V záři helénského slunce (in Svědomím věků 1, in Macharovy spisy, svazek 14) (1931)

1905-1906, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / XIV
SVĚDOMÍM VĚKŮ
I.
[3] Copyright by Aventinum, Praha, Czechoslovakia 1931
J. S. Machar V záři hellenského slunce vyšlo v osmém vydání v březnu 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova ulice číslo 6, jako 295. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. Padesát číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1–2000.
[4] J. S. MACHAR V ZÁŘI HELLENSKÉHO SLUNCE
1905–1906
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXXI
[5] Paní BOŽENĚ VIKOVÉ KUNĚTICKÉ
7
ČÍNSKÝ LETOPISEC PÍŠE:
Hle, paměť lidská jest jak půda země! Pod slunce září, pod májovým deštěm se odívává nejkraším svým šatem a úsměvem se dívá svojich květů; však při studených větrech odhazuje to roucho bezstarostné veselosti a v smutku sněhu nevzpomíná více svých usmívavých jarních dobrodinců. Co ví se o Yn, synu nebes, v lidu? Ctnost běžela jak poslík pošty zemí, a lehce vládl lidem milovaným, jakoby prstem v ploše dlaně točil – ve starých knihách pod vrstvami prachu se najde sotva jmeno, ne však činy. A v lidské paměti pak ani jmeno. A Ši-hoang-ti přišel. Tesákem se a kladivem vbil do paměti lidí a propast vylámal v ní hrůzyplnou, z níž činy jeho věčně křičet budou. Vrh na plody se, které vzrostly ze zrn, jež Kong-fu-tse jak rolník v duše zasil, a vytrhal je rukou necitelnou. Dal ohňům strávit Ši-king, knihu svatou, úl medný, kam nám snesly sladké pravdy s květnatých strání žití pilné včely. 9 I Šu-king zničit dal, tu studnu věčnou žíznivých retů, pramen neskonalý, zkad ke koupelím voda čerpala se pro duše znavené a znečištěné. Na pět set literátů schytat kázal, jichž srdce plála nadšením a pýchou, a za živa je zasypat dal zemí. – Jich těla mrtva jsou, však duše jejich se vznesly v říši duchů, aby byly, jak na zemi kdys, tak i onde, reky. – Pěst jeho meč držela, štít pak rámě, tak řítil zemí svou se. Pata jeho jak do mravenišť zapadala tvrdě do starých řádů rodin, měst i krajů a ničila vše jako božstvo smrti. Vrzala kola, řehotali koně, a vojáci šli se šípy a luky, a za nimi prach cesty v sloupech táhl. Když domov opouštěli, seděly jim přilbice na bezvousých mladých hlavách, když domů vrátili se, byli šedí. A přišli jen, by znovu loučili se. A zeď vystavil kolem těch svých prací, jež v dlouhé řadě k západu se táhne a od západu k jihu. Hory, rokle, údolí, řeky – vše se podvolilo té práci z kamene a slz a krve. Tam sova křičí v sosnách, liška, šakal jdou za svým lupem. Po ní bdělý voják přechází v zbrani, zíraje s té výšky 10 do krajin cizích. Ši-hoang-ti takto z paměti lidstva mluví k duši každé, jež po stopách jde minulého času. 11
BABYLONSKÝ NÁPIS
– Jsem Šarruk-inu, Agane král mocný. Má matka kněžnou byla, otce svého já neznal jsem. Brat otce mého bydlil v pohoří dálném. V Azu, městě mojím, jež na eufratském břehu rozloženo, máť moje, kněžna, tajně zrodila mě. Do koše z rákosí mě položila, asfaltem pevně uzavřela víko a proudům řeky svěřila mě. Proudy k Akkimu, vody nosiči, mě nesly. A nosič vody, Akki, srdce dobré, mě z vody zdvihl. Nosič vody, Akki, jak syna ujal se mne, vychoval mě. A nosič vody, Akki, zahradníkem svým udělal mě. Ke mně, zahradníku, bohyně Istar milostivou byla, já králem stal se. Čtyřicet pět roků já vládl slavně. Černovlasých lidí já pánem byl. A na kovových vozích já třikrát vypravil se v dálné hory. Až k jejich hlavám vystoupil jsem třikrát. A třikrát sešel k Nitukku, jež leží u mořských vln až. Poplatnou jsem sobě učinil zemi šírou, krále její jsem pokořil a zbojná města zničil. Přijde-li po mně král, jenž černovlasým vlást bude lidem, na kovových vozích jenž třikrát vypraví se v dálné hory a k jejich hlavám vystoupí-li třikrát a třikrát sejde k Nitukku, jež leží u mořských vln až, poplatnou-li sobě 12 učiní zemi šírou, krále její pak pokoří a zbojná města zničí – ten ať se zastaví zde, přečte nápis a pomní, já že vše to před ním proved, já Šarruk-inu, Agane král mocný. A pomní, čím jsem byl, že on je nyní, a čím jsem nyní, tím že záhy bude. – – – – – – – – – – – – A tento nápis leží v zříceninách, v hromadách jiných kamenů a mlčí. A zříceniny leží v písku pouště, a poušť se táhne do šíře a dáli a mlčí. Mlčí žhavé nebe nad ní. A věky jdou tu krokem neslyšeným... 13
MOJŽÍŠ
Nebesa zžhavená se necitelně klenou nad plání pískovou. Pták nepřeletí tady, stromoví neroste. Jen soutěsky skal tmavých a bludné balvany tu plavou plochu ruší. Zástupy národa tím žhavým táhnou zlatem, jež chví se ve vzduchu. Jdou muži, jejichž hlavy vlas stíní modravý, jimž po širokých hrudích se valí černý vous, a ruka jejich tiskne hůl. Zbraň i oporu. A z tmavých očí jejich bezmocná zoufalost se tiše dívá k zemi. Na hřbetech velbloudů se nesou štíhlé ženy. Z jich očí mandlových jen únava se dívá, jako květ žíznivý se kloní těla jejich, marného hoře stesk na vadnoucích rtech leží, a k prsům bez mléka svá nemluvňata tisknou, co děti vzrostlejší se po bocích těch zvířat, řemeny připjaty, v snu ztrmáceném houpou. A hnědí velbloudi jdou se skloněnou hlavou, květ bledý ginestry už ani neutrhnou, smrt hledí z očí jim a láme pohled jejich. Den za dnem takto jdou. Kam – proč – to nikdo neví. Jdou, že tak káže On. Že poručil tak starším kmet onen hubený, jenž jede na velbloudu a sehnut tíží let se kloní k šíji jeho. Skráň seschlou opřel v dlaň, ta ruka kost a kůže, a zrakem dívá se v říš oku nepřístupnou. 14 A když pak vztyčí se, tu převyšuje všecko, jakoby k nebi rost; tu pohled jeho letí po celém národě a pohled ten má hrůzu, jak uzlovitý bič by švihal po těch šíjích: muž přidá do kroku, i velbloud popoběhne, i žena sedící mdlou hlavu mocí vztyčí... Neb onen kmet jest muž, jenž mluvil na Sinaii s tím Tvrdým, Hněvivým, jenž z plamenů má roucho a jmeno svaté tak, že jazyk Israele pod trestem zničení je vysloviti nesmí... 15
KRAJINA ASIJSKÁ
Kraj žlutý, jak by ohromná lví kůže v šíř i dál byla tady rozprostřena. V prostředku hora. Kámen nahých boků plochami svítí v plavém žáru slunce. Na hoře město. Zdí tré pásů chrání bezpečnost jeho. Prvá natřena jest svítivou barvou, jak ji má krev lidská, ta druhá mrtvou černí tmavé noci a třetí modrá, jako bývá nebe, když slunce slábnouc mdle jen usmívá se. A kolem města na rovině žluté národů mnohých víří myriady na koních, vozích, s kopími a toulci. A na zdech města stojí bojovníci a dlouhá kopí zarazivše v půdu posměšná slova vykřikují dolů. Ta slova rozhořčují lidi dole i krále jejich, který v zlatém plášti ve středu dvořanů svých v slávě stojí a bílou pásku v černých vlasech nese. Zuřivě křikne, kopím svojím mává, a již se hrnou pěší národové ke strmým bokům skály. Jedni staví žebříky na ně, vystupují po nich a jiní mračnem šípů cílí vzhůru a jiní vráží hlavami v bok skály – a všichni zuří, řvou a vyjí, klnou. A s hora prší kamení a písek, hořící břevna, rozpálená voda a vzteklý výsměch. 16 Útočníci prchnou kňučíce vztekem od zdí ve svůj tábor. Král na výstrahu tisíc bojovníků dá vbíti na koly a pět set býků spáliti káže na hranici v prosbu mocnému slunci. Bílá noc se honí za plavým dnem, a útok stíhá útok, a město stále vysmívá se dolů. Muž jeden, z Krety rodem, obcházeje zdi nedobytné pozoruje toto: Na místě, kde bok skály zvlášť je srázný, zem hlubokým se jícnem otevírá, a v propast tuto vyhazují z města zdechliny zvířat. Supi holohlaví pak sestupují na ně k hodům svojim. I vidí člověk Kreťan, kterak ptáci od hostin z jámy vyletují vzhůru a řadou sázejí se na temeni zdi rudé, skládajíce lysé hlavy pod křídla k spánku. Bezpečnost pak jejich na tomto místě důkazem je muži, že v místech oněch zeď je nestřežena. Muž z Krety jde a dí, co viděl, králi. Král určí jemu dvacet bojovníků a tisíc jiných zálohou mu slíbí. A noc když spadne, vyjde onen hlouček, žebříky staví nad propasti k skále a vylezají. Ticho vládne všude, jen vyplašení ptáci odletují. A na to vytahují žebřík vzhůru 17 a na zeď opírají. Vystupují. Od rudé zdi se potom k černé berou a v posled k modré. Zatím stopou jejich tisíce lidu stoupá beze hluku a oči jejich divoce v tmu svítí. Je město vzato. Pracují teď meče a požár rozbíhá se po ulicích. A muži z Krety král dal rudý oděv, v němž slunce vyšito je zlatou nití, i přílbu dal mu v zlatě vytepanou, i pohár, z něhož sám pil. Potom káže jednomu z rad svých, jež se nazývají královy oči, by dal muži z Krety svou nejkrásnější dceru za manželku. A takto přišel člověk onen k štěstí. 18
SAUL Jaromíru Vávrovi
Šli po hřebenu hor, jež slovou Gilboa, Saul, z rodu Benjamin, král judských vojsk a lidu, a oděnci dva s ním, z nichž jeden byl, jenž řekl: – Jest věštka taková až v Endor, cestu znám. – Noc byla plna hvězd, a modravé jich světlo leželo krajinou. A strážné ohně plály po bocích Gilboa, až dolů ke studnici, jež stojí v Jezreel; spal Israel tam těžce, neb strach mu v duši sed a zlým ji děsil sněním. Po stráních Sunemu též plály ohňové jak oči červené. Po stu a po tisících spal nepřátel tam voj se svými knížaty. Chlad stoupal z údolí. Lev, lupič stád, řval kdesi, a šakal zbabělý vyl do tmy hladově. I děl Saul k duši své: – Hle, za takových nocí já stáda hlídaje se díval na hvězdy, a v srdci mém byl klid a bezstarostnost mládí. Jak štěpovaný strom při vodě tekoucí, jenž vydá ovoce, až přijdou časy jeho, já čekal na čas svůj, až ten, jenž byl mě splodil, Cis, otec, odejde, kde otci jeho spí, bych domem naším vlád, jak vlád on po svých otcích. Byl bych žil bez hluku své žití pokojné a v posled zemřel bych u hrobu otce svého a hrobu matky své v svém městě Gabaa – ó hvězdy stříbrné, ve výši nedosáhlé, vy všudy přítomné a dobou nezměněné, 19 kdo vytrh život můj z té klidné šťastné dráhy? Jak kámen u cesty, byv mrštěn, letí v dál a nezná dráhy své a cíle letu svého, tak se mnou stalo se... Děl ke mně otec Cis: Vstaň, služebníka vem a vyjdi hledat oslic. – Přes horu Efraim i zemí mnohou šli jsme a nenalezli jich. I řekl sluha ke mně: Muž prorok v Ramě jest a jistě o nich poví. A prorok hostil mě a doprovázel cestou a hlavu pomazal mi olejem a řekl: Aj, vůdcem dědictví jsi nyní Hospodina! I byl jsem učiněn jak meč, jenž dobyt z pošvy a k zabíjení čist a k vyhubení všeho a aby blyštěl se. Však neodstoupil od mne muž, prorok vidoucí. On prsty studenými jal pevně vůli mou a kázal jí: Tam jdi a proveď to a to. I šel a provedl jsem. A krok můj rychlý byl jak lehká chůze laní, já nepřátele hnal a dostihl jsem jich a zranil jsem je tak, že povstat nemohli, a rozšlapal je tak jak bláto na ulicích. I děl jsem proroku: Rci, kdož je Hospodin? A řekl Samuel: Bůh, velký hrdina jest Jahve Sabaoth, jenž poslal Mojžíše, by otce naše ved ze země egyptské a osadil je zde v své zemi Kanaan. Jenž neodpouští nic, jenž nikdy nezapomní a jehož kvačí hněv tu vichernatým bleskem, tu zvolna zase jde jak vody tichých řek. Jenž vydal národ svůj, když sešel s cesty jeho v moc krále Zizary a v ruku Filištínských 20 i pod meč Chusana, vojsk syrských panovníka. Jenž smiloval se zas, když pláč jich stoupal k němu a poslal Baraka a Jerobale, Jefte a z ruky nepřátel je mocně vysvobodil. Jenž tobě nyní dal moc nad dědictvím svojím a nad národem svým, by bezpečně moh bydlit u polí svých a stád, u studnic svých a jezer. I děl jsem proroku: Kde sídlí Hospodin? A řekl Samuel: Je nebe domem Jahve i země Kanaan i Sinai, hora svatá, i v Dan je, v Beersebě, i v Ofře, v Betelu je. I tázal jsem se dál: A mluví k lidu svému? A řekl Samuel: On k prorokům svým mluví a v ústa vkládá jim, co povědět chce lidu. A tehdy v srdci svém já zatoužil jsem slyšet i řeči jeho hlas i uzřít tváře jeho. A když jsem s vojskem táh do zemí Gad a Galad, tu v městě Galgala jsem oltář sdělat kázal, jak činil Samuel, a bohu obětoval jak oběť zápalnou, tak obětoběť pokojnou. Dým stoupal k nebesům, a oběť dohořela, však nepromluvil bůh a tváře neukázal. I přišel Samuel a hněvem vzplál a řekl: Hle, činils bláznivě a království své zničils, neb boha pokoušels a zavrh slova jeho, jež mluvil řečí mou! Děs padl v srdce moje a chvění proniklo až ke dnu duše mojí... Noc byla jako dnes. Já vešel v stánek boží, kde truhla posvátná se ve tmě blyštěla, 21 a padl na tvář svou: Ó bože zástupů, ty velký hrdino, mluv, zjev mi vůli svoji! Jsem lidu tvého král a správce země tvojí, mám sklánět vůli svou pod vůlí Samuele jak sluha pokorný, jak parob nesvobodný? Hle, mluvils k Mojžíši, jenž vedl lid tvůj pouští a nebyl knězem tvým jak Aron, bratr jeho, rci, tvým-li rozkazem, bych poslušným byl mečem v té ruce knězově – viz bídu mou a promluv! Však nepromluvil bůh a tváře neukázal. A brzy prorok řek: Tak praví Hospodin: Já vzpomněl sobě zla, jež činil Amalech, když lid můj z Egypta se bral kol sídel jeho, a proto vytáhni a potři Amalecha a zahlaď vše, což má, od muže až do ženy, od osla k velbloudu, od vola až do ovce. I zbit byl Amalech a zhuben ostřím meče. Jen starce Agaga, jenž král byl lidu toho, jsem toužil zachovat pro šedou hlavu jeho a mnohý brav a skot pro vzácnou krásu jeho, neb vzpomněl jsem si let, kdy, otcův pastýř prostý, jsem s takým stádem žil a rád je mít se učil. Když táh jsem k domovu, hle, prorok rozhněvaný mi cestu zastoupil: Proč neposlechls boha? Tak maličký jsi byl a učiněn jsi králem a hlavou národa – proč neposlechls boha, jenž kázal mojím rtem vše zahubiti mečem? I řek jsem: Zhubil jsem; však zachoval jsem skot, kdyby snad žádal bůh kdes oběti si na mně, však šli jsme pochodem, a Jahve nepromluvil. Tu vzkřikl Samuel: Aj tráva růsti bude dřív z tvojí čelisti, než uslyšíš hlas Jahve! 22 I děl jsem proroku: Však Agag král je tady i všechen ještě skot, čiň podle vůle svojí! A řekl Samuel: Tys zavrh Hospodina a králem nebudeš, neb zavrh on i tebe. A již chtěl odejít, tu za plášť jsem jej chopil: Cti, prosím, před lidem a před vojskem mě aspoň! I stanul Samuel a krále přivést kázal, jenž Amalechem vlád a jenž už šťasten mínil, že jistě odešla od něho hořkost smrti, a v kusy rozsekal jej před mým celým vojskem a hněvně odešel. A víc jsem neviděl ho... – Tak mluvil v srdci svém Saul, vůdce Israele. A stoupal pohořím a zbrojnoši dva s ním. A hvězdy hořely a modravé jich světlo jak závoj leželo nad temnem údolí. Ve snětích terebinth zněl tikavý hlas cikad, a štěkot šakalů kdes bloudil v daleku. I rozhledl se Saul a mluvil dál v svém srdci: – Žil v Ramě Samuel a s ním mi zmizel Jahve. Mou duši neklid jal a vstaly pochybnosti: Jak, sídlí Jahve snad jen v duši muže toho? Jen v srdci kněží svých? Či je on šalbou pouhou a lidu mámením? Či je tam nad hvězdami zlý, lačen obětí a hledá v našich činech jen k hněvu záminku a potravu své zlosti? Noc klesla v duši mou a bída neskonalá, zář slunce zčernala, den každý dal mi píti jen číši hořkosti. Tak sedal jsem v své síni, mdlo bylo v očích mých, chuť blínu na jazyku. Kdos přived mládence, byl z pokolení Judy, syn Isai z Betlema – kdo tenkrát tušit mohl, 23 co útrap přimnoží ten mladík ryšavý dnům mojim zatrpklým? Hrál harfu přede mnou a libé zvuky strun v mou duši proudily jak teplo sluneční, jak vůně hojivá. Já okříval jsem v nich, tma odplížila se i bylo volno mi. I Jonata, můj syn, v něm našel zálibu, i dcera moje Mikol, ta tmavá Mikol má. Syn Isaie jak hlava byl záhy v domě mém. I syni Israele a zástup jeho žen vstříc vždycky jásal jemu, když z bitev táhli jsme, neb láska toho lidu na mladou pěknou líc jak včela na květ tíhne. I stal se zetěm mým a mužem Mikol mojí a tisícníkem svým já učinil jej vojska, by dobrodiním spjat byl David s rodem mojím. Hle, přišel jednou muž a řekl: Králi, pane, na hlavu Davida byl vylit olej svatý a v Ramě pomazán byl právě Samuelem. Noc padla v duši mou a hořkost neskonalá. Já seděl v síni své a na Jahve jsem myslil: Je hlas to, Jahve, tvůj a dílo vůle tvojí? Či zlostný Samuel mi sahá po té berle, již krví zaplatil a strádáním jsem získal? Syn Isaie vstoup v síň a vida hoře moje, své harfy chopil se a klidně zíral na mne, jak byl by v duši čist a poctiv přede mnou. Vztek pojal srdce mé a kopí v ruku vtiskl, já po něm mrštil jsem a přibít chtěl jej ke zdi, však kopí chybilo, a Isaie syn prchl. A syn můj Jonata a dcera moje Mikol 24 jej skryli přede mnou pro záhubu svou vlastní a k zkáze domů svých a k zničení svých dětí... Znám syna Isaie. Jak hřebík v místo pevné on jistě vbije se ku slávě rodu svého a v šeol předčasně dá vstoupit domu