást všechny hříchy moje i tu mou zásluhu – rci, proč mě stíháš, Jahve? Já školy rozmetal, z nichž proroci se množí, zkad řeči zpozdilé jak otrávené větry jdou v nerozumný sluch těch dětí Israele, já vládl lidem tím, jak jezdec řídí koně, jenž cítí z dálky boj a k zvuku trouby řehce, hluk knížat slyší rád i křiky útoku – a víš-li, Jahve, vše, pak věděl jsi i toto a jsou-li činy mé k tvé nelibosti zlostné, pak nechat měls mé dny v mém městě Gabaa u drahých mojich stád, u hrobů otců mojich!... V mé duši plno hrůz a není síly v ní. Červ rozežral můj strom a on se chýlí k pádu. Jak roje kobylek se hemží zemí mojí plukové nepřátel. Vše opustilo mne. 25 A Jahve nemluví. On zavrh mě a proklel. Hle, pohřben Samuel je v Ramě, městě svojím. Stín jeho v šeolu je s lidmi kmene svého – snad zmizel jeho hněv, snad slitování dá mi a slova bez žluče povědí ústa jeho... – Tak mluvil v srdci svém Saul vůdce Israele. I došli k vísce té, jež leží rozložena kol živné studnice, a cesty cílem byla. Spal Endor tichým snem pod nebem plným hvězd. Bil zbrojnoš na dvéře. A muži vstoupili. – Hle, způsob, stařeno, by vyšel z hrobu duch, jejž pojmenuji ti! – – Však víš, že vyhladit dal Saul všecky hadače! Proč v osidla mě lákáš a hrdla zbavit chceš? – – Živť Hospodin, že ne! – – A koho vidět chceš? – – Chci vidět Samuele! – – Proč klameš mě? Tys Saul! – – Já přisáh, neboj se. Vzplál oheň nad jámou, dým vystoup, žena vzkřikla. Rci, co lze viděti? – – Muž starý, pláštěm oděn a v očích divnou tmu – A Saul pad na tvář svou a mlha šedivá na smysly lehla jeho 26 a jeho vlastní hlas jak z těžkého sna zněl: – Jsem sevřín úzkostmi, neb nastává mi boj, má duše malá jest a plná nejistoty. A Jahve nemluví. Rci, Samueli, rci, co činiti mi jest? – A tak se zdálo jemu, že mluví Samuel: – Jak Hospodin ti pravil už mými ústy kdys: Jsem nepřítelem tvojím a odtrh království jsem navždy od tvé ruky a synu Isai dal. Tys slyšeti mě nechtěl a přikázání mých jsi nechtěl ostříhati. Já neodpouštím nic, já nikdy nezapomním, a hněv můj kvačí dnes jak vichernatý blesk a zítra zvolna jde jak vody tiché řeky. Je zítra hodina, kdy dopadne má ruka. I tebe i tvůj voj a syny, kdož jsou s tebou, dám v ruce nepřátel a sestoupíte v šeol. – Hlas zanik. Ležel Saul, jak na tvář svou byl padl. V něm síly nebylo, neb nejedl den celý a po tu celou noc. A pochodem byl schvácen. A žena věštkyně chléb dala králi svému i tele zabila. Saul pojedl a zdvih se. Pod nebem hvězdnatým a po vonící zemi nes duši ubitou k svým strážným ohňům zpět. Když rosa napadla do svěžích horských trav, trub hlahol ozval se a povel, křiky vojska, a bitva začala. Na hoře Gilboa byl potřen Israel. Byl zabit Jonata a jeho bratří dva. Saul prchl poraněn 27 ze šípů dostřelu i řek oděnci svému: – Vem meč a zabij mě, bych nebyl k posměchu svým nepřátelům tam. – Však bál se oděnec. I pochytil meč svůj a naleh na něj král. A hledě k nebesům těm modrým nelítostným, klid dávný navracet se cítil v prsa svá, jak býval tam, když pás kdys stáda otce svého... 28