mému. Ó Jahve ukrutný, je dílo tvé to zlosti? A rány ruky tvé? Mně není odechnutí, však sycen trpkostí a naplněn jsem hrůzou. Já mečem vyvraždil tvé kněze, pravda, Jahve. Však oni byli to, kdož skryli syna Isai a chleby svěcené kdož dali hladu jeho. Ty chleby svěcené, jež patřily jen tobě. Hle, moh jsi na váhy klást všechny hříchy moje i tu mou zásluhu – rci, proč mě stíháš, Jahve? Já školy rozmetal, z nichž proroci se množí, zkad řeči zpozdilé jak otrávené větry jdou v nerozumný sluch těch dětí Israele, já vládl lidem tím, jak jezdec řídí koně, jenž cítí z dálky boj a k zvuku trouby řehce, hluk knížat slyší rád i křiky útoku – a víš-li, Jahve, vše, pak věděl jsi i toto a jsou-li činy mé k tvé nelibosti zlostné, pak nechat měls mé dny v mém městě Gabaa u drahých mojich stád, u hrobů otců mojich!... V mé duši plno hrůz a není síly v ní. Červ rozežral můj strom a on se chýlí k pádu. Jak roje kobylek se hemží zemí mojí plukové nepřátel. Vše opustilo mne. 25 A Jahve nemluví. On zavrh mě a proklel. Hle, pohřben Samuel je v Ramě, městě svojím. Stín jeho v šeolu je s lidmi kmene svého – snad zmizel jeho hněv, snad slitování dá mi a slova bez žluče povědí ústa jeho... – Tak mluvil v srdci svém Saul vůdce Israele. I došli k vísce té, jež leží rozložena kol živné studnice, a cesty cílem byla. Spal Endor tichým snem pod nebem plným hvězd. Bil zbrojnoš na dvéře. A muži vstoupili. – Hle, způsob, stařeno, by vyšel z hrobu duch, jejž pojmenuji ti! – – Však víš, že vyhladit dal Saul všecky hadače! Proč v osidla mě lákáš a hrdla zbavit chceš? – – Živť Hospodin, že ne! – – A koho vidět chceš? – – Chci vidět Samuele! – – Proč klameš mě? Tys Saul! – – Já přisáh, neboj se. Vzplál oheň nad jámou, dým vystoup, žena vzkřikla. Rci, co lze viděti? – – Muž starý, pláštěm oděn a v očích divnou tmu – A Saul pad na tvář svou a mlha šedivá na smysly lehla jeho 26 a jeho vlastní hlas jak z těžkého sna zněl: – Jsem sevřín úzkostmi, neb nastává mi boj, má duše malá jest a plná nejistoty. A Jahve nemluví. Rci, Samueli, rci, co činiti mi jest? – A tak se zdálo jemu, že mluví Samuel: – Jak Hospodin ti pravil už mými ústy kdys: Jsem nepřítelem tvojím a odtrh království jsem navždy od tvé ruky a synu Isai dal. Tys slyšeti mě nechtěl a přikázání mých jsi nechtěl ostříhati. Já neodpouštím nic, já nikdy nezapomním, a hněv můj kvačí dnes jak vichernatý blesk a zítra zvolna jde jak vody tiché řeky. Je zítra hodina, kdy dopadne má ruka. I tebe i tvůj voj a syny, kdož jsou s tebou, dám v ruce nepřátel a sestoupíte v šeol. – Hlas zanik. Ležel Saul, jak na tvář svou byl padl. V něm síly nebylo, neb nejedl den celý a po tu celou noc. A pochodem byl schvácen. A žena věštkyně chléb dala králi svému i tele zabila. Saul pojedl a zdvih se. Pod nebem hvězdnatým a po vonící zemi nes duši ubitou k svým strážným ohňům zpět. Když rosa napadla do svěžích horských trav, trub hlahol ozval se a povel, křiky vojska, a bitva začala. Na hoře Gilboa byl potřen Israel. Byl zabit Jonata a jeho bratří dva. Saul prchl poraněn 27 ze šípů dostřelu i řek oděnci svému: – Vem meč a zabij mě, bych nebyl k posměchu svým nepřátelům tam. – Však bál se oděnec. I pochytil meč svůj a naleh na něj král. A hledě k nebesům těm modrým nelítostným, klid dávný navracet se cítil v prsa svá, jak býval tam, když pás kdys stáda otce svého... 28
IBIS
Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem se dívá na běh rudých nilských vod! Je dávno tomu. V Naukratidě žila Rhodopis, krasavice z Thrakie, jež za peníze prodávala úsměv i tanec noh svých i rtů pocely i pohled zlatých jantarových očí. A Rhodopis ta ctila ibise. Své jídlo dělívala s ptáky těmi, jim odevzdala sladké pamlsky, jež ctitelé jí z dálky nanosili, a ráda dívala se na jich sbor, když stáli na břehu o jedné noze a krk a hlavu davše pod křídla, podobou srdcí lidských být se zdáli ti svatí ptáci v takém postoji. Za úctu přátelstvím jí odpláceli miláčci bohů. Vyšla Rhodopis ze dveří chyše svojí, sletali se a jako k průvodu se stavěli, bijíce křídly, volajíce pozdrav a do zlatých jí očí hledíce. Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem se dívá na běh rudých nilských vod! V průvodu jejich vyšla Rhodopis, by lesklé údy svoje vnořila do vody lázně. Šaty odložila, 29 a svatí ptáci kol nich stáli stráž. Ó ctěte ibise – z nich jeden náhle střevíček její chopil zobákem a vysoko vzlet do modrého vzduchu a potom rychle křídly vesluje plul dál a dále, až se ztratil očím. Rhodopis zasmála se příhodě a bosou nožkou domů vrátila se – co zatím ibis povětřím se nes, nad městy, poli, háji palmovými, nad žlutou pouští, nad temeny skal, řídě se v letu rudých vod těch směrem, jež k moři valí starý, štědrý Nil. Ó ctěte ibise! Na velkém soudu v lidnatém městě svojím Memfidě dlel Psametich král. Na svém trůně sedě ve zlatém šatě, jako slunce plál, co sluhové mu přivívali chládek vějíři z pavích ok a pštrosích per. Tu nikým nezřen spad mu s výše na klín střevíček něžný práce umělé, jenž očím vidoucím jej vypravoval o něžné nožce, kterou chovat zvyk. Král divil se a v obou rukou drže poslíčka toho, sladkou vůni sál, již nožka sdělila mu – a jat touhou sbor jezdců vyslal, střevíček jim dal, by vynašli mu velitelku jeho. Ó ctěte ibise! Sbor jezdců shled, když z memfidské se brány v pochod dával, svatého ptáka, jenž je čekal již 30 v koruně palmy, pozdravil je křikem a vzletěv hlavu po nich obracel a kýval jim, by jeho směrem jeli. Ó ctěte ibise! Pták vzduchem plul, a jezdci jeli za vedením jeho a jeli, jeli podle nilských vod, městy a poli, háji palmovými, i žlutou pouští, přes temena skal a jeli, jeli, až se objevily naukratské chrámy, svatých hájů sbor i domy města. Posvátný pták hlásil radostným křikem nyní cesty cíl a k chýši sletěl, před níž stála právě Rhodopis se zlatýma očima. Ó ctěte ibise! Ten malý střevíc se pevně přimkl k něžné nožce své i bratra našel, který věrně sloužil sestřičce velitelky jeho. Uctivě Rhodopis jezdci na vůz posadili a k Memfidě se brali lidnaté. Naposled tehdy do vzduchu se vznesli posvátní ptáci. Křídly mávali a štěstí přejíce jí hlučným křikem část valnou cesty průvod dali jí. Nad krásou její Psametich král užas a k zlatým očím barvy jantaru svou duši připjal. Královnou se stala Rhodopis, řecká dívka z Thrakie, 31 a byla vlídnou přítelkyní lidu i tvorů všech, jež bozi milují. A dlouho vzpomínáno toho divu, když v hrob už vložil král ji Psametich, když sám byl vložen podle rakve její, když všichni, kdož ji znali, pomřeli – – Ibise ctěte, jenž se moudrým okem na proudy dívá rudých nilských vod! 32
ANTICKÉ JARO
Od sledů mračen, špinavých dešťů vůz zlatý Apollinův očistily úsměvné Hory. Mraky pak šeré do řek a lesů s azurných plání odehnati kázal král bouřných větrů. Vítězný Foibos na zářném voze opratě drže usmívá se dolů s blankytných výšin. Vrásčité líce matičky Gaie úsměvem kvetou, voně odychuje rodička božstev, hruď nesmrtelnou zelení halíc k Heliu vzhůru po skřivanech drobných posílá pozdrav. 33
KRAJINA V LATIU
Sedmero vrchů zvedá rezavé své hřbety k rozžhavenému nebi. Mezi nimi vleče své líné zakalené tělo Tiber k dálnému moři. Je ticho. Slunce žhne. Na roztažených křídlech ve výši leží orel. Na jednom z těch kopců pod zakrnělým fíkem dřímají dva nahatí chlapci. Dvé dětí vysazených pro hod divé zvěři usnulo unaveno naříkáním, hladem. A rozhodivše ručky odychují růžová tílka. Co zatím vlčice máť, jejíž vlčata shlt sám otec vlk snad v nestřežené chvíli, bloudí pahrbků travou, zakrslými stromky bolestí skučíc, neb řady vemen jejích nality jsou mlékem a prasknout hrozí. Krví zalitými zraky vlčice hledíc ku žhavému nebi, ubíhá dále... Ó Štěstí Říma! Poprvé v té tiché chvíli jsi zasáhlo zde! Kdo ved utrýzněné zvíře až ve stín fíků? A kdo vzbudil děti v tu chvíli právě? 34 Kdo vlčici vnuk pokleknout na přední nohy a tíži vemen sklonit k lapajícím rtíkům? Ó Štěstí Říma! Na jednom z těch vrchů stálo jsi jistě s úsměvem zlatým hledíc k zakrslému fíku.. Vlčice odychala, děti mlaskaly si. Vysoko vzduchem kolebal se orel. Žhlo tiše slunce. 35
DRYADY
Musí to být chvíle, kdy plá slunce nad tvou hlavou kolmo. Kdy spí stáda, ptactvo, hmyzy, květiny i trávy. Já je také v této chvíli viděl. Ondy tamhle na pahorku v stínu stříbrolistých oliv ulehl jsem, oči přivřel, spíše k odpočinku nežli k spánku. Bylo mrtvé ticho. Náhle závojem řas pozoruji, jak se s korun několika oliv sechvěly, jak list když padá k zemi, štíhlé dívky. Bílá těla jejich prosvítala zelenavou clonou, chvíli rovnaly si světlé vlasy, potom po špičkách šly přímo ke mně. Tiše smály se, prst měly na rtech, jak to činí dovádiví smíšci, sklonily se takřka až k mým skráním, že jsem voný odech jejich cítil, pupence jich ňader rděly se mi před očima jako plody malin – a v tom vzdych jsem, či jsem rukou pohnul – na útěk se daly k sídlům svojim, vznesly se, než otevřel jsem oči, do korun těch šedivých svých oliv, a ty koruny jen zachvěly se. Ticho zase. Líný spánek jímal zvířata i květy. Ba, i skála, jež se tamo nad údolím zvedá, modrým snem se tiše dřímat zdála. Vstal jsem. Díval jsem se v klenbu oliv, zda se neopozdil prstík nožky 36 nebo některá ta drobná pata – ale marně – jen smích utlumený zaševelil korunami stromů – jejich výsměch... Deně od té doby ulehal jsem v polední té chvíli v stínu oliv, přivíral zrak deně, ale marně. Tyto zjevy dívčí poznaly as nastrojený podvod. Nepřišly víc. Tehdy však jsem viděl závojem řas přivřených svých očí zřetelně je, jako vidím tebe, jako toho tam, jenž na flétnu hrá, jako skálu onu, jak ta stáda, jež se v záři slunce líně pasou. 37
PYTHAGORAS
Mladíku ze Syrakus, syt jsa světa a nenasycen, toužíš v kruh náš vstoupit – jak, moudrost hledáš? Té však není u nás. Té nikdo nemá ze smrtelných lidí. My přáteli se jejími jen zveme. A k pravdě toužíš? Není pravdy, hochu. Ty nyní sám se jiným objevuješ byv druhým někým. Žil jsi v jiném těle a v jiném čase, v jiném pásu země co jiný člověk – však ti jistě kmitne z těch časů někdy matná tucha duší, kraj cizí poznáš, kde jsi kráčel jednou, i myšlenku, již myslils v žití jiném. Jest jenom jedna velká harmonie sfer, osudů i věcí. Ta jen bleskem se jevívá ti, zaznít uslyšíš ji, však trvale se zachytiti nedá. A potom, hochu, jistota je čísel a čar a tvarů. Té ti možno dáti. A není malý takový dar v žití: bod pevný, o nějž vždy se možno opřít, když myšlenka a system v nic se kácí, i tichý přístav vlastní duše tvojí... Jest číslo psychou věcí, neboť žije i strom i kámen, vzduch i vlna řeky. V ten svět tě uvedeme. V světě starém starého člověka však nechat musíš. K nám cesta obtížná jest: mlčet nutno, bys cenu řeči poznal; nutno vzdát se 38 radostí žití, radosti bys došel; vše nutno odhodit, což tvého bylo, bys cenil to, co v úděl se ti podá. A v úděl se ti dá jen jistota ta, ta psycha čísel, harmonie tvarů, ne jmeno, ani sláva. Žil kdys s námi Hippasos, mladík postavy i let tvých, s žíznivou duší. Hippasos ten našel ton nový jeden v harmonii věcí, jenž dvanáctistěn zve se. Opit pýchou vyhlásil nález spojiv jej s svým jmenem. A tenkrát srazil se skály jsem hocha do mořských vln. Neb zradil život nový a žízeň duše ukojit chtěl slávou... Vše uvaž, mladíku ty ze Syrakus. A chví-li slabostí se duše tvoje – v čas odstup. Had, když svléká starou kůži, je zmámen bolestmi a utrpením, což v harmonii osudů i pro tě, mladíku, platí. Opusť město Kroton, vrať domů se a ženu vyber sobě z dcer syrakuských, děti ploď a živ buď po zvyku stáda lidského. Či zůstaň – a zmizíš, živ jsa, z paměti těch živých a budeš jenom tonem v harmonii, jenž zní a zmlkne, aby zazněl znova... 39
NÁHROBNÍ NÁPIS V ŘÍMĚ
Rozprávím řečí krátkou: Poutníče, postůj a přečti. Nevzhledný kámen skrývá spanilou matku a ženu, rodiče její kdysi „Claudia“ volali na ni; svou lásku dala muži, k němuž ji zákon spjal srdce, dva syny porodila, jeden zbyl na tomto světě, druhého skryla sama v země klín mlčící chladný. Dar řeči měla pěkné, chůzi pak vznešenou, lehkou dům v péči majíc předla. Skončil jsem. Můžeš jít dále. 40
ORLOVÉ
Na čelech Taygetu, kde není trav ni květů, kam člověk ani zvěř se v bázni neodváží, dům svůj má orel. Zem celou přezírá, vzduch královstvím jest jeho i síní svatební, a vzletaje zří hrdě v líc žhavou slunci. Když matka orlice rod dětí ze skořápek svým teplem vyvede, tu přijde otec orel a hledne na ně a v hnízdě postaví je řadou proti slunci a patře bedlivě na mladé oči jejich, jich původ zkoumá. Neb jenom orlí zrak a jen krev z krve jeho zřít může do slunce. I za syna jej uzná a zdraví křikem. Co těm, kdož mžikáním rod cizí prozradili, kost lebky probije a z domu v propast shází v potravu červům. 41
SLUNEČNICE
Přes živé ploty veských zahrádek, u domků železničních hlídačů, svou zlatou hlavu zvedáš vysoko ku zlaté tváři slunce, květino. – Jak bylo to v té luzné Helladě, když na Olympu palác bohů stál, a bozi k dcerám lidským vcházeli? Byl jednou jeden starý řecký král a král ten spanilých dvé dcerek měl, z nichž jedna, zlatovlasá Klytie, milenkou byla boha Helia, jenž řídí zářivý vůz sluneční. – Však láska jest jak voda nestálá, u mužů aspoň, a jak svědčí dál los zlatovlasé bědné Klytie, i milci s nebes lepší nebyli: jde zemským luhem krásný Olympan i shýbne se pro lepou květinu, utrhne, přivoní a odhodí a již se dívá zase po jiné. Klytie sestru spatřil Helios, tu bledou, černovlasou Leukothe, na neštěstí tvé, bědná Klytie, jen spatřil ji – a sbohem, Klytie! Žár jeho lásky, kdysi milý tak, se stal ti mukou, neboť vědělas, že hřeje jím teď bledou sestru tvou. A přišly sny, a přišly vzpomínky 42 a všechny daly pít ti trápení. A po známých když místech kráčelas, jako bys bosou nohou stoupala po trnoví, jež neslo růže kdys... I šla jsi k otci, bědná Klytie, a lásku sestry prozradilas mu, i rozpálil se starý otec král, a za živa dal zakopat svou dceř, tu bledou, černovlasou Leukothe, s ní hanbu domu i tvou žárlivost. Pak čekala jsi toužně, Klytie, na vršku, kam kdys k tobě přicházel, kam přijít musil... A bůh nepřišel. Tys viděla ten zlatý jeho vůz spět slavně modrou smavou oblohou, a tak jsi teskně po něm zírala, že zmdlela šíj i oči ztrnuly – on jel a přejel, k moři dálnému spěl drahou svojí – a tys čekala... Chlad noční do tvých vlasů rosu sil, a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal, tys nedbala a čekala jen dál. Jen hlavu zmdlenou otočilas tam, kde růžoprstá raná Jitřenka ohrady vrata měla otevřít... On vyjel, azurnou jel cestou svou, a ty jsi hlavou po něm točila tesklivým zrakem toužíc zachytit 43 jen jeden smavý pohled nebeský – však marně... Zajel k moři dálnému a zmizel... a tys dále čekala. Pak smiloval se – útrpností tou, jež almužnou je lásky zmizelé, a proměnil tě, dívko, v květinu – los pozemšťanů, kteří do styku jedenkrát přišli s vládci Olympu... Však v tobě žila láska tvoje dál, a dál jsi zlatou hlavou točila po zlatém voze svého miláčka... Ó Klytie, už dávno nejede ve zlatém voze plání nebeskou tvá láska, světlovlasý Helios; už dávno zhynul nesmrtelný bůh, spust Olymp, zašel navždy dávný čas – ty nevíš to a zlatou hlavu svou otáčíš po tom prázdném povozu, a když ti znikne s očí za hory, šíj teskným smutkem dále nakláníš, ó Klytie, a tak se díváváš přes živé ploty veských zahrádek, od domků železničních hlídačů, z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí, vždy ještě vzhůru, symbol lásky té, jež lidi, bohy, věky přetrvá a o svém hoři němě hovoří... 44
SCYTHOVÉ
Král Darius vpad do stepí, kde valný lid Scythů bydlil. A hned tábor těchto se zdvih, na vozích starci, ženy, děti, na koních muži – všecko spělo v dálku k východní straně před perskými proudy. Oblaky prachu hlásaly směr cesty i rychlost, jakou kočovný lid prchal. I dal se Peršan v pochod stopou jejich, a druhý oblak prachu značil dráhu, kde hřmělo jízdectvo v svých rudých šatech, kde osrpené vozy harašily a pěchota šla řinčíc meči o štít. Den za dnem míjel. Obě mračna prachu k východu spěla v stejné vzdálenosti přes trávu stepí, přes písčité pouště pod rozepjatou šedou klenbou nebes, zkad slunce lilo bílé žáry svoje. I vzplanul hněvem Darius v svém srdci: – Jak dlouho budem honit lidi tyto? Zastavil pochod, heroldy své poslal a ústy jejich takto mluvil k Scythům: – Darius, slunce syn a král všech králů, vám takto praví: Buďto, lidé scythští, pošlete zem a vodu pánu svému – anebo postavte své bojovníky na rychlých koních s luky, štíty, meči ve světle slunce perským vojům k bitvě. Však jste-li houfem žen a starců, dětí, 45 pak vyznejte to, pokoj vám dán bude, a vojska má se vrátí k domovům svým tím směrem, kterým deně slunce spěje. – Král Scythů, Indathyrsos, odpověděl: – Tak rcete Dariovi, synu slunce: Náš národ nemá ohrazených osad, ni polí kol nich, která vzdělával by, ni země určité, již chtěl by hájit. My ustupujem, bychom vojům vašim odstoupli místo, které míti chcete. My chceme pokoj, hledáme jej stále vás vzdalujíce se. Tak půjdem ještě dní několik až k hrobům otců našich. Tam staneme. A tam též zvíte všichni, máme-li také muže bojovníky. Zem posílat a vodu není zvykem našeho lidu. Nechť král vezme darem ty věci zde a vyčte z nich, co přijde, až budem stát u hrobů otců našich. – A dal jim ptáka, žábu, myš, pět šípů. Těch věcí smysl vyložen byl králi: – Scythové, pane, tímto praví tobě: Jak ptáci nevznesete-li se k nebi, jak žáby nevnoříte-li se do vod, jak myši nezalezete-li v zemi – pak neuzříte více domovů svých, neb šípy těmi všichni zahynete. – Král Darius se rozhled po svém vojště. Do šíře, dáli bělaly se stany a hemžili se pěšáci i jezdci. 46 Výkřiky zněly bujných jednotlivců, smích, hovor, zpěvy – sytý život šuměl... I vplížila se tesknost ve hruď krále. K východu hledl – v daleku tam černal se tábor Scythů... Vstal a vydal rozkaz. I vrátily se perské voje směrem, jímž nad hlavami jejich slunce spělo. 47
MODLITBA
Ty vážná matko tiché Persefony, mým žehnej olivám i klasům pole i tmavým hroznům na stráni, kam padá polední slunce. A ty zas pošli, bílá Afrodito, dvé hrdliček svých na krov toho domu, kam vejde zítra za svatebních písní Dorkion moje! 48
VEČER V LAKEDAIMONU
Mlčenlivá Noc, když zavřela brány za zlatým, zářným vozem Heliovým, ve tmavé říze stoupala tiše s taygetských vrchů. – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene – Laodike takto zpívala děcku na prahu domu. Chladný vánek nesl umdleným retům sílící doušek po dením žáru. – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene – Dívalo se dítě k rodičce svojí černýma zraky, matka usmála se. S Eurota břehů rozlehl se štěkot pijících vlků. – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene – Ve Spartě v ráz na to zavyli psové, v běsivé smečce ihned vyrazili k eurotským vodám; silněji pěla dítěti matka: 49 – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene – Rozevřelo dítě široce oči, v dál naslouchajíc, tucha boje chvěla nezralou duší, s úsměvem dále zpívala matka: – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene – Zatím hvězdné temno zhalilo všecko: Taygetu hlavu, Spartu nehrazenou. I hluk znik v dálce. Tlumeně znělo nad snícím děckem: – Mel, mlýne, mel, i Pittakos též mele, král velké Mytilene. 50
ANTICKÁ KRAJINA
U paty Olympu a zaštítěno Ossou před náhlých větrů přepady a vztekem údolí leží; s nebeského sídla hledí v ně bozi. Peneus plyne tiše zelenými břehy, jak čistý olej tekl by to kamsi; na žlutém písku v místech osluněných hřejí se rybky. A temnolistých břečťanů rod v zbožné touze se přiblížiti k sídlu nesmrtelných svá těla vzpíná kolem kmenů laurů k modravé klenbě. Přes holé boky skal pak vodopády svlačců řítí se dolů tryskajíce květy a pohled, vůni vysílají vzhůru k palácům Věčných. Syn Latony a Dia, světlovlasý Foibos, zde v čistých proudech omyl údy svoje, když skolil šípem delfického strážce, Pythona plaza. Zde rovněž utrh vavřínovou snítku k věnci, jímž zdobil nesmrtelné čelo svoje, než na cestu se vydal převzít vládu delfické věštby... 51 A proto v místech těchto Thessalové pálí oběti voné; modrý dým z nich stoupá, o hrany skalisk, ostny drobných keřů i stonky trávy se zachycuje, stoupá s šveholením ptactva s břečťanů touhou, s vůní trav a svlačců k Olympu temeni, jež stále halí stříbrné mráčky. 52
VÍNEK Z OLYMPICKÉ OLIVY Stanislavu Zimovi
Zde, hochu, pod tou olivou, mě, slepce, nech usednout. Stín její mile chladí mou horkou hlavu, a ten slaný vánek, jenž odechem je bdícího vždy moře, konejší vlídně duši nedočkavou. Jak dlouho asi letí holubice sem, v Aeginu, z té dálné Olympie? Jeť holub nejrychlejší všeho ptactva, a jemu bohové tu rychlost dali jak obranu před nástrahami škůdců, že tvorem poctivým je, spravedlivým, a vlasti, kde se zrodil, neopouští, by zaměnil ji krasším krajem cizím. Tož pátrej bystře, hochu, v onom směru, kam Foibův zlatý vůz se sklánět začne, a do výše hleď, neboť holubice spěchajíc domů letí výšinami, by v pravou chvíli shledla úkladníka, jestřába, nepřítele rodu svého, a také proto, aby postřehnuvši už z dálky metu svého putování, zaplesat mohla tichou veselostí, jež dodá nové síly matným křídlům. Patř ostře, hochu, ona holubice je bílé barvy, s přílbou na hlavičce a řasnatými spodky kolem nožek. 53 A bydlí nade vchodem mého domu. Na nožky ty pak především se dívej a pověz, jsou-li rudé stužky na nich; na obou nožkách musí býti stužky neb aspoň na jedné z nich – rozumíš mi? – – Vznešený Kronovče, ty synu Rhey, ty nejlepší a nejmocnější z bohů, jenž s Olympu zříš se zlatého trůnu dnes v údol Alfea, ó pohni rukou, jenž jindy křivým bleskům k letu kyne, by Niké, dcera Pallasa a Stygy, se na perutích rychlých snesla dolů a snítku z olivy tvé svaté dala pro skráně Taurosthena, syna mého. Hleď, králi nesmrtelných, oči moje noc věčná valná léta zahaluje, a v dobách mladosti mi nedopřáno si získat cti té před Hellenů zraky, já nereptal však, tiše nes svůj osud a čekal trpělivě. Otče dobrý, dej krvi mojí, jež tam před tvou tváří zápasí dneska o největší poctu, dar pomoci své, aby moje jmeno zde nezaniklo bez sledu a slávy, až sestoupím v tu truchlou říši stínů! – Tys nedíval se zatím někam stranou, co já se modlil, hochu, k otci bohů? Ne, marný strach můj. Neníť přece možno, by octl se zde za tak krátkou dobu perutný posel mého Taurosthena. 54 Helios sotva nejvyší bod přejel své dráhy dení... Nemůže zde býti. Den poslední dnes... Včera v pankratiu zápasil Taurosthenes. V pankratiu podlehl tehdy, když se naposledy k hrám vydal ubohý hoch olympickým, sokovi svému, Cheimonovi z Argu... A tehdy přišel, když už stíny noci Aeginu skryly, jako plachý zloděj do domu mého, mlčením jen truchlým dávaje zprávu o výsledku cesty... Já rozuměl mu. Před dávnými časy já rovněž tak se vrátil k otci svému, když zradou klisny ztracen mi byl vínek z olivy zlaté. Diodota zvala se klisna ona. Byla lesklá, hnědá, postavy pyšné, její nohy nesly se jako větřík lehounce a snadně, a já ji rád měl, že jsem přítelem byl jí spíše nežli pánem. V Olympii, než hlasatel dal znamení svou trubkou, já v oči se jí díval, prosby šeptal, by vytrvala při rozhodné jízdě, a ona hlavou, jejíž hřívou proplet jsem rudou stužku, pokývla mi vážně. A potom šli jsme v prostor hippodromu. Mé nahé tělo chvělo se již pýchou v záplavě světla. Stanuli jsme v řadě, vhoupli se na své štíhlé pomocníky a na znamení hlasatelů jeli. Tu Diodota křídla mít se zdála, neb kopyty jen proto tkla se půdy, 55 že není dovoleno letět vzduchem, dech její slyšel jsem a šumot větru, jejž prorážela nataženou hlavou, již soků dusot za námi sláb vzadu – v tom nějaký pták přelet dráhu naši posměšně křiče, Diodota rázem noh předních párem o zem opřela se, a já jí přes hlavu slet dolů v písek. – Ty přec se díváš k západu jen, hochu? A neletí ta bílá holubice? Ne, není možno. Musí přeletěti Peloponesu šířku a pruh moře i ostrova část. V přátelství kůň žije s veškerým ptactvem. Možno, že tím křikem nějaký potměšilý opeřenec dal koni mému radu zlomyslnou, a Diodota zapomněvši náhle mé náklonosti, prosby, svého slibu, v rozmaru bujném poslechla té rady, jak zvyk žen vůbec... Vstal jsem. Zatím letli sokové mimo, zřel jsem bílá záda a lesklé srstě koní. Vyčítavě jsem podíval se v oči Diodotě – a hle, to zvíře dívalo se na mne tak vysmívavě, že mi jasna byla prorada zúmyslná tvora toho... Jen hvězdy viděly mě, když jsem vešel v dům otce svého. Zradu potrestal jsem. Když přišla doba sňatku Diodotě, já za manžela přivedl jí osla, jenž vodu nosil, na trh s košem jezdil a v službě odevzdaně skláněl hlavu. 56 Zle sice přivítala pyšná klisna vědoma postavy a krásy svojí snoubence toho; až pak ostříhal jsem jí dlouhou hřívu na hlavě a šíji a k vodě zaved, aby v zrcadle tom se spatřit mohla, až se podívala na hlavu pyšné zdoby pozbavenou, tu sesmutněla a víc nebránila se lásce nevzhledného nápadníka. Však mláďat nedala nám z toho svazku. A viděl jsem, že zarmouceně nesla své ponížení, že i lítost měla nad činem zrady; odpustil a dal jsem jí muže z rodu koňů – a syn její postavou, krásou roven matce svojí, jest otcem koně, jenž dnes v Olympii k vítězství nést má mého Taurosthena. – Nevidíš pranic, hochu? Holubice jak pěna bílá, znáš ji. Taurosthenes ji veze s sebou, aby jemu byla svědkyní a mně poselkyní boje. On včera pankratiem dal se v zápas, by shladil hanbu porážky své slední, a o závod dnes v hippodromu jede, by slepce otce pokryl slávou svojí a dal mu na pád s koně zapomenout... A má-li holubice rudé stužky na obou nožkách, nevzpomenem více ni on, ni já na návrat z Olympie za temnot nočních... Die, otče bohů, slyš prosby mé a k vítězství nám přispěj! 57 Díváš se, hochu? Světlo slunce leží už na mé ruce. Jistě hodně dolů spřežení sjelo velebného Foiba. Mé srdce buší. Hochu, dej mi ruku a napni zraky – řekli, že tvé oči jsou nejbystřejší, žádný druhý otrok jim rovných nemá – krev mi bije k hlavě a v tmě svých očí vidím rudé kroužky – – – děje se něco? Ty mi tiskneš ruku! – Jak: bílé ptáče? – Nezmyl se mi, hochu! Snad mořská vlaštovka to. A ta letí váhavým letem, těžce křídly mává – – ty pravíš, že ten pták se nese lehce a přímo k vědomému cíli míří jak kámen, jenž byl vymrštěný prakem? – A bílé barvy? – – Pravíš, že se níží let jeho k domu mému? – – Die, otče! – A přílbu zdá se míti na hlavičce?... – Hleď na nožky jen! Hochu, dej mi oči a dám ti všecko, co zvu jměním svojím! – – K nám padá? Vidíš? Vidíš, hochu, dobře? – A červené že stužky na řasnatých nožičkách nese? – Hochu, mluvíš pravdu? – že sedá... sedá... odychá... a prsa zobáčkem čistí... a ty stužky nese... Ó Die velký, vládče nesmrtelných! – – nech, hochu, nech – tma sladká padá v duši – Ó Die... Thanatos... tvůj vlídný posel... mou ruku bere... Taurosthene, synu... žehná ti otec... šťastni... oba šťastni... 58
SKEPTIK
Co všechno netvrdí nám básníci! Vy čítáte, jak malují ten svět, jenž vzdálený je našim pomyslům, s takovou věcí všechněch přesností, jak by byl právě dobrý poeta z těch končin přišel! A přec rozum dí a hlásal tak už mnohý filosof, že valná toho část, což bohy zvem, je libým klamem, jejž nám básníci nasili v duši – ale netvrdím, jakoby bohů vůbec nebylo, sám věřím v ně a věří i můj dům, jak známo jistě v celé Attice; chci říci jen, že mnoho poznat lze o Nesmrtelných jasné budoucnosti a mnoho zase možno zavrhnout, vniknem-li duší zdravou, vnímavou v řád přírody a pozor dáme-li na původ zjevů, druhy úkazů, jež oko vidí. Povím příklad vám, a příhody, jež vylíčit vám chci, byl svědkem sám můj otec, Charikles. Já doslovně ji přejal z jeho úst, neb často vyprávěl ji v rodině a já jsem obyčejem dětí všech pil vždy ji sluchem, myslí, očima. Hoch pastýř měl v svém stádě kozičku s bělounkou bradou, modrým pohledem a něžnou jako stromek mladičký. I přilnul zprvu nákloností k ní 59 a potom láskou jako k dívčici. A kdykoli byl puzen žádostí, šel k štíhlé krasavici pastviště a pomiloval ji svým způsobem. I dary dal jí jako milence: nádherný náhrdelník sestrojil z obydlí pestrých mořských mušliček, jež příliv zanechává na břehu; když sednout zatoužila na pastvě, vystrojil z květů měkou podušku; jí doma v lůžko prostíral svůj plášť, a než ji líbal, vždycky natíral jí thymianem líc i bradičku, neb voný olej koupit nemohl. A krasavice ráda trpěla tu lásku jeho; něžně skláněla mu na prsa svou štíhlou hlavičku a s potěšením dívala se mu do očí tichým modrým pohledem. Než nijak vlídně k tomu nedíval se kozel, jenž se pánem stáda mní. Svou křivdu domnělou nes zatrpkle a číhal na příhodný k pomstě den. I usnul jedenkráte pastýř hoch a ruce pod hlavu si položiv obrátil k nebi spící obličej – tu kozel nepřítel svůj vida čas, svou hlavu sklonil k hocha temeni a tak v ni vrazil bodci rohů svých, že lebka praskla jako skořápka a mozek vystřik. – 60 Hocha pohřbili a kámen, dílo práce umělé, s obrazem, písmem na hrob vložili i oběti mu dali, neb ten děj nezvyklé lásky lidi dojímal. I porodila potom kozička člověka-zvíře: shora člověk byl, však nožky kozí – satyr hotový. I přicházeli lidé z daleka, by pohledli na tvora divného a roditelů příběh poslechli. Však tvor ten záhy prchl do lesů a nebylo víc po něm památky. Tak vykládal můj otec Charikles. A jak jsem řek, brát nechci v pochybu velebná božstva, jsoucnost Olympu, však tvrdím, mnoho že lze vysvětlit z přírodních řádů... Přísnost zákonů bdí nad svatostí bohů v Attice a to vším právem: zpupnost člověkačlověka, když volnou cítí se, pak nezná mezí. Jsem přítelem sic rozumových cest, však ctím též naše staré: s mírou vše. Ať rozum zkoumá, pátrá, prohlíží, však přes práh Olympu ať nevkročí. A v zásadách těch žiji i můj dům, jak dojista je známo v Attice. 61
POSEL
– Ó Spartané, já spěchám od Thermopyl. Mě Leonidas vyslal umíraje – – A padli všichni? – – Po zákonech vlasti. A těla barbarská se kol nich kupí jak hory a s těch sláva Lakoniky větrnou nohou po Helladě běží. – – A můj syn Agil? – – Jako včely v úl svůj tak spěla kopí perská v prsa jeho. – – Já smrtelného zrodila jsem syna: Ó bozi věční, teď jsem matkou šťastnou. – – Tak. Pravdu díš. Však neblahý já posel, jenž slepým losem určen k službě trudné jsem místo svoje opustiti musil, kam poději se? Budu potácet se ve světle dením, živá kořist Hadu, a zhrda všech mým údělem jen bude. A když pak zemru, nikým neoželen, stín osamělý Hadem bloudit budu, neb druzi z boje víc mě nepoznají a k nim se hlásit sám, stud zabrání mi. – 62
UMÍRAJÍCÍ AISCHYLOS
Víc ani řádky. Nápis ten mi stačí. Aischylos, Atheňan a z Eleusiny Euforiona vinaře syn, zemřel zde v dálné Gele, žitem požehnané. Háj marathonský věčně svědčit bude o žití jeho... Chcete-li, jen tolik... Těch sedmdesát mojich tragedií? Básnická sláva? – Věci pomíjivé. A moje ne, já nástrojem byl boha. Kdys, hoch jsa, hlídal vinici jsem naši tam v Eleusině. Nedbalá stráž, spal jsem. Poledne bylo. Žár. A z tmavých hroznů mok rudý svítil. K hlavě mé se sklonil sám Dionysos zářící a smavý a psát mi kázal příběhy ty různé bohů i lidí. Psal jsem. A nic více. On vnukal verše poslušné mé duši, on sceny tvořil – vše to jeho dílem, já odaným jen písařem byl jeho. I jiné oblíbil si – nevyzpytní jsou v zámyslech svých nesmrtelní vždycky a necitelně padnout nechávají dřívější přízně svojí předmět bědný. Že pohrdl mnou, nebylo mou vinou, jak před tím přízeň jeho zásluhou mou. Dál psala chvějíc se má ruka ještě snad zvykem dřívějším – již dosti o tom, jak žluč je hořké také vzpomínání... Však Marathon byl květen žití mého a pýchou bude kostí mých. Vše jiné je cizí, cizí. – Ten mi vpište na hrob... 63
PARRHASIOS Antonínu Slavíčkovi
Já třel mu barvy. Hippolyt, můj otec, byl jirchářem a znám byl v Athenách i vzornou jakostí svých výrobků i rozšafností svojí povahy. Ten záhy postřeh zálib mojich sklon – neb jako hoch já po zdích domu kreslil podoby zvířat, ptáků postavy a tvary listů splétal v obrazce – i zavedl mě k Parrhasiovi, jenž z rodné obce svojí Efesu byl právě tehdy přišel do Athen, a stejně dovedně znal malovat příběhy olympských i heroů na stěnách chrámů, jako na desce podati uměl lidí podoby, jež jmenem znali jsme neb z ulice. A Parrhasios vzal mě do učení. Ten život lidský přirovnáván bývá v básníků skladbách k žití přírody, jež ona ukazuje během roku: věk mládí k jaru, k letu mužství čas, k podzimku plodům doba stárnutí a k smutné zimě slabost stařecká – v mých vzpomínkách ta doba učení se jeví mi jak onen luzný čas, kdy pod paprsky slunce poznovu zem probudí se, stromy rozkvetou 64 a ptáci nejkrásněji zpívají; a třeba mi ta doba rozkvetání plod nepřinesla, jaký čekán byl, – já, jak vám známo, nejsem malířem, ba divno vám, že zlatotepec Ion, syn Hippolytův, jehož sláva jde za meze naší drahé Attiky, kdys vůbec toužil barvy ovládat – já vzpomínám si na ni nejraděj z celého žití... Tenkrát Parrhasios promluvil ke mně: – Hochu athenský, malířem chceš být. K tomu potřebí jednoho pouze, čemu naučit tě nemůž žádný mistr na světě. Nadání míním. Máš-li nadání, pak musíš dále umět dívat se. A to-li znáš, pak musíš poručit své ruce, aby štětcem provedla, cos uviděl. Toť soubor zákonů. Jsi u mne v učení. Však neuč se umění tomu, jak je umím já, vždyť Parrhasios jeden postačí a druhý byl by směšnou zbytečností. Co pochytit smíš, bude tření barev a složky jejich. Štětce budeš prát. A časem hlavu tobě otočím, bych oku směr dal. Řeknu-Ii ti pak: Navrať se k otci, staň se jirchářem – jdi bez trpkosti. Neboť rada ta zajisté bude darem nejlepším, jejž Parrhasios moh ti vůbec dát. – 65 Já třel mu barvy. A to bylo vše, co pochytil jsem z jeho umění. Neb Parrhasios maně jal můj zrak i sluch i celý život duše mé, že na světě nic nebylo krom něho, nic vedle něho a nic nad něho – tak umí vzdát se jenom mladý věk. A sama sebe zapře blaženě, by žít moh v tom jen, koho obdivuje. Byl štíhlý jako mladá pinie a nosil svrchní purpurový šat přes pestrobarevnou spodní suknici tak hozený, že jeho záhyby studiem sochařovi mohly být. Vlas černý měl a na něm modrý lesk a v prstence jej měl vždy spletený, jež spínal cikadami zlatými. Hůl, které užíval, ne k opěře, (neb jenom dvěma prsty drže ji vždy v oblouku ji sunul před sebou, že zlehka jen se půdy dotýkala), řezána byla z kosti slonové, a vytepané zlaté úponky, jak vyhání je réva na jaře, ji opletaly od shora až dolů, ta blýskala se v čestném závodu s druhými šperky v záři sluneční, když Parrhasios kráčel ulicí. Mělť šperky rád a zvláště takové, jež hmyzu měly přesnou podobu. I přesky na řemení střevíců ze zlata byly, včelky umělé, jež v očkách měly naznačenu síť 66 a jemné žilky nesly na křídlech. A když šel po ulicích athenských, nes otrok za ním hladké destičky a jiný skřínku s štětci, barvami a jiný sedadlo, jež rozložit se dalo kdekoli dle rozkazu. A často used v živé ulici a maloval a při tom zpíval si nějakou píseň, nebo nápěv hučel, jak se mu sám byl v duši vytvořil. Tak na ulici stvořil obraz „Lid“, tu malbu, jíž se nelze nadivit, neb v jedné postavě tu zachyceny jsou popudlivost, příkrost, nestálost a vznešenost i nízkost, zbabělost i hrdinství, jež lid má attický. Tak maloval i ony zbrojnoše o cenu během právě zápasící, – však visí dneska v síni Akropole – ten jeden, všimli jste si, začíná se potit v běhu, svaly napjaté, a v žilách zdá se poskakovat krev, co druhý cíle dospěv, skládá zbraň a vydychuje šťasten, spokojen – oh, Parrhasios! Nelze vzpomínat a nepohnut být! Člověk vidí dnes na čestném místě ony obrazy, jimž celá obec vzdává pochvalu, a jeho mládí mluví k němu z nich, jež při vzniknutí jejich šťasten žil... My vycházeli často za město, neb muž ten dobrým přítelem byl všeho, co roste a co žije na zemi. 67 Nad keřem u cesty se zastavil a tvar i barvu lístků pozoroval. A jako dítě na motýla zřel, jenž s květiny se snesl na cestu a křidélka svá zdvihaje a kloně zdál chlubiti se jejich barvami. Na želvu nemotornou, která lezla v kolejnic prachu, chvíli díval se a potom zdvih ji, stranou odnesl, neb mínil, že by mohl těžký vůz svým kolem zdrtit vypouklý ten domek i domácího pána, nešiku. V svém domě, když se snesla tichá noc, rád hostil hlučnou přátel společnost. Tu pohár koloval a voněl síní, neb nejen vodu k vínu přimísil, ale i rudých růží vonou krev; tu na jasný den noc se měnila, zněl zpěv a smíchem otřásal se dům. Sokrates býval u nás hostem častým i Antisthenes, cynik Diogenes a malíř Zeuxis s žáky. Jak roj včel tu poletaly řeči jídelnou s moudrosti medem, vtipu žahadlem, lahody hudbou. Tyto hovory nám hochům byly školou nejlepší, v níž jazyk ostřil se a bystřil duch. Posuďte sami: Jednou Antisthenes v svém plášti přišel, sešlejším než jindy, a tak jej nes, že jeho otvory všem hostům zvláště padly do očí – i rozesmál se hlučně Sokrates a dobral si ho: – Proč pak, Antisthene, 68 se pyšníš pláštěm svým tak před námi? – Za Antisthena odsek Diogenes: – Ó Sokrate, ty stavíš moudrost svou jen z cizích chyb a sám pak nad míru zbytečných věcí kolem sebe máš, na plášti spony, v domě nářadí a v lůžku přikrývku a – Xantippu! – To zlostně řekl, jak byl jeho zvyk, a neusmál se, ač se smáli všichni a nejvíc Sokrates, jenž na to děl: – Ó Diogene, chyba moje jest, že nelze dostoupit mi výšky té, kde stojíš ty a můžeš zhrdat vším. Mám sponu na plášti, že přišil ji tam krejčí odborník, jenž rozumí řemeslu svému líp než já i ty; mám dům, že nelze nalézt v Athenách sud druhý, jenž by tvému rovnal se; a lůžko mám, že také ženu mám, a ženu mám, že protiví se mi pět hymenaios rukou jako ty. – Jedenkrát zase v takém hovoru, když vínem, smíchem, křikem zrudly líce, všel Zeuxis v sázku s Parrhasiem mým. I Zeuxis byl už slavným umělcem v kresbě i malbě; v naší Akropoli tak mnohý obraz toho dokladem. Byl nejmilejší Parrhasiův druh, ač přátelství jich žilo v podobě slov špičatých a vtipů bezohledných. Vy znáte jistě průběh sázky té i cenu její – povím však jej přec, 69 neb svědkem byl jsem. Chtěli zápasit obrazem každý, jak se zápasí během či diskem. Soudců nebylo, a rozsudek byl nechán náhodě. I namaloval Zeuxis hocha s košem, a v koši bylo různé pečivo; když nesli obraz v Parrhasiův dům, tu ptáci, oklamaní malbou tou, se sletli na pečivo. Zardělý vstoup Zeuxis v síň. I ved jej Parrhasios k obrazu svému. Rouška zelená však skrývala jej svými záhyby. I vztáhl kvapně Zeuxis ruku k ní – a hle – ta rouška byla obrazem! I sáhl po ní ještě jedenkrát a potom žasl: Ptáky oklamal já pouze, tys však přelstils umělce! Jsem přemožen! – – A dvakrát přemožen – se Parrhasios usmál soupeři, – neb kdyby hoch tvůj ten koš nesoucí byl býval stejně dobře malován, byl by ty ptáky musil odplašit! – Tak žilo se. Dny ubíhaly v práci a v noci v besedách, kdy hovor kvet a víno chutnalo a tančil vtip. Odejel brzy Zeuxis do Krotonu za prací jakous. Potom slyšeli jsme o obrazu jeho Heleny, již maloval tam. Obec Krotonská mu nejkrásnější ze všech panen svých vybrati dala za předlohu malby, 70 a Zeuxis zhotovil tak podle ní postavu slavné spartské královny. A z malby této velký prospěch měl, neb neukázal obraz každému, kdo přišel by a chtěl se podívat, však za peníz, jejž musil složiti návštěvník předem. Parrhasios smál se kupeckému tomu nápadu a děl, že Zeuxis vlastně udělal heteru z těla spartské Heleny, kteréžto slovo ihned stalo se žertovným soudem celé Hellady. Však ten a jemu rovný vtipu druh nerušil nijak svazek přátelský; za dobrých časů pili, smáli se, v potřeby chvílích stáli k sobě vždy jak Pylad k Orestovi. Obrazy rád Parrhasios vždycky zápasil. Na Samu jednou, kam byl povolán chrám Hery řadou maleb vyzdobit, do sázky vešel s druhem Timanthem, jenž roven byl mu v barev umění. I namaloval Parrhasios děj, jak Ajax s Odysseem zápolí o zbraně Achillovy. Timanthes svůj obraz také záhy provedl: tři bohyně to byly na Idě, jež před Parisem krásou závodily o zlaté Eridino jablko – lid této malbě přiřkl vítězství. My stáli před ní. Parrhasios zřel na luzná těla bohyň olympských, 71 jež v nahé kráse své se chvěti zdála, když přítel jistý přistoup ze zadu a slova útěchy mu dáti chtěl. Však Parrhasios rukou odmítl: – Že já podlehl, není líto mi, však Telamonův syn mi činí žel, že podruhé už podleh v téže při a přišel o ty zbraně podruhé! – A když jsme vrátili se do Athen, my našli znovu starý život svůj a staří přátelé zas našli nás a v staré shodě zase žili jsme. Až přišla jedna noc, kde změnil se směr žití mého. Takto se to stalo: Odešli hosté, Parrhasios vybíd mě jediného k noční potulce. I vyšli jsme a prošli spícím městem a zaměřili k bílé Akropoli, ke stupňům příšli, po nich stoupali, až celé město bylo pod námi a nad hlavami jenom širé nebe. Noc byla hvězdná, modrá, rozlehlá a hvězdy zvláště jasny. Středem jich se ona mléčná dráha bělala, jež procházkou je pro básnické sny. Na stupních usedli jsme hledíce v nádherné záření těch šumných hvězd. On potom o dlaň opřel sobě skráň a tiše mluvil: – Synu Hippolytův, hleď, tyto věci zachytit bych chtěl svým štětcem jednou! Maloval jsem lecos, bohy i lidi, jak je viděly buď oči hlavy nebo duše mojí. 72 To pomíjí. Však takováto noc, kdy bohové i lidé tiše spí a ona vládne velká, jiskřivá, jak před věky a jako po věcích – tu chtěl bych chytit – – Na to mlčel chvíli. A potom jal mě měkce za ruku: – Je málo toho, co my umíme!... Snad jednou přijde malíř šťastnější, jenž takovéto divy zpodobí. Však ty mě poslyš: Hochu, neklam se. Malířem nejsi, nikdy nebudeš. Něco ti schází. Dívávám se časem na kresby tvé a v malbě pokusy: strom namaluješ – nutno bylo by „strom“ připsat k tomu, aby pokládán byl za to, číms jej vlastně míti chtěl. I zvíře nakreslíš, a je to vším, jen zvířetem ne. Dávno před námi tak malovalo se, a malíři k obrazům všude jmena napsali, by předmět malby jejich jasný byl. Jsme trochu dále... Nekloň hlavy mi, já bez útěchy nepropustím tě. Hle, zajímají tě mé cikady, jež ve vlasech mám, včelky přesek mých a šperky moje v hmyzu podobě. A brouci, jež jsi ondy nakreslil, jež požírají lístek olivy, nebyli špatní. Myslím, hochu můj, že k jiným věcem Osud určil tě, a tys mu nerozuměl. Pokus se napravit omyl svůj i otce svého. Je Lysikrates tady, umný muž, 73 a přítel dobrý. Tepal sponky mé, pohárů zdoby krásně provádí i vypukliny štítů vojenských. Dojdu tam s tebou. Změň cíl učení, a doufám, litovat že nebudeš. – Tak mluvil ke mně tehdy Parrhasios. Měl lítost jsem, že odloučit se mám od něho, jenž byl celým žitím mým, však přec mi cosi v duši zasvitlo, jakoby lampu byl mi rozžal v ní – já poznal ducha svého zálibu i nadání své. Moje jmeno dnes je proslaveno v celé Helladě i v Asii i v dálné Sicilii – však, jak jsem pravil, ono bloudění, než ujasněn mi byl můj pravý cíl, je přece jenom z Žití tohoto nejkrasší částí, skvostem vzpomínek. 74
CHRYSIS
K nebesům ráda se díváš, běloloktá Chrysis, (co oči moje líbají vlas tvůj, čelo i tváře) když bílá světla jiskří se temněmodrou plání nad spící zemí. Chtěl bych být nebem tím hvězdným, běloloktá Chrysis, abych ti mohl líbati vlasy, čelo i tváře sty a sty očí jiskřivých – co ty bys tak s touhou patřila na mě! 75
U AIGOSPOTAMOI
U Aigospotamoi se Athenčíci bijí. Se střechy domu svého dívá se Alkibiades na truchlý boj. Byl předvčírem, byl včera u věhlasných athenských vůdců, varoval, radil, nabízel svou pomoc – a povýšený úsměšek jen sklidil. Bylť psancem, vlastizrádcem bídným, jenž drzou rukou na hermy své vlasti a jazykem zlým na city sáh kdysi počestných Athenčíků – a to vše věhlas vůdců připomněl mu, to bylo vše, co dostal za odpověď. U Aigospotamoi se Athenčíci bijí. Peloponeských lodí ostré zobce do boků vráží padesátiveslic, a padesátiveslice jdou ke dnu a s nimi naděje i pýcha Athen. Se střechy domu svého dívá se Alkibiades na truchlý boj. 76
POSLEDNÍ VÍTĚZSTVÍ SOFOKLOVO
Smrt jeho byla jako celý život jen darem bohů. V době vinobraní, když archon Kallias vlád nad Attikou, požíval stařec v stínu oliv svojich omžená zrna plodů Dionysa, a Dionys byl, jenž dal zrnku hroznu uváznout v hrdle mileného kmeta, by obdařil jej smrtí bezbolestnou. Já demotem byl jeho na Kolonu, a naše rody dávný svazek poutal. Už Kleandros, můj děd, žil v dobré vůli se Sofillem, jenž zhotovoval zbraně a demarchem byl. Sofokles, syn jeho, žil v Athenách jsa nejkrásnější zdobou jak jich, tak celé Hellady. Ač často králové z dálky k dvorům svým jej zvali jak Aischyla a jako Euripida, on, volný člověk, odmít vždy a zůstal ve vlasti svojí. Do rodného kraje zavítal často, a ty dny nám byly jak svátky bohů. Ruce podal známým a řečí vlídnou všechny oslovoval po osudech se ptaje nejen lidí, ale i stromů v háji posvěceném i zvířat domácích. A sladkost medná tak vála z řečí, zraků, z tváří jeho, že v přítomnosti jeho vždycky zdál se ten vlastní život člověku zvlášť krásným a radostněji žil se v také chvíli. 77 Je divno věru, že se přihodilo, co vyprávět chci. Rozum nepochopí, že možná věc ta, ale pamět, svědek, tak živě vyvolává děj ten celý, že rozum naslouchaje zvěsti této věří a trne... Sofoklův syn Jofon na otce žalobu vznes u příbuzných v ten smysl as, že stařec pod let tíží rozhledu pozbyl, neschopným že k správě i rodiny i společného jmění, a v nesouhlase že prý s lety svými ve službě Erota a Afrodity čest stáří svého posměchu v šanc dává. Ten soud jsem zažil. Byl jsem vylosován za kolonský náš demos v řadu soudců a zasedal jsem v počtu padesáti na agoře. Všem stydno až nám bylo, když stařec Sofokles k nám na soud vstoupil. Let počtem měl už hlavu nakloněnu, a kolem úst ten vlídný, mírný úsměv, jak za dob mužství. Příbuzní pak přečtli žaloby obsah, jak ji vznášel Jofon. A básník seděl opíraje skráni pravicí postavenou na koleně a zdál se zrakem stopovati plavbu oblaků bílých. Potom odpovídal (řeč jeho žije stále v paměti mé ne obsahem jen, ale také slovy): Ó soudcové, vy popatříce na mne snad znamenáte, že můj hlas i ruce i celá postava se značně třese – 78 však není tak pod obžaloby tíhou. Let devadesáti to břímě pouze, let bezohledných, jimiž stíní osud veškeré dary nesmrtelných bohů. Z vás mnohý znal mě asi v síle mužství a mnohý z vás snad v divadle i býval, když hry mé hrály se, a tleskem dlaní i hlučným souhlasem snad přispěl k tomu, že vítězství mi bylo přisouzeno. To zapomeňte, prosím, soudci moji. Vždyť nejsem už, čím bývával jsem tehdy. Stín jeho jsem, jenž brzy asi bude jen stínem v Hadu... Šťastný byl můj život, však i to štěstí naposled je tíhou, když dlouho trvá. Trpělivost mějte s širokou žvatlavostí mého stáří, vždyť – napadá mi právě – stojím tady, bych na žaloby syna odpovídal. Syn žaluje mě – neprávem či právem, já nevím – jisto však, že žaloba ta jest truchlým plodem, jejž mé stáří nese. – O tíži let se praví. – Myslím, správně. Vidíte zjev můj. Dokladem jsem tedy. – Že rozhledu jsem pozbyl. – Také myslím. Neb zrak můj obrácen je v místo jedno, v cíl cesty všech, i chudáků i králů, barbarů, Řeků, nešťastných i šťastných – já tedy vidím malý kousek země, jenž v posled bezevládné tělo skryje. 79 – Že nejsem schopen správy svého statku. – I to snad pravdou. Právě ta tma Hadu, jež v oči moje vysílá své stíny, jim zabraňuje počítati ovce i plody oliv, malátné je činíčiní, že nelze dohlížet jim na vinice, na účty, správce, vydání i příjmy. – O službě Erota a Afrodity žaloba v posled ještě zmiňuje se. – Ó třikrát žel mi, že mi nedopřáno přisvědčit tady! Že ty nezmožený a z bohů nejsilnější, okřídlený Erote střelče, už se nepokusíš vyslati hbitý šíp svůj k mému srdci! Že nevzrušíš je v jednotvárném tluku, by poskočilo jako štvaný jelen a šťastno bylo v sladké nejistotě, v zoufalém blahu, v drahém roztoužení! A že ty, Afrodito, která umíš zatemnit smysly, žhavý var dát krvi, tmu nesmrtelnou do smrtelných očí, – že zapomínáš, že je v počtu živých Sofokles, Sofillův syn, stařec vetchý, jenž rád by nesl sladká muka tvoje! – – Ó soudcové, zde vidno, znám se k všemu, z čeho jsem viněn, a čím vinen nejsem, chtěl bych být vinen... Ještě dovolte mi, a povězte pak, zda to stáří moje, je skutečně už blabolivým děckem, – vždyť člověk opuštěn jsa všemi bohy nevěří víc už ani duchu svému – 80 přečísti něco. V tichém osamění dnů svojich – dávným pouze puzen zvykem – hru skládám o neblahém králi onom, jenž v Thebách vládl. Oidip, jehož život, strašlivým hněvem bohů znamenaný, vám znám je. Ve hře mojí je už starcem, jak já jsem; v konci svého putování, jak já i stojím; veden dětmi krve svojí, i mně, jak dnešek hlásá, dán syn Jofon. Ten neblahý král stane na Kolonu, zkad vidět zdi i Akropoli Athen. Můj Kolonos, kde mládí moje zrálo, kde hry jsem psával – – Zde je píseň choru: Cizinče, popatř na nejkrasší nivy pod nebem attickým – toť Kolonos, toť onen jasuplný, luzný kraj, kde stříbrohlasý slavíků zní zpěv, hnízdících četně v svěžích větví tmě – ti vzdychají a žalují! Zde šumí tmavé pláště břečťanů i thyrsu posvěcené listoví, v jehožto stínu živen teplým vánkem zrá hrozen bez děsivých bouří hrůz! Zde těká stále v středu štíhlých nymfnymf, jež kojily jej za dnů mladosti v nadšeném tanci ten, jenž starost láme, trud zapuzuje, jasný Dionys! Nádherně rosou nebes skropené každého rána znovu narcisky zde rozkvetají – – tu hlas jeho sladký se zlomil trochu, vzhledli jsme a zříme 81 že plno slz má v rozevřených očích! My z Kolonu, my nejdřív vyskočili z sedadel svojich, za námi ti druzí i příbuzenstvo, které žalovalo, i všichni ti, kdož diváky tu byli – a k němu běželi a tiskli ruce a líbali mu ramena i líce. Hlas rozhořčení nad nezdárným synem se ozval všudy, stařec však se usmál: Dík nesmrtelným, k večeru že žití mi ještě jednou zvítěziti dali. I synu Jofontovi díky vzdávám, že pomohl mi!... To byl průběh soudu. My slavný průvod dali domů kmetu. Rok na to zemřel požívaje hrozen. Ty hrozny herec Kallipides poslal z venkova jemu jako prvotiny ze svého vinobraní. Dionysos, jenž starost láme, strasti zapuzuje, dal takto zhasnout milenému starci. 82
EURIPIDES
Král Thessalie, Alexander, tyran, jenž proto lidi nabodával na kůl, že rozkoší mu bylo podívání na řinoucí se krev, na řvavé muky a křeče údů, jež opouštěl život – jenž pro svou a svých honících psů radost do medvědích a vlčích koží zašil zloupené po sousedstvu bydlitele i podané, když znelíbili se mu, i dvořeníny v stavu nemilosti – král Alexander seděl na svém křesle v divadle ferském, když šel přes jeviště kus „Trojské ženy“ starce Euripida, a zachmuřený, hlavu nakloněnu, poslouchal Hekubiny pláč a vzdechy, jež střídaly se s nářkem Andromachy. Máť reků, žena hrdiny tu byly v zajetí truchlém, od spálených krbů a hranic, na nichž oheň zžíral těla skosená nelítostným mečem řeckým, vojáků rukou odvlečeny byvše v ležení vrahů, žalně naříkaly za vším, co bylo, žalněji pak nad tím, co v nedaleké chvíli přijít mělo. – Král náhle povstal v půli tragedie a vyšel spěšně s mračny ve zlých očích. Pad na diváky strach a hrůza náhlá i herce zachvátila na jevišti, zmlk Hekuby pláč, nářek Andromachy, 83 a pohledy svých tragických mask slali kams v nejistotu osudů svých lidských. Však tyran zastavil se u východu a ze zbrojnošů jednomu tak kázal: – Jdi, vyřiď hercům, aby dále hráli a nelekali se mé mračné tváře. Nic jim se nestane i divákům nic. Jen smutkem vplížil se mi nějak v duši pláč těch dvou ženských postav na jevišti. I odešel jsem, neb ten smutek dral se zas z duše ven mi slanou vodou očí – a potom ještě: cos mi hrdlo stisklo a srdce, jakby zabíti mě chtělo, bušilo do mne – – Jakýsi bůh vložil podivnou sílu na rty histrionů – – Ať hrají dál, však nechci býti při tom. – 84
ZA RANÍHO ÚSVITU V ATHENÁCH
Zář raní bledne, Chrysillo, a kohout svým zpěvem hlásí bílé dení světlo. Už zlatorohý měsíc klesá s nebes, kde vládl sboru plápolavých světel – shasneme lampu svědka naší noci, jenž viděl vše a maně nás as zradil. Chrysillo voná, stárne svět i bozi, Tithonos sestár! Tvrdě vyhnal z lůžka svou ženu Eos, časně vyštval do tmy ji zlatoprstou, usměvavou, štíhlou, ač měla ještě spánkem rudá líčka. Shled naší lampy paprsk zabloudilý Tithonos, starý mrzutec a sobec, a vytušil to štěstí noci naší a tupých starců závistníků zvykem chtěl zničiti je... Proto vyštval z lůžka svou mladou ženu, zlatoprstou Eos. 85
ALKIBIADES
Timandro, snil jsem tohle dnešní noci: můj studený trup ležel kdesi venku a tys jej zahalila rouchem svojím. Mou usečenou hlavu vzalas na klín a chtíc ji jako k hodům vykrášliti po zvyku ženském barvilas jí líce, čerň kladla v obočí a jemné proužky na víčkách očních podél řas jsi vedla. Pád slz tvých cítil jsem a hlas tvůj slyšel: – Timandra zdobí tě, Alkibiade, na poslední tvou neodvratnou cestu. – Timandro, Sokrates nám vždycky tvrdil, že demon jakýs sídlí v duši jeho a řídí rozhodnutí všechněch činů dávaje výstrahu tu, pobídku tam i následky před oči živě stavě... Snad pravdu měl náš povídavý mudrc a nejen pro sebe. Timandro, myslím, že smrt má nedaleko. Farnabazes uzavřel sice přátelský svaz se mnou a ruku dal a přísahou jej stvrdil – však Lysandros, vím, i přes hlavu jeho si najde cestu k sluchu velkokrále, a jazyk Lysandrův tam nebude ždát o štěstí Alkibiadovo... Zvíře je Lysandros ten!... Po té hrozné bitvě u Aigospotamoi dal sesekati na tři tisíce mužů našich jatých a smál se při tom bílé zuby ceně! Timandro, nejsem jistě člověk, jakby 86 si Sokrates přál, tak už docela ne, ba sám si přiznám, ani člověk dobrý, vždyť poznal lidi jsem a tím se stává, že srdce ztrácí tolik na dobrotě, co získá hlava na poznáních – ale Lysandra stále ještě soudit mohu i Lakedaimon. Dravci, zlí to dravci, ne Hellenové – myslíš, že se změní, až v Lakonice syn můj králem bude, jejž Agisovi dala žena jeho? – Oh, hrubý žert to. Hrdlo se mi svírá, když na Atheny pomním zotročené pod patou jejich... Moje drahé město! Mám rád je... Ne tak, jako Aristides či Perikles strýc, ne tou zbožnou láskou, jak o ní mluví tragici a verše, a která vždy mě ponoukala k smíchu, mám jinak rád je. Jak, Timandro, tebe, jak ženy rád jsem míval. Byly moje. Hle, pokochám tě, vlasy pohladím ti a přece vím, že spráskat bych tě doved, že hrdlo moh bych stisknout tobě prsty, až zlekána by utekla ti duše – však také vím, že i v té chvíli vzteku bych rád tě měl. A že bych truchlil pro tě, jak teskním nyní pro Atheny svoje. A chtěl bych, má Timandro, abys byla z žen řeckých prvou, aby moje láska tě zdvihla kamsi vysoko až k slunci, by celá Hellas záviděla tobě, však také chtěl bych, aby celá Hellas věděla při tom, já že tak tě zdvihl – Spartané, hrubci, tisknou nyní hrdlo mých Athen – trpím, má Timandro, trpím... 87 Timandro, vidíš, mluvím mnoho, mnoho, jsemť Atheňanem. U nás už je zvykem hovořit mnoho. A když člověk mluví, tu znenáhla vše, co má v srdci, vplyne mu na jazyk. I láska, zášť i touhy i vzpomínky... A tak zas vzpomínám si Sokrata... Řek jsem: povídavý mudrc. A dosti nudný. Co as tropí nyní? Jde po ulici, zastaví kde koho a ptá se, ptá, až zastavený zmaten svou hloupost řekne. Pak se stařík směje. A vykládá – tak dělával to s námi, tak činí jistě dosud. Milý byl mi co člověk, za to nechutno mi bylo učení muže. Nadělat chtěl v městě zrcadel cnosti, dokonalých tvorů, že z míst svých musili by Olympičtí před nimi vstáti – mudrcova hloupost. Sám formuj se, nech jiné na pokoji, si myslím já. Žij, abys mohl užít, smrt koncem jest. Sokrates arci věří na duše nesmrtelnost, věří v bohy a v dobro, v cnosti – inu, dobrý stařík. On narobil by počestnosti v městě, že vyvážet by Atheny ji mohly. A přece křídla jeho duši schází a jeho řečem ona vážná vůně, jež z veršů třeba Aischylových vane. A proto jenom rozšafná jak želva po zemi leze. Dobrý při hodu je i na procházce. Jde v tom starém plášti, z pod nízkého a vrásčitého čela se moudré oko zkoumavě v svět dívá, to oko, které rádo hledem líbá 88 štíhlého hocha běžícího domů z palaestry asi; zastaví se s lidmi, hovoří s nimi o bozích i světě, o žití, smrti, řeč svou proplétaje obraty vtipu; k dílnám postaví se tesařů, ševců, krejčí, kožešníků, by v řemeslech těch nový obrat našel pro příští výklad; Xantippu svou stále omlouvá, tvrdě, že je vlastně jednou z žen dokonalých; společnost-li potká, jež k hodům jde, hned rád k ní připojí se, neb ani jídel nepřítelem není, ni vína, tanečnic a úvah o nich – Timandro, co as muži tomu strojí Atheny moje? On je spravedlivý, že ani psu by vody nezakalil, když pít by chtělo zvíře... Na mně našli krajané moji zločiny a chyby, k nimž rád se přiznám, přednosti i našli, jež oni odpouštěti nedovedou, tož ztrestali mě. Zvláště pak se mstili za svoji lásku ke mně, za svůj obdiv, neb nejen Atheňan, i každý člověk tak nějak rád své lásky předmět ničí. I zklamanou svou víru ve mne mstili: tak věřili v mé štěstí i v můj důvtip, že troufali by modro nebes chtíti na ruce mé – to modro já jim nedal. Sokrates, dobrák, však jim nepřekáží a nedráždí je – kdo však ví, zda vymřel rod oněch lidí, z nichžto jeden kdysi dal hlasovací střípek Aristidu: – Napiš mi, prosím, muži jmeno jedno. – 89 – A které? – – Aristides. – – Znáš jej? – –Neznám, však protiven mi, neboť kde kdo tvrdí, že dokonalý je prý muž ten. Napiš! – I napsal jmeno své mu Aristides a do vyhnanství šel. Snad zemře také Sokrates na tu nemoc krajanů svých. Timandro, víš, proč as se vynořila vzpomínka na Sokrata z hloubí duše? Ten sen můj dnešní jako příkrov leží na myšlenkách mých... Víska zastrčená frygické země jevištěm být může, kde štvaný psanec umírati bude. A stařík říkal, lehce žít i umřít, že moudrostí je. Spolehá snad muž ten na nesmrtelnost duše? Nevěřím v ni. Však lehce, myslím, dovedu též umřít, vždyť žil jsem. Ne sic dlouho, ale mnoho. A jmeno moje v Helladě žít bude i vzpomínka. Ne tak snad jako druhých, těch Aristidů, Periklů a jiných, vždyť byl já také člověkem jsem jiným a v jiné době rost a žil... Timandro, přec nezapadne do tmy osud muže, jenž nadán těla vlastnostmi i ducha, z rodiny slavné, bohat, tolikrát stál na slunci slávy, ba, byl sluncem samým své celé vlasti, potom zašel někde v barbarské vísce, sám a proklet všemi, štván městem svým i jeho nepřáteli a nic nemaje z Athen milovaných než heteru jen jednu, jak psík věrnou, Timandro, tebe... Slzíš, dobrá duše? 90 Bláhové dítě, dej sem tu svou hlavu! A dívej se mi v oči: jsem tu, žiji a líbat ještě mohu – co chceš více? Nač konečně se starat o to zítra? To přijde. Nač se tázat, co v něm bude? Já nes ten život s lehkou trochu myslí, tak chce být žit. Či myslíš, že to změníš, když stíny obav necháš ležet v očích a čelo složíš do hlubokých vrásek? Nic nezměníš a nic tím neodvrátíš, jen cizím uděláš mi obličej svůj a zhyzdíš mi jej. Směj se! A sem na klín!... 91
XANTHIPPE, ŽENA SOKRATOVA
Tak jako včera – ve stavení není už ani olivy, ni kouska sýra, ni skývy chleba, není ani drachmy, bych koupit mohla; na ulici nejdu, by nekývl mi každý, kdo mě vidí: Hej, zaplať přece, ženo Sokratova! – On, těžký život! Muž můj chodí kdesi a lidi škádlí. Bozi asi zmátli mu rozum v hlavě. Sochařem byl umným, jak ženštiny na Akropoli svědčí, jež vyrobil kdys. Nebohý já člověk, já svěřila mu život svůj v té víře, že o můj osud bude postaráno, sta žen tak činí, sta žen nezklame se. Běs lenivosti posed duši jeho, a co jsme měli, všecko stěhovalo se k lidem cizím. A on mluví, mluví, až hrozno z toho. Po ulicích chytá neznámé, známé, za plášť přidrží je a žerty tropí. Kde to všecko bere, když doma nouze sedí při ohništi a bída hostiny nám vystrojuje! A jemu všecko jedno. Přijde vesel, pln šaškovin, mým starostem se směje a k obavám mým odpovídá vtipem. Že na divadle zdrojem posměchu je, že vážní lidé zle se na něj katí – i to mu k smíchu. Meletos prý ondy řek kdesi, stát že musí zakročiti, i Anytos, když z divadla šli, křičel, že nedovolí se mu kazit mládež, a Lykon, řečník, hrozil, že se nesmí 92 brát lidem víra v božstva starodávná. Já vím, já vidím, jaké hrozné chvíle mu nastávají, a on – jen se směje. Své ruce zdvihám marně k mocné Heře a Hestii – snad urazil je příliš, že neslyší mne. Znepřátelil sobě i bohyně i lidi – bědný člověk. A co je platno – život svůj bych dala, jen kdybych těžkou hodinu tu mohla od hlavy jeho nějak odvrátiti. 93
FRESKA PERSKÁ
Miláčkem matky svojí, vznešené Parysatis, byl Kýros. Pohled jeho byl jako úsměv slunce, jehožto jmeno nesl. Vznešená Parysatis jej králem míti doufá, až otec zavře oči. Však nedbá proseb, slzí vznešené Parysatis král králů. Po zákonech, jež perskou říší vládnou, trůn zdědil Artaxerxes i palác v Passargadách i zemi nekonečnou i lidí miryady. Odešel Kýros do Sard. Odešel s hněvem v srdci a s plánem v mladé hlavě. Stáh pěší, jezdce, vozy i pomoc z obcí řeckých a pochodem se pustil přes Frygii a Taurus k dálnému Babylonu. Vznešená Parysatis se zatajeným dechem poslouchá zprávy poslů. A ať z těch řečí padá stín smutku v duši její či slibná záře slunce, vznešená Parysatis jak socha klidná čeká. U Kunax shaslo světlo. Tu drahou smělou hlavu od trupu odělili i ruku usekli mu. Sam Artaxerxes zdvihl, v kadeře prsty vnořiv, tu hlavu z písku země a zadíval se na ni. Pak vyhlásiti kázal heroldy po vší zemi, že jeho rukou padl ten zbojník proti trůnu – však velká Parysatis jen pohrdavým zrakem se dívala kams v prázdno čekajíc času svého. 94 Čas přišel. Mithridates rozpálen ohněm vína dal zvůli řeči svojí: – Proč myslíte, vy bloudi, že dal mi král šat tento? A náramky ty zlaté? A řetěz drahocený? A proč mě daří přízní? Že pokrývku jsem s koně já Kýrova mu přines? Jen pošetilec věř to! Já hnal to kopí k hlavě, jež oko trefit mělo. Však kopí rozhodlo se udělat v skráni otvor té vládychtivé krvi! – – Té noci zvěděla řeč tu velká Parysatis. – Hle, synu, čím se chlubí zlá ústa Mithridata! Jak, zabils Kýra, králi? A proč ti tolik drahou pokrývka koně jeho? Má málo jich král králů? – Vysvlekli Mithridata a náramky mu vzali, potřeli tělo medem a obrátili k slunci, a velká Parysatis po sedmnáct dní tiše na rej much dívala se a hodování červů... Čas přišel. Karský člověk před krále padl prose: – Já zabil Kýra, pane. A nouze je v mé chatě – – Ty, tuším dotvrdit chceš, že mnou byl zabit Kýros? – – Ne, pane, já jej zabil, když poraněn byl před tím; krev tekla z jeho skráně, a o dva muže opřen s bojiště vlek se Kýros, já kopím mrsk mu v nohu, pad Kýros, poraněná skráň o kamení třeskla, ó pane, slyš mě, nouze a hlad je v chatě mojí! – – Setněte hlavu lháři! – Vznešená Parysatis však vztáhla bílou ruku: – Ó ne tak, synu králi! Mně vydej utrhače! Neb ty jsi zabil Kýra, a uráží tvou matku, kdo čin tvůj popřít troufá! – 95 Dní deset strávila pak v mučírně Parysatis a muky vymýšlejíc mhouřila tmavé oči, v den desátý pak vyšla, když vykřik naposledy muž karský, jemuž vlili kov roztavený v ucho... Zbyl ještě Masabates, ten eunuch, který uťal mrtvému Kýru ruku a hlavu kadeřavou. Svou službu konal tiše a mil byl velkokráli, i Parysatis zdála se dařit jej svou přízní. Kdys bylo po hostině a Artaxerxes z nudy hrál s matkou v kostky. Hra šla o tisíc dareïků. Prohrála Parysatis a zaplatila klidně. I kostkovali znovu z eunuchů o jednoho. Po třetím vrhu spočtla své body Parysatis a nerozhodna chvíli ve volbě výhry svojí přes rty své dala tiše klouzati jmenům různým, pak řekla velkokráli: – Eh, dej mi Masabata! – V dvůr domu svého sešla a založila ruce a zamhouřila oči vznešená Parysatis: a kůži dala stáhnout za živa s Masabata a na tři kůly vbodnout krvavé tělo jeho... A ještě jeden zbýval: syn její Artaxerxes. Ten lásku žití svého rozdělil v máť a ženu, vznešenou Parysatis a na Statiru luznou, jež mírným stříbrem luny svítila v nitro jeho. Ta rána stihne muže, jíž žena milovaná schvácena bývá. Proto vznešená Parysatis při hodech rozkrojila vzácného ptáčka v půlky a jednu jedla sama a druhou podávala 96 Statiře luzné s klidem v svých přimhouřených očích... Pták připraven byl umně v kuchyni Parysatis a vlastní rukou její... Statira snědla, vzkřikla a skvrny vyskočily na chladnoucím tom těle. A potom stišila se v své duši Parysatis. Sedala v paláci svém a slova nemluvila, jen v slunce dívala se, jehožto úsměv světlý jí stále připomínal tu mrtvou hlavu jednu. 97
LIST Z LETOPISŮ
Gallové prchli. Camillus, jenž slove Romulus druhý, letěl v patách jejich a bije šíje, temena i záda mstil pohanu, již způsobili Římu. Však Řím tu ležel v sutinách a rumu. Zdí očazených zbytky čněly k nebi, a místy ještě zbytkem dřev se živě jak lupič podlý ukrýval se oheň. Capitol smutně jak máť osiřelá díval se dolů zoufalými zraky, kamenná Nioba, jež drahých dětí jen rozmetané údy kolem vidí. Tibera vlekla žluté vody svoje k slanému hrobu, žalujíc a lkajíc po mostech, špercích svých, a domech břehu, jež přátelsky se dívaly v běh její, a v ostrova břeh lítostivě bijíc pro stromy naříkala, kterým byla i zrcadlem i dobrou živitelkou. Nebylo Říma... Otci shromáždění seděli v troskách, kurie to truchlá, a radili se, má-li se Řím vzkřísit k novému žití, k novým jistým bojům na místě tomto, které přátelštější je nepřítele přepadům i síle, než dětem svojim – nebo stěhovat se k severu v hory, kde by národ chráněn byl skalami a propastmi a vodou, k severu v hory, kde teď v rumech leží 98 prastaré Veji, které deset roků Řím dobýval, jež tolik krve stálo, že druhá Tibera by téct tam mohla... Ó Jove nejlepší a Gradive ty a všichni ostatní vy nebešťané! Vám zželelo se nyní bídy Říma, i obrátili jste mu milost svoji a dávajíce znamení své vůle dali jste víru v duše dětí jeho pro časů příštích pohromy a zmatky. Už skoro senát rozhodl se hledat otčinu novou v severních hor klínu, když maně centurio s četou svojí vracel se s pole, a jak vrátil by se v obvyklý domov, kde nic nezměněno, řek praporníku: – Zástavu vraz v zemi, zde zůstaneme! – Řek a zastavil se na černých troskách. Rozuměli otci i římský národ. Vůlí bohů město je zachováno. Milost Nesmrtelných, jež určila mu býti hlavou světa, spočívejž na něm po vše příští věky! 99
UBOHÁ HELLAS...
Jak přikázali jste nám, Atheňané, my s poselstvím u krále v Susách byli, a vhodným se nám zdá být předem říci, že přijati jsme byli milostivě. Hned po Thebanech šli my ke slyšení a před Spartany – ti tam byli také a zlostí vzpláli, nám že dána přednost. – Ostatně Timagoras, jenž byl se mnou a tuto stojí, přepodivně jednal, i žaluji, že v rozhovorech trávil s Thebanem Pelopidou, za své bera názory jeho, jemu přikyvoval, ba v témže domě, jak on, byt si našel, ne, jakby slušelo se, v staně mojím. – Velkokrál seděl na svém zlatém trůně a zářil leskem kamenů a kovů jak socha božstva jakéhosi. Časem zkoumavým zrakem prohlížel nás všechny, jak poznat chtěl by blíže potomky těch, kdož bojovali v poli marathonském a na moři blíž slavné Salaminy – i usmál se vždy perským způsobem svým a Farnabazu slovo jakés řekl, a Farnabazes klaněl se a smál se. Jak řekli jsme už, s milostí nás vyslech. Když tlumočník mu podával řeč naši (od našich rtů v sluch jeho upraviv ji po perském způsobu), v níž vylíčili jsme Hellady stav, přednesli své prosby, 100 jak kázali jste, on jen kynul hlavou. A spokojeně zdál se naslouchati, i když jsme strasti vylíčili Athen i ránu, která stihla Lakedaimon, i zpupnost Theb, již pokořiti nutno – pro vše jen úsměv měl na hnědé líci i v černých očích. Třeba velkokrálem, jest v posled barbarem jen Peršan vždycky. A taký příkaz dán nám po slyšení: Velkokrál chce, by všecka města řecká v pokoji žila, každé způsobem svým a samostatně. Která zabrána jsou, ať od Sparty, ať od Theb, buďtež ihned z podanství na svobodu propuštěna. Však Hellenové asijští jsou právem a polohou a od dávna již v moci perského krále a tak budou navždy, a nikdo nesmí o nich rozhodovat. Tak vůle krále káže nám i druhým Hellenům všem na ostrovech i souši. A žádný stát náš nedostane příště pomoci perské: ani na penězích, ni na lodích ne. Nám se, Atheňané, zdá výhodným být také rozhodnutí, jež želaný mír přivoditi musí. Však Thebským bylo silně proti chuti, i nutno bude vyhlásit jim válku – však to je věcí vaší, Atheňané. Že král pak staví pomoc peněžitou, to není, Atheňané, bez příčiny. Mně zdá se, že ta sláva perské moci 101 i bohatství jest tuze, tuze licha a větší pověst o nich, než jsou samy. Hle, příklad: víte, že se všudy mluví o platanovém velikánském stromě z ryzího zlata, jenž prý perským králům v dar dán byl kdysi a jenž tak je silný, že člověk může sedět v jeho stínu? Já viděl platan. Zlato, pravda, ryzí, a umně sdělán. Veliký však není. A Antiochos z Arkadie trefně označil míru jeho rozsáhlosti: Cikada sotva stín by pod ním našla a natož člověk. Herodot, jenž píše o platanu tom, mohl říci slůvko o malicherné jeho velikosti, však neřekl je. Vidno, kterak sveden soud lidu bývá bezpodstatnou bajkou a kterak málo vlastní dějepisec dbal v líčení svém přesné určitosti. 102
LAЇS
Vlnami zelenými omývané město, nádherný Korinth, opustila Laïs, ta sladká Laïs s medovými zraky všemocné Afrodity služebnice. Odešla neviděna, když srp Artemidin na nebi lesk se; opustila dům svůj, nádoby zlaté, klenoty i masti i drahá roucha i své otrokyně; jinochy kadeřavé, muže v květu síly i starce s bohatými zkušenostmi, jež ze všech krajin Řecka na práh její palčivou touhou hnala Afrodita; i zlatem kupců perských, Egypťanů mastmi i drahokamy plavců-Asiatů zhrdnuvši Laïs, všechny opustila, a prázdné našli voné lůžko její. Tvou službu opustila, Afrodito luzná, neb Eros lstně se zmocnil její duše a vzbudiv žhavé touhy dosud spící spřah k nohoum je, a nohy spěly v dálku. Za Hippolochem, mužem kadeřavým spěly, Thessalem, který přišel jedné noci a dívaje se v medné oči její hladil jí vlasy, slzel jen a vzdychal, 103 neb noc tu zaplatil si majetkem svým celým, pro noc tu jednu z Thessalie přišel a slze štěstím, vzdychal těžkým hořem, že noc ta prchá, že víc nevrátí se... Za Hippolochem hnal ji v Thessalii Eros, úkladný dobývatel srdcí lidských, v medových očích jejích hořel plamen, jak oběť za dnů příštích velké štěstí. Z pěn mořských narozená Afrodito věčná, beztrestně tebe nikdo neurazí a bez pokuty neopustí žádná ze služek tvojich službu tvoji sladkou! Dojista pospíchaly rychle nohy Laïs, rychleji ještě mocná touha její, však předhonila všecko mrštná Pověst, již vyslala jsi ty, ó Afrodito! A Pověst letla po thessalských šírých krajích, po trzích měst a přešla práhy domů a v žluč a srdce thessalských žen vešla, jak poručilas jí, ó Afrodito! A co se horká srdce obavami chvěla o věrnost mužů, o klid drahých synů, žluč bouřila se, rozlila se krví a proměnila v šelmy teskné ženy. A medové než zraky ztrmácené Laïs cíl cesty, hlavu kadeřavou, zřely, vlákaly ženy Thessalie v chrám tvůj poutnici z dálných krajů, Afrodito. 104 Před oltářem tvým stiskly bílé hrdlo její, o kámen dlažby bily její hlavou, ó Afrodito, až krev její střikla na studené a luzné nohy tvoje. Mrouc zřela medovými zraky tvoji pomstu, však nechvěla se, a žel nebylo jí tvé služby. Vyčítavě dívala se na nástroje tvé bědné, Afrodito! Vždyť k muži jedinému pouze s touhou spěla, jenž neměl nic už než své holé ruce, a pro něj opustila jmění, slávu, dům pohodlný, otrokyně svoje, vlnami zelenými omývané město, nádherný Korinth, opustila pro něj – však očím medovým jsi nedopřála jej uzřít, vražednice Afrodito! 105
T. MANLIUS
V průvodu liktorů před tváří vojska sed konsul k soudu. Provinilec stál tu v své mladé síle kypící a krásné, stál v plné zbroji, potřísněné krví a zablácené prachem bojování. Ach, soud byl krátký, vina byla jasná: Jel s četou jezdců na obhlídku kraje, když s nepřítelem četnějším se střetl a zápas nabídnutý – krev ta bujná – rád přijal. Paměť lehce přenesla se přes přísný zákaz konsula a otce – ach, ano, otec-konsul soudí syna – a bojoval, jak Římanu se sluší: sklál vůdce, sklál ty, kdož ho pomstít chtěli, a v malé chvíli s kořistí a slávou se v tábor vrátil... Nyní konsul zírá v ty tahy drahé, v důvěřivé oči zrozence svého, jenž měl nést rod jeho k budoucím časům, jenž měl zveseliti vnoučaty jednou chabé stáří jeho a převzít v dědictví dům rodu jeho i službu bohů domácnosti jeho... A zírá v ně jsa nepohnut jak Osud. Soud krátký byl. Kýv konsul liktorovi: – Setni mu hlavu! – Nepohnut jak Osud zří na mladíka, jenž si sundal přílbu, 106 brnění snímá, mladou šíji kloní, jak na syna se – na Římana – sluší. Sekera blýskla. Nepohnut jak Osud zří konsul na krvavé dílo její a jenom aby tíhu sehnal s hrudi – ne svoji – ale ztrnulého vojska, dí suše: – Líp, když ztratí otec syna, než otčina svou kázeň starodávnou. – 107
FILOSOF LEOSTHENES O SMRTI ALEXANDROVĚ
Alexander umřel. Zjízvené to tělo leží chladno pod purpurným pláštěm, skelný zrak zpod víček svítí matně, rudé rety začínají modrat – Kde je Atreovce hrdá duše? Nestorova rozvážlivá moudrost? Achillova hrdinost a prudkost? Kde je radostná ta šumnost síly? Athenský vtip? Bystrost Spartiatů? Celá Hellas skládala své dary, aby vydechla květ velký, slavný – a květ utržen tu, bez života... Pod purpurným pláštěm leží tělo, lidské, zjízvené a bědné tělo... Jako oslepený Kyklop těká vojsko pomateně Babylonem. A svět puštěn z jeho silné ruky padá kamsi, tříště se už v pádu. Zhaslo slunce. Tma je. A v tmě hrozno. 108
DEMOSTHENES
Když v Kalaurii, v chrámu Poseidona, kde jako štvanec útočiště ždaje před Makedonci, nevida už spásy, jed smrtonosný požil Demosthenes, tu rozpomněly Atheny se slávy dnů žití jeho, řečí kovem znících a nenávistí v žhavo rozpálených. A že stín smrti zhalil stiné stránky života jeho, nechávaje zářit jen místům světlým, postavili pomník, na pamět jeho na význačném místě, kde athenský lid deně musil jíti na agoru. Tak z kovu umně ulit stál muž tu s trochu nakloněnou hlavou a sepjatýma rukama, jichž dlaně jak ptačí hnízdo byly vyhloubeny,vyhloubeny (tak zvykem jeho bývalo, když řečnil), i tahy tváří tak zpodobnil sochař, že slovo živé scházelo jen dílu, a řečník stál by v celé svojí síle. Na podstavec pak distichon byl vtesán lichotný, jak je mrtvým vzdát se sluší... Když vyblednou však časem stíny smrti, tu zpod nich stíny života se hlásí ku svému právu... Voják jeden, šibal, k výslechu volán svojím důstojníkem, skryl zlaťáky své, maje obav mnoho 109 o budoucnost jich, v soše Demosthena, ve hnízdě dlaní a sepjatých prstů; nad sochou platan pak jsa zmítán větrem střás listy na ně. Tak se tedy stalo, že za čas z vazby propuštěný voják dareiky našel v soše nedotknuty a pyšen na svůj nápad, hlásil případ kde komu, a řeč rozletla se městem, a attický vtip kozelce své metal: – Jak, Demosthenes dareiky že vrátil? – Toť poprvé! – – A kochával je tolik! – – Dareiky ovšem z Ekbatan a Susy – – Však makedonských sběratelem nebyl – – Že menší jsou a že jich méně bylo – – Však také Filip král dost za to pykal – – A právem, neboť razil bědný peníz – – A my jsme při tom o svobodu přišli – – Jak člověk jdoucí potmě přijde k ráně – – A za to jsme mu postavili pomník – – Ne jemu jen, též bláhovosti naší – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ach věci jsou, jež žhavější jsou ohně! Tak žertovali v smíchu Athenčíci, v agoru jdouce kolem sochy z kovu, a v soše z kovu nic se nepohnulo, a v hrudi jdoucích nehnulo se pranic, ni vztek, ni hanba, lítost, povržení, nic, pranic. Ztraceno už bylo všecko, a tak zbyl vtip jen řezající v maso, však maso víc už řezu necítilo... 110
PO ZÁPADU
Za letních večerů, když za daleké hory zapadlo slunce v celé svojí slávě, vytryskne náhle po nebi a na zem tesklivá záře. To bylo dávno už po Thermopylách, po Marathonu, bitvě Salaminské, po Platei a po polednách slavných velkého času. Po Leuktrech, Mantinei, Cheironei už také bylo... Makedonec shora a římská ruka ze Západu tiskla tu volnost Řecka. V Nemei při hrách dleli Hellenové a přihlíželi švižným mladým tělům, jež diskem, během, zpěvem zápolila o cenu věnce. I stalo se, že hejtman Filopoimen s falangou mládenců svých ozbrojených, urostlých, svěžích, pružných mladých postav, v divadlo vcházel. Planuly zlatem štíty jejich; helmy na mladých hlavách slunci být se zdály; červené sukno halilo jich údy kráčící v taktu. A krásné mládí jejich neslo slávu vítězných bitev na planinách thebských 111 i v horách Sparty, pod hradbami Athen – Hellado bědná! A když tak vstoupali, pěl právě zpěvák, Pylades umný, bije při tom v struny: – Hellady témě krášlím skvělým vínkem volnosti drahé – To píseň byla pěvce Timothea „Peršané“ zvaná... Zpěvákův hlas jasný pohnutím prochvěn z činů dávné doby vnik v posluchače. A Hellenové hlavy obrátivše k Filopoimenu, tleskati se jali, jakoby psán byl onen starý veršík k oslavě jeho. Dech dávné doby prochvěl jejich hrudí a bylo jim, že nic se nezměnilo: jak věci lidské dole, tak to nebe nad jejich hlavou... Tesklivou září vytryskne tak ještě, jež jako truchlý úsměv na všem leží, když dávno bylo za hory už zašlo veliké slunce... 112
POLEMON I.
Všech nevázaných kvítků, kteří byli postrachem slušných lidí celých Athen, byl výkvětem a hlavou Polemon. Dne nebylo, by nešli na agoru a netropili žert svůj z pilných ševců, již v potu tváří robili svá díla v chladivém stínu dlouhých podloubí; by nerušili soudů chod a vážnost posměšných poznámek svých pustým rojem matouce žalobce i obviněné v jich vývodech i sporu líčení; by nezjevili v hromadách se lidu, kde věci obce byly přetřásány, a vpadajíce v řečnických vojsk čety je v zmatek obraceli vtipy svými ku hněvu rozšafných všech občanů; by v divadle s míst svojich na jeviště poznámky nevolali hře i hercům, je občanskými jmeny jmenujíce, čímž ovšem značně trpěl dojem hry. Zle ve dne řádili a hůře v noci. Se světlem Foiba nechodili spat, ba, spíše pravidelně vyčkávali v hodovní síni jeho příchodu. Tu nazvali si tanečnic a heter, jež pověst vynášela po Athenách, tu pili víno vodou nemísené po zvyku perském, hlomozili, pěli, že nemohlo spát celé okolí. 113 Tu často vybrali se na ulice, rouch nezměnivše, věnce na hlavách, a s heterami táhli po městě na domy bijíce a předstíráním vzniklého ohně s lůžek lákajíce počestné lidi. Štíty sundávali a buďto jmena na nich měnili, anebo zaměnili sídla jejich strojíce rozčilené probuzení poctivým řemeslníkům athenským. Po hermách stoupali a věnce svoje na omšené jich hlavy překládali. A chodce, který kráčel osamělý, byv zdržen obchodem či přátel řečí, za ruce vzali, cestou svou jej vlekli, a čím víc zdráhal se a odporoval, tím větší potěšení měli z něho, a volnost dali teprv, až jim v oči Helios sypal zlaté blesky své. Té chásky archontem byl Polemon. Jak člověk dobrý, který na tržišti ptáčata skoupí v klecích uzavřená a vynese je kamsi do sadu a smutná vězení jim otvíraje po jednom propouští je na svobodu, jich zpěvným děkováním těše se – tak dnem i nocí pouštěl na svobodu Polemon onen zlaté svoje mince, jež v různých krajinách a různých dobách pochytal v měšce otec starostlivý na těžkých lodích voze z Asie 114 obilí žluté, drahé perské látky a z Athen zase do měst asiatských tepané přílby, řemení a štíty, náramky, prsteny a dobrou obuv. II.
V hodovní síni hoří olej lamp, jež v květů formě sošky štíhlých nymf zdvihají vzhůru jako na ochranu před houfem rozpustilých satyrků. Oleje voní, jimiž napuštěny jsou mladé hlavy, voní květy věnců, jež leží na hlavách, a zlatý pohár v podobě ženských ňader vyhloubený cestuje pilně kolem tabule. Už zraky jaksi znaveny jsou tancem a ohlušeny uši hudbou pištců, a hrdla ochraptěla hlasným zpěvem. Polemon zadíval se na líc Fryny, jež rouchem lehkým jak oblak myrrhy svítivé tělo svoje zahalujíc tenkými prsty vybírala mandle ze zlaté mísy, zasnoubila s každou omžené zrnko z modravého hroznu a ničila je potom v stoupách zoubků. Hetera cítila ten dlouhý pohled a zdvihla hlavu s otázkou v svých očích. – Já myslil, Fryno, pozoruje tebe, zda žije člověk Hellen, jenž tě spatře, 115 tak chladný byl by, že by nezatoužil tě v náruč stisknout zpit a omámen jsa – Polemon řekl. – Ani člověk barbar! – smála se Fryna pohodivši hlavou. – Snad stařec jenom – mínil kdosi na to. – Či filosof jen – pronášel se druhý. – Neb oba v jednom – rozhodoval třetí, – jak Xenokrates – – Ano, Xenokrates! – – A chci-li já, pak nikdo neodolá, ať stařec, filosof, či oba v jednom! – vykřikla Fryna. – Xenokrates jistě! – Z mladíků jeden přesvědčivě pravil. – Já mudrce jen s nemoudré znám stránky, i Aristotel přišel, přišel Plato, i slavný kynik jeden dral se ke mně, až vymlácen byl otrokyní mojí! – zvolala Fryna. – Xenokrata neznáš! – – Je muž. A z masa, krve. Neodolá! – hetera řekla. – Uzavřemež sázku – Polemon navrh. – Neznám Xenokrata, 116 však tomu věřím, přátelé co tvrdí. I sázím na tu nedobytnost jeho svůj zlatý pohár na mísení vína (nám ostatně ho není ani třeba), a ty, ó Fryno, dáváš v protisázku? – – Trojnožku zlatou, již mi před nedávnem přinesl člověk jeden ze Syrie! – – Já radím ti, ó Fryno, bys v tu chvíli šla k filosofu – mínil jeden z hostů – on totiž před usnutím nepovrhne pohárem vína, a jak víme všichni, je Dionysos sladké Afroditě tím nejvěrnějším vždycky průkopníkem. – Jdi, Fryno – Polemon ji taktéž nutil – my vyčkáme zde do raního svitu návratu tvého. Vítězna-li přijdeš, pak ihned vítězství to oslavíme, a prohraješ-li, oslavíme prohru. – Smála se Fryna, s lehátka se zdvihla a rozjařeně vyšla do noci. III.
Šla k zahradám, jež kdysi Akademos dal Platonovi. Bílé světlo luny stříbrným leskem opřádalo domy a po ulicích bylo rozloženo. Tmou platanů šla k domu, kde spal mudrc. Vstoupila v síňku. Muž tu tiše leží, proud světla ozařuje líce jeho 117 i bílý vous. Šat odhodila Fryna a svítící své tělo postavila v záplavu světla: – Xenokrate, slyšíš? – Otevřel oči, klidně pohled na ni a hlavu odvrátil. – Hleď, Xenokrate, to já jsem, Fryna. Slyšíš, Xenokrate, já k tobě přišla! – Ale mlčel mudrc. – Ó Xenokrate! Slyšíš, Xenokrate! – Odpověď žádná. Krev se hnala Fryně v líce i k skráním. Chvíli stála tiše a hněvem zatínala pěst i zuby a potom jako dravec vrhla sebou na úzké lůžko k bokům filosofa. Však Xenokrates posunul se dále a místa tolik přál jí, že sám ležel na hraně lůžka. Slova nepromluvil, ač Fryna v řeč svou všechnu sladkost dala a žhavým tělem svým se k němu tiskla a rukou jednou objala mu šíji a druhou hladila mu vlas i líce. A když pak znavena vším ustanula, hned slyšela dech tichý, který svědčil o klidné krvi starce filosofa. A v posled hoříc hněvem, pokořením viděla, jak svit luny vykrádá se a šero stojí v síňce. Kterak potom 118 se rudý nádech rána kolem sije. Jak svítá den. A stařec stále kliden. Tu vyskočila z lůžka nevlídného, šat přehodila a jak něčím štvána pádila nazpět městem k Polemonu. IV.
Rozjařil příchod její hodovníky. – Jakž, Fryno, neseš olympický vínek? – – – Zve pohár zlatý tě už paní svojí? – Dáš oběť díků velké Afroditě? – Tak zasypána byla otázkami. – Já žízním. Pohár! Pranic nestalo se. A kdybych pannou byla vešla k němu, jak panna bych se navracela nyní. – – Tys prohrála a trojnožku svou ztrácíš?! – – Ne, neprohrála. Trojnožku ti nedám. Já sázela se, že muž z masa, krve mi neodolá. Našla jsem však sochu. Studená socha leží na tom lůžku. Trojnožku nedám! – Smích se ozval kolem a pilo se. Už Heliův vůz rudý 119 nad obzor stoupal, a ten smích hřměl ještě, a pohár ještě cestoval tam po rtech, a Fryna stále zlobíc se a křičíc líčila podrobnosti prošlé noci. V.
Už město probouzelo se. Na agoru se zbožím svojím spěli obchodníci ženouce osly, kterým plné koše po bocích visely; už řemesníci své stolky na ulici postavili a do díla se dali hovoříce o všem, co bylo a co být by mohlo; už drobná mládež v gymnasium spěla, a otcové jich, kterým rod a jmění dávaly zvláštní vážnost v celém městě, v ulici vyšli bystře pátrajíce, kde kdo je, s nímž by bylo možno sdílet v příjemné řeči poznámky a plány, jež napadly jim včera před usnutím – když mladík Polemon šel ulicemi pozvolným krokem v hodovním svém rouše a věnec svadlých růží na kadeřích. Zjev jeho budil pohoršení u všech, kdož spatřili ho, Polemon však nedbal. Šel rozjařen, a třeba dráha jeho nebyla přímá, přece zdál se míti cíl určitý. Šel onou živou třídou, jež vedla v Kerameikos, potom zahnul k zahradě Akadema, kde své žáky po medném filosofu Platonovi moudrosti cestou vedl Xenokrates. 120 Zahradou prošel, vstoupil v jasný sál, kde v kruhu kolem učitele svého mladíci dleli, visíce mu na rtech pohledy vážnými. Tam usedl si a zadívaje kalnými se zraky v tvář Xenokrata, kterou vous a vlasy šedivým kruhem hustě lemovaly, dal do smíchu se: – Totě tedy ona šedivá moudrá sova Athenina, učené zrcadlo a studna vědy! Cha, cha, cha! Víš-Ii, starý pošetilče, že nejkrásnější děvče z celých Athen v tvém lůžku bylo po celou noc dnešní? Cha, cha, cha! A ty, Boreáši starý, jak dřevo spal jsi! Toť ta tvoje moudrost? – – a takto dál šel v bezuzdné své řeči. I vstali posluchači rozlobení, by vyvedli jej, ale Xenokrates pohledem pouze přikázal jim sedět a nedbat vetřelce. A jak by v proudu byl přednášky své, takto mluvil dále: – Ne stejná duše všem je lidem dána. Jsou, které jako plazi žijí v prachu, jsou jako žáby bahno milující, a jsou, jež ptákem plují v modré výši, zem přezírají, propasti i hory a v slunce zírají a v modro nebes. – (Polemon utich. Ještě jako zvykem mu na rtech vězel pohrdlivý úsměv, však s pozorností začal naslouchati.) – Ten přírody řád klidný mudrc znaje, jím řídí se. I plazu vyhýbá se, 121 i žabám přeje louži jejich slasti, i s lidskou hloupostí má slitování. Života cestou jede se jen k hrobu. Čas vozataj pak práská do svých koní, jež hodiny jsou, nikde nezastaví a uprosit se nedá slovem žádným, a nešťasten, kdo necítí tu jízdu a její cíl i střemhlavou tu rychlost! – (Tu Polemonu úsměv zmizel se rtů, a rukou chvějící se sundal s hlavy svůj věnec z růží, pohodil jím na zem a poslouchal.) – Číš vína, chvíle lásky jsou lidem dány jako občerstvení na hrozné dráze. Ale nikdy nejsou života účelem a smyslem jeho. – (Své nahé ruce Polemon skryl v roucho a skrčil se, jak uniknout by toužil všem zrakům kolem.) – Osud dovoluje člověku ovšem prodloužit tu dráhu. Dal schopnost mu ji naplniti činy, využít prací, kterou člověk roste a metu žití svého odaluje. Neb kdykoli se taká cesta měří duševním zrakem, každý rok se jeví být olympiadou a vozataj čas poslušným sluhou. Člověk prožil věky, když věků ovocem svůj život sytil. – Tak o životě dále mluvil mudrc, a každé slovo jako vláha deště 122 padalo v sprahlou duši Polemonu. Na žití svého dobu uplynulou zrak obracel a pustých dnů sled vida zaplakal tiše. Po přednášce vykrad se jako plachý zloděj k domu svému, svlek roucho, hodil v kout jím s pohrdáním a sed a složil v dlaně horké čelo. VI.
V den příští s jitra prvým úsvitem šel Polemon zas v sady Akadema. Šel rychle. Nenápadný himation mu halil tělo. Se skloněnou hlavou usedl zbožně mezi posluchači. VII.
Kdo nezná pyšnou chloubu celých Athen, mudrce Polemona? Kdože neví, že nejlepším byl z žáků Xenokrata? Že Xenokrates umíraje určil jej správcem školy, kterou založil kdys sám božský Plato, z jehož retů lila se slova sladší hymettského medu? 123
KYNIK
Což mého jest, je roztrhaný plášť a hůl a měšec, v němž je bobů hrst, jež s klonící se větví olivy a s chladnou studánkou se starají o vystrojení dení tabule. A přece bohatším je Menippos, než Kroesus byl a než král Persie tím, čeho nemá, po čem netouží, a co mu k smíchu na tom světě jest. Oh, pošetilosti té života! Drobounký lidský červ se narodí, a slepé Štěstí v úděl jemu dá královský vínek, světa poklady, vůdcovskou slávu – a ten lidský červ netuše, že je na čas půjčen mu los takový, jak mořská ustřice na spodek lodi, tak se přilípne k těm plytkým věcem, že v ně zaroste, a ony vlastně žitím jeho jsou. A jaká rána, Štěstí zvrtne-Ii obliby předmět, jaký nářek pak, když přijde Smrt a nutí k loučení! Hle, na jevišti Agamemnon král či vladař Kreon! Vykračují si a vládnou podřízených osudy – pak básníku je sluhy potřebí, a Kreon jako sluha vystoupí, a Agamemnon v chvilce poslem jest– vrtkavost Štěstí, rozmar Osudu! 124 A když je tragedie skončena a herci sklouznou se svých kothurnů – kde Agamemnon a kde Kreon jest? Zde ulicí jde herec Menilos, syn Chariklův, byl zrozen v Suniu, byl Kreontem – teď tíhne k domovu, a psi se ženou za ním běsíce. A to je sláva světa tohoto, života štěstí, blaho nejvyší! Oč bohatší je kynik Menippos! Má smích, smích zdravý, moudrost nadlidskou, smích z této slávy, darů Štěstěny i lidských trudů! Kámen u cesty je stejné tíže jako zlata kus, a jiného v nich není rozdílu. Či že je možno zlatem koupit si dům, zahrady a stádo otroků, heteru slavnou, hody vystrojit, k nim duchaplné sezvat přátele a v žvastech plytkých protráviti noc? Svět s modrým stropem když je domem mým, měl utéci bych z něho zavřev se ve tmavý prostor několika stěn? Příjemno ležet v stínu na trávě, zřít na plovoucí bílá oblaka, a chce-li se i píseň zapět si, byť zrovna nebyl vycvičen náš hlas. A škrabu-li si svědivý svůj vřed, mrazivým teplem trne moje krev, že tělo nejkrásnější hetery by takou chvíli dát mi nemohlo. 125 A přátelům snad hody vystrojit? Své živím vši, a ty mě netrápí hovorem prázdným, tlachem sofistů. – Co ještě tedy chybí Menippu? Ti nejbohatší v posled spokojí se jediným tím malým obolem, by zle je nevyplísnil převozník tam dole v Hadu. Toho obolu tam ovšem Menipp míti nebudenebude, neb jaktěživ ho neměl v životě. Rozkatí-li se stařec mručivý – já zasměji se; bude lát-li dál, já navrhnu mu, že se vrátím zpět a luka s asfodely zaměním za oslněnou trávu Hellady – nic Menipp neměl, jenom ten svůj smích! Smích z rozšafných a moudrých občanů, již o blaho se města starají, složivše kůži čela do vrásek, by označili vážnost práce své; smích z boháče, jenž dlouho přemýšlí, kde koupit šat, tak měký, hebounký a drahý tak, že druzí boháči zelenat budou nad ním závistí; smích ze Sokrata, jenž jed vypíjí dávaje pozor, by ta jeho smrt se podávala jednou potomkům ve vhodném slohu s jeho životem; smích z Athenčíků, již ho soudili a potom mínili, že prorok byl, neb řekne-li kdo: Vím, že nevím nic – prý nejspíš bude pravdou naposled; 126 smích z kněze, který vážně rozkročen mečící ovce krutě zabíjí a mní, že bozi kdesi v nebesích si nad tou krví mlsně ruce mnou; smích z bohů těch, hlav lidských výplodů, jež lidstvo zvedlo kamsi k nebesům – a jim se klaníc, klaní v úctě se jen vlastní nekonečné hlouposti – smích ze všeho, smích, moudrost nejvyší a života to moudrost poslední. S ním umírat i bude Menippos, s ním vstoupí v černé Hadu končiny, s ním usedne si na člun Charonův, s ním bude nářky dole poslouchat všech zemřelých, jimž teskno po světě, s ním popatří, kde sedí Rhadamas, a když se zeptá přísně soudce ten: Jaký jsi život vedl, Menippe? – tu Menippos mu vesel odvětí: Ó Rhadamante, já se v žití smál, neb svět mi byl jen smíchu předmětem! 127
HANNIBAL ANTE PORTAS
Stál před branami... S kapitolské tvrze a s věží hradeb bylo možno zříti bělavé plachty nakupených stanů a dýmy ohňů. Děsem hrůzy chvělo se příští každé hodiny, noc zdála se proto pouze přicházeti v obec, by zlými sny jen víc ji poděsila. A bozi mlčeli, jen známky mnohé dávaly tušit nepřátelství jejich: tam socha Marta spotila se krví, tu vlk se octnul na ulici města, nad velkým forem úpěl v noci sýček, a játra býka pod obětním nožem se objevila svraštěná a srostlá... Šlo předbouřkové ticho po ulicích, po domech bázeň, po náměstích hrůza. A při tom život státu spěl svou cestou: zasedal senát, praetor rozsuzoval pře jako jindy s kurulského křesla, a quaestor odebral se do Ostie, by převzal lodi s obilím a vínem. I byla dražba. Pole mimo města se prodat mělo. Lidí bylo řídko a ty jen zvědavost sem spíše táhla než zájem koupě. Pole označeno a cena vyvolána – chvíli ticho... Tu vystoup člověk – nikdo nezná jmena ni rodu jeho, byl to asi Říman, 128 jak sta a sta jich tehdy v obci žilo a umíralo, když čas jejich došel – takový člověk tedy koupit volil to pole v dražbě... Tichý úžas zprvu a potom podivení jalo všechny, a se všech stran tak promlouvali k němu: – Jak možno, pošetilče, koupit věc tu? – – Snad hlava tvoje není zdráva dosti? – – Jsi otcem, nad nímž syn tvůj jistě spláče! – Tak říkali mu. Muž se podíval jim do očí rozumným a pevným zrakem. – Jak – řekli dále – nevíš, tam že právě Hannibal stojí? Na tom poli nyní? Hannibal, uvaž, jenž nás zbavil vojska a dnes či zítra město naše zničí? – – A právě, že tam Hannibal teď stojí, a já že věřím, že je osívati svou rukou budu, jsem to pole koupil. – Toť vše. Nic víc se neví o tom muži, jen že to pole potom sám přec osil. – A já, jenž moh bych vybásniti něco, si netroufám. Ten příběh čet jsem v knize starého autora jak arabesku, jak obraz k osvěžení čtenářově, a pochopil, proč Řím stál nezlomeně 129 po Trebii a Trasimenu, Cannách, a pochopil, proč, musilo-li padnout z těch jedno měst, jež soupeřila o svět, že Řím to býti nemoh. Ze železa byl Řím. A Carthago jen pouhý kámen. 130
NA ISTHMU
Zde poprvé ji viděl Flamininus, Helladu celou. Na isthmické šíji, v niž bijí s dvou stran zelenavá moře, u tmavých stromů, z jejichž stínů svítí chrám trojzub držícího Poseidona, se ku hrám sešli vyslanci všech obcí. Zde byli syni Sparty ujařmené, Theb rozbořených, zloupeného Argu, Korinthu ubohého, Athen skleslých, Elidy zohavené, bědných Plataj, i Epiru, jenž stejně trpět musil, jak děti zotročené Thessalie – zde byli všichni, třásli sobě rukou jak za dnů lepších, zdravili se hlasně a vzájemně si zprávy podávali o novinkách svých obcí, rodin, známých. Zřel na ně Flamininus s křesla svého. Laur zkrvavený, který utrh sobě u Kynoskefal, věnčil skráně jeho, a seděl v pýše síly svého mládí a hrdost římská ležela mu v lících. Však duší jeho chvěla sláva jejich, těch Hellenů, jichž bědné, smutné stíny se pohybovat zdály po divadle. Miloval Helladu již od dnů mládí a zde ji poprvé a takto spatřil... Nedbali tuze Řeci muže toho, jenž v nezvyklém jim rouše zde si zased na křeslo zvláštní. Muže, za nímž stála 131 stráž mlčenlivá s pruty, sekyrami. On, pravda, zdrtil makedonská pouta u Kynoskefal – kdo však tuší k čemu? Co míní s obcemi a státy jejich? Vtip elejských se nesl hippodromem, do uší šeptán byl a kdo jej slyšel, potřásl hlavou: Za ta stará pouta nám dají nová, změní se jen jmeno, a místo „makedonská“ řeknem „římská“, a rozdíl bude v tom, že pouta nová jsou o nějakou slabiku snad kratší. A jiní dodali, že pouta římská jsou sice kratší, ale pevněj skuta, jak mohou dosvědčit ti, kdož je znají... A Flamininus patřil na ty tváře, šum řečí jejich vnímal sluchem svojím a duší mu to k slzám lomcovalo: nejraděj byl by rozpjal náruč svoji a všecky přitisk k rozvlněné hrudi a polaskal je, aby necítili svou sešlou bídu, ubohost svých vlastí. A vida při tom pohledy ty cizí, jež chvilkou zaletaly k tváři jeho, usmál se lehce, tmavé oči jeho se rozhořely láskou ještě větší, a srdce poskočilo blahem z chvíle, jež přijít měla. Sedli Hellenové na místa obcím svojim přikázaná. Utichal hovor, kroků ruch, šum šatů, hry měly začít. Tu vstal Flamininus a heroldům dal povel. Tito vstoupli 132 v střed závodiště, zatroubili hlasně a provolali: Senát a lid římský a imperator jejich Flamininus dnes volnost Hellenů všech prohlašují. Kdož byli dosud v moci makedonské, jsou svobodni, a volno žít jim nyní po zákonech a řádech obcí svojich. – Smrtelné ticho bylo po těch slovech. Nic nehnulo se. S dvou stran bylo slyšet hučení moře. Jako němé sochy na místech svojich dleli ustrnulí. Nevěřil nikdo, že byl něco slyšel, a slyšel-li, pak nevěřil, co slyšel. I zatroubili znovu hlasatelé a opět ohlásili vůli Říma o volnosti všech měst a lidí řeckých. Když doznělo pak: – volno žít jim nyní po zákonech a řádech obcí svojich! – – tu jásot hromový se rozhřměl vzduchem, že závodiště v základech se chvělo, že zem se pod nohama otřásala, a ptáci nad prostorem hippodromu jak šípy zasaženi, spadli dolů. A kde kdo byl, se tlačil k Flamininu, kde jaký květ a jaký lístek svěží, vše pršelo mu na prsa a k nohoum, sta a sta ruk hledalo ruce jeho, sta a sta ruk mu nohy objat chtělo, sta a sta rtů se dotknouti ho spělo, kde jaký jazyk, zdravil ho a žehnal a přízeň bohů volal hlavě jeho – až hrdina, jenž rozbil na bojišti 133 jak falanx tak tu slávu makedonskou, prch z hippodromu, oheň štěstí v očích a slzy blaha v rozvlněné duši. Hry roku toho nehrály se více. Jak diváci tak zápasníci spěli do obcí svých a poselství jim nesli, že možno žít zas volně, jako kdysi, po zákonech a řádech starodávných... 134
CATO
Když Eumenes král přišel do Říma, by přátelsky dal zprávu senátu, že zbrojí makedonský Perseus, tu zpil se jeho zjevem hrdý Řím: tu senát, konsulové, tribuni slov jeho jati byli hladkostí, a na ulicích lid jej provázel divě se chodu, gestům, postavě i královskému vínku ve vlasech. Jen Cato, jehož hlavou zrzavou již prolezaly třpytné šediny, posměšně pozíraje zelení svých pohrdavých očí kočičích na vzrušení to, nedbal Eumena a chladným byl, kde všichni hořeli. A když pak senátoři v kurii obstoupli křeslo jeho v hovoru a líčili své dojmy z Eumena, máv pouze rukou svojí žilnatou a řekl suše: Nemám krále rád, neb králové, a z nich i nejlepší, jsou vždy jen lidožravá zvířata. Na sebe senátoři pohledli, kývli si hlavou, trhli rameny a ztráceli se z jeho blízkosti. Poznámka jeho prošla kurií a kdosi připřáhl k ní lehký vtip: 135 prý přísný Cato stále pracuje na obrazu svém, jejž chce odkázat dějinám římským, za vzor že si vzal Junia Bruta, že však chybí mu dnes Tarquinius, proto napadl jazyka dýkou aspoň Eumena. To slyšel Cato. Zase rozhled se, vztah ruku a hlas jeho zasyčel: – Ty vaše hlavy vidím. Zralé jsou. I vám neschází pranic už, jen král, by tykve ty vám k nohoum položil. – 136
HNĚV AFRODITIN
V trojboké plodné zemi Sikulů je město Eryx. S Akropole jeho chrám bílý Afrodity svítí v dálku v modravé moře. Miláčci její, bílí holoubci v hlavičkách sloupů příbytky své mají, před chrámem chodí sklánějíce hlavy ve zbožné úctě. A když se Luzná, Věčná, Všemocná přes modré moře do Lybie bere, holoubků bílý oblak provází ji zářivým vzduchem. Král výšin orel, jestřáb loupežník, ctí svatost míst i zbožnost holubičí a nikdy k těmto ptákům neblíží se krvavým spárem. Jen bezohledná ruka člověka, již svatý ostych nikdy nezastaví, v zločiné pýše vyzývá hněv velké Nemesis věčné. Vnik punský Barkas v bílou Akropol a odnes vše, co nábožný lid snesl, poháry, stoly, náramky i roucha, z příbytku Luzné. 137 A v posled kázal černým zbrojnošům ty ptáky pobít, kteří ustrnulí nad ohavností lidskou seděli tu v nehybném houfu... A tehdy v zlatou síni olympskou v besedu bohů vešla Afrodita, a z modrých očí padaly jí slzy na bílá ňadra. I žalovala svoji pohanu, lup chrámový i vraždu bílých ptáčat, a spjala o trest škůdcům žadonící své bílé ruce. A co sám Zeus hladil její vlas a konejšil ji laskavými slovy, vstal Ares v brnění svém a jak vichr spěl v hrůzy boje. Zle splatil hřích svůj Puňan Hamilkar. K dnu moře klesly hrdé lodi jeho, zbrojnoši jeho pokrmem se stali žralokům, krabům. Za ním pak spěla svatá Nemesis v dalekou Hispanii. Tuhá smyčka poslední zdobou byla, již dal hrdlu Hamilkar Barkas. Však teprv černý dým, jenž valil se jak smrtelný vzdech z hrudi Kartaginy, vykouzlil v lících luzné Afrodity smířlivý úsměv... 138
SENATUS POPULUSQUE ROMANUS...
Před Antiochem, Epifanem zvaným, Syrie králem, hrůzou Asiatů, v táboře stanul Popilius Laenas. Král blahoskloně podával mu ruku, však Říman stáhl pravici svou nazpět. Na četnou družinu, na zbraně, štíty, na záři zlata, stříbra, drahokamů nepohled ani. Do očí se díval svým klidným ocelovým zrakem králi a řekl suše: – Senát a lid římský ti praví: Alexandrii jsi sevřel a dobýt chceš, kde dítě nedospělé, syn Ptolomaeův, po otci jde na trůn. Řím Ptolomaea nazval přítelem svým a drží ruku nad dítětem jeho. Ty, Antiochu, zanech oblehání, vrať v Syrii se, zámyslů zlých vzdej se. – Král vztyčil se a zdusil výbuch zlosti: – Mám důvody k svým činům, muži římský! – – A z těch tvých činů vezme, muži syrský, Řím důvody své. – – Senátore, tak netroufal si dosud nikdo v světě mluviti s Antiochem! – – Panovníku, pak nemluvil jsi dosud nikdy s Římem. – 139 – Ó Laeno, vyslat k senátu chci posly. – – Ó Antiochu, mými ústy právě i senát i lid římský mluví s tebou. – – Tož dej mi lhůtu k úvaze, ó Laeno! – Svou holí, o niž opíral se dosud, kruh opsal Říman kolem Asiata: – Ó Antiochu, nevykročíš z kruhu, dokud mi buď své ano neb ne nedáš. – – Římane! – – Syre! – – Mluvíš s Antiochem! – – Ty mluvíš s senátem a lidem římským! – – O Antiochu světa půl ti mluví! – – O Římu Řím. – Král umlk, myslil, dumal. Vztek jeho uleh jak pes vypráskaný, krev ochladila se. Pak řekl tiše: – Nu ano. Zdvihnu oblehání zítra. – – Dnes, králi! – 140 Ticho. Jako sochy stáli Syrové kolem, v očích skelná hrůza a v tvářích bledost děsu. Říman hleděl na krále pevným ocelovým zrakem... Král vytrhl se: – Trubači ať letí hned po ležení s touto zvěstí vojsku: Král Antiochus ustal v oblehání. Strhněte stany. Vojsko připraveno buď k návratu. Nuž rychle, hlasatelé! Jdem do Syrie, domů! Ty pak, Laeno, rci senátu i lidu, co jsi viděl. Chtěl Antioch by přítelem být Říma a pyšněj nes by hrdé toto jmeno, než titul krále... Vyřiď, senátore. – Tu Laenas mlčky podal králi ruku. 141
L. MUMMIUS (Dva plavci na loďce v přístavu korinthském.)
1. Hle, Korinth nádherný! Ta chlouba Řecka sutinou černou, rumem, spáleništěm. Tam ještě dýmu sloup se valí k nebi jak známka oběti – co stálo dřív tam? 2. Sklad kupce Perithoa, myslím. Pohleď, tam zase rudý jazyk ještě švihá, jak by si netvor jakýs olizoval ret pracující – Hery panovnice tam chrám stál dosud. Viz, jak s Akropole se očazené sloupy hrozně řítí a v pádu tříští zdobné hlavy svoje o boky skal – snad zúmyslné činy kamení zoufalého. 1. A když vane k nám vítr, cítím pronikavý zápach těl pálících se. 2. Strašlivě zná mstíti Řím urážky své. Toto zbořeniště po všechny věky němě křičet bude výstrahu hroznou městům zkvetajícím po celém světě. 142 1. Jakže jenom zval se ten zamračený archon lidí římských? Šli muži před ním s pruty, sekerami, a děsným dojmem působil ten průvod, jak vládce Hadu sám by tady kráčel. 2. Toť konsul jejich. Lucius Mummius. Ne jako my, jimž jedno jmeno stačí, on dvě si nese. Snad i třetí za to, že Korinth spálil, přidají mu v Římě, jak zvykem u nich. Poboření města tak slávu nese jako řeckým lidem vítězství v Olympii. Divný národ! Spartany jistě dravostí svou předčí i hladovostí uměleckých věcí a pokladů. Já konsula jsem viděl v přístavě z blízka, stál tam s družinou svou a před ním sochy, obrazy a věci, snesené z města – tak prý káží v Římě vždy konsulům svým, neb to město jejich je nevzhledné, soch není ani v chrámech ni po náměstích, lid pak znalý války je neumělý v pracích uměleckých – tam, kde kůl onen leží vyvrácený, tam on stál, konsul; k loďařům, jichž lodi byl najal ku převozu v Italii, tak vykládal – jak pravím, byl jsem při tom: – Svým hrdlem ručíte mi za ty věci! Ať obrazy i sochy bez poruchy ku břehům Italie dovezete! Já nežertuji. Zkazí-li se obraz, sám postaráš se o jiný pak, muži, 143 a na vlas tytéž barvy, desky velkost. Tak pravím ti. A srazí-li se soše jen jedna ruka, novou opatříš mi, tu celou sochu novou. Žádné správky. Chci pořádek a jasno v naší smlouvě! – Tak mluvil konsul, a mně k smíchu bylo i všem, kdož stáli jsme tam. Vlekli sochy, i Fidia i díla Praxitella, obrazy Zeuxe, desky Parrhasia na ony lodi. Sochu jasné Hery z mramoru, zlatem hojně vykládanou, jež safíry svých očí dívala se tam s Akropole na město a přístav, otroci nesli jako kládu dříví. I příběh Ariona v živých barvách, jejž delfín mořem na svém hřbetě nese, otroci vlekli, vojáci pak s žasem dotykem prstů zkoumali vln obraz a divili se, že je voda suchá. A konsul na vše zkoumavě se díval; – Dej dobrý pozor, muži řecký – pravil zas k loďařovi – A mě nechtěj přelstít – řek hrozivě – snad správkou umnou věci doufaje možný úraz odčiniti. Jen maličkost – a nové opatříš mi, ať socha to či obraz! – Řek to přísně, a nyní smál se hlasně všech nás zástup. On ohledl se: – Smích vám brzy zajde – řek krátce. Lodi vytáhly své kotvy a větrem hnány spěly v širé moře. Tu konsul kázal zapáliti město. Smích zašel nám. Tak hlupcem nemotorou 144 je vyraženo jedno z jasných očí Hellady naší... 1. Jaký hrozný člověk! A Memios se zove, či jaks řekl? 2. Mummius. Tomu Lucius však předsaď, jak zvykem u nich... 145
ZÁPAD Ferd. Engelmüllerovi
Decimus Brutus, konsul, tuto zprávu posílá od nejzazších konců světa. Že Lusitanům, jatým v bitvách, dal jsem dvé měst, tož Carteju a Valentii, za bydliště a učinil tím z lidí, již od divokých zvířat pouze vzhledem svých těl se lišili až do té doby, občany dobré, dbalé stád i polí, řemesel živných, bdělé obchodníky – to všecko jsem vám, otci shromáždění, v předešlé zprávě svojí šíře vypsal, a doufám, pochvaly že vaší došlo. Od doby té jsme prošli Iberii, zem úrodnou, kde v souladu se střídá hor velebnost a poklid širých polí a města barbarů, jež (pamětliví svých předků slávy) útokem jsme brali a lidem, kteří ani jmeno Říma neznali dosud, rázem ukázali meč jeho k hrůze, zákon k blahu jejich. Tak zem jsme prošli k nejzazším až koncům. Však tu jsme spěšně k návratu se měli. Bez odpočinku, jehož třeba bylo, noc celou táhli jsme (neb jasné dával k pochodu světlo velký plný měsíc), a tak byl rychlý z končin těch náš ústup, 146 že útěkem by byl moh býti nazván, kdyby nám silou lidskou býval vnucen. Toto se stalo, otci shromáždění: K hor úpatí jsme včera o polednách pochodem došli. Mírné boky jejich se lesy černaly, a legie mé po rozkazu mém vystoupaly vzhůru. Bezpečno bylo, po barbarech nikde nebylo slechu – takto jmeno římské před námi šlo a shluk jich rozhánělo. Když stanuli jsme na hlavě hor oněch, tu nekonečné vody objevily se očím našim. V dálce zamodralé se spojoval pak ocean ten s nebem. Před námi dole příkře břeh se vrhal do vodní spousty. Viděli jsme meze tohoto světa nevlídné a pusté. K večeru bylo. Slunce sklánělo se lámajíc kopí svoje o ty vody z pod černých mračen. Na pozdrav pak jemu dal troubit v polnice jsem všeho vojska a orly legií dal sklonit před ním. Však rozhněvaně bůh nám poděkoval. Zrud do krvava, až se hrůzný odlesk po mračnech rozlil, zčervenil i vody, a rozezlený ponořil se v moře. Tu zasyčely vody, popáleny nebeským ohněm, v bělo zpěnily se vln hřebeny a ku břehům se hnaly v divoké zlosti, stále vyší, vyší, až jako hory přelily se na zem a tříštily se v strašném naříkání; mrazivý vichr zdvih se v temné dáli 147 a přes ty vlny hnal se prudkým hněvem, na hory vylet, kde jsme stáli v děsu, bil v líce nám a orly naše kácel a k návratu nám těla obraceje svou řečí příšerné nám hrozby hučel. A mračna divných tvarů táhla nebem nad naší hlavou na východní stranu a kývala nám nastoupiti návrat, a stromy všechny úzkostně svou hlavou nám radily se spěšně obrátiti – i rozkázal jsem sestoupiti s vrchů a cestou, jíž jsme přišli, jíti nazpět. My viděli, že nepříjemní božstvu jsou diváci, když znaveno se bere po dení cestě k svému odpočinku. A nikdy nebylo to štěstím Říma, kdykoli jednal proti vůli bohů... 148
VOTUM SENÁTU
Svět celý patří právem jenom Římu: Evropou projdi širou, mnoholidnou – Asii zcestuj, matku starých říší – pod slunce africké řiď kroky svoje – Zříš všude hroby padlých Říma synů, vždy noha tvoje zem šlapati bude, jež pila římskou krev. Je slušno tedy – by netlely jich kosti v půdě cizí – hranice říše posunouti v dáli, vlast rozšířit a svět obemknout celý. Vždyť na těch hrobech sedí římská Sláva a hledí na svět planoucími zraky. 149
MARSEILLSKÉ VÍNO
Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo! Pahorků osluněných zázračný, zářný to skvost. Červené, husté a tak divoké chuti, jako bys hrdlem svým lil právě teď prolitou krev. Zápasů ryčných tuchu v žíly ti vlívá a v duši hlaholům trub útočných dává ti znít. Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo! Dech Romy pradávné vlá z doušků tvých stále nám vstříc. Cimbrů krev proudila po bocích žíznivých strání, zem o ni ve žárném dni se sluncem zápolila. Na jednom z vršků těch Marius stoje se díval plamenem z podobočí na vlny zmítaných těl. – Dědicem slávy mé Marius jedenkrát bude – Scipio kdysi tak řek pode zdmi Numantie. Věštba ta zpívala slavnostně konsulu v duši, co nové pahorky z těl úžasně vzrůstaly kol – – Staletí ještě potom stály tu stopy: vinaři prozřetelní, pokoje milovníci, bílými kostmi Cimbrů hranice vytkli svojim i sousedovým viničním zahradám tam. Marseillské pahorky, bílé ty pomníky slávy svítily z listoví rév do dálek zamodralých. 150 A ty, jenž proléváš révy krev marseillské hrdlem, vzpomeň si na pyšný Řím, na slávu Mariovu. Není jich... Mrvili pahorků žíznivou půdu v posled jen pro hrdlo tvé, pijáka neznámého... 151
HOŠI
V zahradě, jež slavnou školou byla, kde Řek Laches vodil římské hochy ku pramenům moudrosti a vědy, skotačili žáci pod platany v dlouhé pause. Tu se potýkali po způsobu zápasníků v cirku, ti tam během získat chtěli potlesk diváků svých, tam zas prováděli šprýmy údů, jdouce po svých dlaních nebo na hlavy se postavivše. Hlouček jiných zabrán do hovoru vážně v kroužku stál a nevšímal si, co se děje. Faustus, synek Sullův, bílý, zlatovlasý mládeneček, Sully Felixe syn, diktatora, křikl s ohněm: – a já schvaluji zas proskripce a popravy i činy svého otce – ale nedomluvil, Cassius jej v líc udeřil pěstí. Cassius hoch hubený a tichý, ostrých očí, pihovatých lící, těžce odychal a řekl vztekle: – Krvi tyranská, to tobě, tobě! – Hoši zbledli. Ticho. Faustus rděl se, ale hlednuv do plamených očí, ránu vrátiti se neodvážil; odvrátil se s gestem pohrdavým, jakby říci chtěl: Eh, plebejská krev nemůže mě přece uraziti, Fausta, syna Sully diktatora... 152
NA ULICI
– Zdar, Rufe, spěcháš dozajista k foru? – – Tak, Lepide, a mním, že cestu jednu konáme oba. O Crassovi slyšels? – – Co nového má velmož ten zas v mysli? – – Chce orly římské nést v zem parthských lidí a od Caesara legie si půjčil a senátu se ani neotázal. – Jak přepodivný bývá rozmar mocných! Ten Crassus! Táhnouti chce proti Parthům k večeru žití svého. V kraje cizí, přes pouště zlé a nevlídné řek proudy, barbarů zemí dosud nezbádanou. A požehnán-li kdo je, jako Crassus, zemskými statky, otroky i štěstím i váhou hlasu svého v celé obci – – – Ó Lepide, a přec v tom plánu smysl. Hle, čeho pohřešoval dosud Crassus? Vojenské slávy. Triumf slavit touží jak Pompejus a jak jej Sulla slavil. Chce vrátiti se jako imperator z asijských krajů dálných nehostiných. A konečně že ne i s prázdnou rukou, však s řadou lodí dobře obtěžkaných – vždyť známe Crassa! Bohatý to velmož, však tím míň v počtech zapomene sebe. – 153 – A praví se, že půjčil Caesarovi ohromné sumy k zaplacení dluhů? – – Tak, Lepide. Měl ovšem dluhy Caesar, neb dobré srdce jeho nemohlo snést pohledu na dlaň cizí otevřenou, i sám rád dobře žil, jak přával jiným, by dobře žili. Ó kéž měl by Caesar tak jmění Crassa, všem by dobře bylo občanům římským! Crassus tedy pomoh, když lid a senát přiřkli Caesarovi Gallie správu, neboť věřitelé hrozili zdržet Julia zde mocí. Teď v Gallii si slavně vede Caesar a slávu Říma vnáší do nejzazších barbarských končin. Velké věci jistě provede muž ten, než sestoupí v Orkus. – – A může býti ještě větším Caesar, než Pompejus jest? – – Lepide, Pompejus čím byl a jest, to víme dobře všichni; však něco vězí v povaze té hrdé, že nelze dobře věřit v pevnost štěstí, jež provází ji. Neboť povahy jsou už také, které spoutají své štěstí a vlekou je, však takových též dosti, jež odpudí je. Taký demon, myslím, jest v Pompejovi. – Ostatně teď skytá ta obec naše pěkné podívání: tři mocní o vládu se rozdělili a senát nesmí nic než hlavou kývat, my v centuriích sice hlasujeme, 154 však proto jenom, bychom hlasovali – stav věru lepý! – – Vyznám se, ó Rufe, že nerozumím dobře slovům tvojim, však věřím v pravdu jejich, neboť v proudu veřejných věcí žiješ, pozoruje i čin i lidi. Já dle povahy své, jež ráda tráví v přemítavém klidu, jdu sadem rád a pozoruji práci svých otroků. I k dětem rád se dívám, jak v tlupách zápasí, tož hrajíce si na krále barbarské a římské vojsko, svádějí boje, triumfy pak slaví – hle, tak se dějiny mým jeví zrakům v hře nedospělých – rád i v pole vyjdu a pozoruji dary Cereřiny, vůz Apollina na modravé pláni a barvy věcí vzdálených i blízkých, jak mění se a hrají během dením. Tak přijde jednou poslední den žití, a já žil také, třeba takto jenom. – – Tvá povaha, Lepide. Nelze jinak. Však nutno zrychlit, tuším, naše kroky, neb heroldi již vystupují v prostor. Já v trhu otroky tři ondy koupil, a dva z nich věru hotovým jsou jměním. – A pro kterou že asi vlastnost, Rufe? – – Ten jeden kuchařem je k pohledání. Z ryb, ptáků, rostlin upravit zná jídla, že požitkem se věru oběd stává 155 až uměleckým. Druhý zahradníkem je dovedným, jenž v krátce sad můj změnil na rozkoš očím. Za to třetí otrok má málo ceny. Ničema, lhář, pijan. – – Tož zabiješ jej, či jej prodáš, Rufe? – – Jej nechci zabít, neboť je to peníz. A prodat nelze ho, neb známým stal se. Však paedagogem jest teď dvou mých chlapců, neb otrok něčím zaměstnán být musí. Zdar, Lepide, jdu ke své centurii! – – Buď, Rufe, zdráv a zdráv buď dům tvůj celý! – 156
SMÍCH CRASSŮV Maxi Švabinskému
Jen jedenkrát jsem slyšel smát se Crassa. A byl jsem často Osudem svým vsunut k osobě jeho. Jako tribun táh jsem pod jeho velitelstvím proti Parthům (a tenkrát docela zřel vlastním zrakem, jak muž ten zradou barbarů skon našel), i v Římě vídal jsem jej brát se zvolna, jak zvykem jeho bylo, do kurie; v klientů, přátel, příživníků houfu se valil tlustý, silný, býčí hlavu skloněnu k hrudi, jak by ne kdes doma, však v ní zlaťáky jeho bezpočetné ukryty byly a ji k zemi táhly, z brunátných lící skelný pohled šinul se jaksi zlobně přímo prachem cesty, a ucho jeho hluchým být se zdálo pro poznámky a žerty, jimiž průvod se snažil rozjasniti líce jeho. Jen jedenkráte rozesmál se hlučně. To bylo, když Řím ohrožen byl vzpourou otroků sběhlých, šermířů a lotrů, jimž Spartacus, Thrak, postavil se v čelo. Zle obci vedlo se, ba zdálo se už, že hrůzy Hannibala vrátily se v zem italskou; měst řada vzplála ohněm, v plen byly brány domy, plody polí, konsulská vojska podlehala v bitvách 157 legií orly tratíce i slávu, a počet jatých mrtvé převyšoval. A otroci ti pro krvavý posměch nutili nyní bývalé své pány, potomky rodů římských nejslavnějších, zápasit spolu o života lhůtu a dívali se – krutá ironie – jak obecenstvo v cirku na ten zápas, tleskali chválu, obraceli palce, a senátor pak dobil senátora za řevu luzy. Hrdé patricije zřít bylo možno, kterak objímají v pláči a prosbách nohy Spartacovy! A meče římské, Pompejus a Lucull, v krajinách dálných sekali si vavřín pro čela svá a čelo římské Slávy, co Řím zde trnul strachem z hrůzy konce. Konečně Marcus Licinius Crassus, jenž pod Sullou si kdysi jmeno získal, stal záštitou se obce. Dána moc mu i vojsko, které k ruce bylo. Byl jsem v jízdectvu jeho. Rázně vytáhli jsme po silnici, jež do Capuy vede, a brzy srazili se s loupežníky. Jak ti se bili! Škoda, třikrát škoda té zmužilosti! Škoda ještě větší, že nestáli pod Říma orly oni – pro slávu římských zbraní jenom škoda! Dvě naše legie se daly v útěk. Ty poručil pak Crassus decimovat, a viděl jsem, jak zuřivě se díval nehnutě k zemi, mezitím co tribun 158 v dekady legie ty rozděloval a vylosoval ty, jež smrt pak stihla. Však tím jak by byl vůdce připjal Štěstí ku zbraním římským. Vítězi jsme byli pak ve všech srážkách – ale ve všech srážkách co bylo hrdinosti přemožených! Tak po té jedné bitvě když jsme shledli mrtvoly padlých, hoře stisklo duši: na dvacet tisíc mužů leželo tu na téže čáře, kde vyčkali útok, a z těch všech dva jen měli ránu v zádech! Boj poslední byl nejkrutější ze všech: Spartacus před bitvou prý zapích koně jak zbytečnou věc, chtěje ukázati, že rozhodne se o život i o smrt. A jemu jistě přiznati se musí jakási povznešenost srdce, ducha (bylť vyšel z rodu dávných králů thrackých a jenom zlobou Osudu jsa stíhán byl, čím byl); poraněn už, krví zbrocen, bojoval kleče, mávaje svým kopím, Mars rozuřený, v ohradě těl římských, až dobit byl. A to byl konec boje. Šest tisíc zbylých otroků se vzdalo, a Licinius Crassus ruky kynem poručil vbít je na šest tisíc křížů a rozestavit podle oné cesty, jež z Capuy jde k Římu. Teprv potom poručil seřadit se vojsku svému k pochodu domů. 159 Jeli jsme tou cestou, a zkrvácená těla odsouzenců patřila na nás nehybnými hledy ztrhaných očí. Crassus spokojeně se díval po nich býčím svojím zrakem a náhle rozesmál se: – Jaké jmění – v smíchu a kašli vyrážel – tu visí! Jaké to jmění! – smál se řiče hlasně. – Hle, tam ta tvář! Jak chlap se šklebit umí! Jak měl by masku herce, který hraje Ajanta zuřivého!... Onen zase se kyselí, jak dědic, jemuž řekli, že vyděděn byl!... A ten tam!... A onen!... – A kašlal, až mu oči zaslzely, a obrátiv se k nám chtěl říci cosi, však pro smích nemoha, jen ukazoval masitou rukou, zaslzeným zrakem na ona těla. Havrani a supi pochodem naším z hodů vyplašeni do vzduchu vzletli zlostně vřískajíce a v hejnech vznášeli se nad krajinou. A pouze tenkrát tedy smál se Crassus. Ne před tím nikdy ani potom více. A potom zhynul v bojích proti Parthům, jak známo vám... 160
SLONOVÉ Robertu Schalekovi
Ne, nebylo to představení včera, jak v cirku bývá! Málo přízně získal Pompejus divadlem tím v očích lidu! Tak nelapí nás. Naopak. Svou duši urážek plnou jenom odhaluje a chtěje lichotit nám ukazuje bezděčně pohrdání lidem římským. A z jakých důvodů ty hry nám strojí? Chce zas mít velitelství vojska někde? Hle, muže sbírá – k čemu? Proti komu? Chce úklad provést proti Caesarovi, jenž přítelem nám? Strojí hry – nu, budiž. Však k čemu dovoluje rušit sliby a svatou hroznou Nemesis nám budí, jež přísně tresce porušení přísah? To můj je rozum, prostý římský rozum: nejednat nikdy proti vůli bohů, nedráždit Furie své mysli pýchou! Pompejus zpychl – v tom to všecko vězí. A pýcha bezohlednosti je matkou, a bezohlednost šlape po všech řádech ať božských nebo lidských, toužíc stoupat vždy výš a výše... Při tom zatemňuje zrak tomu, koho vede, zacpe uši a duši pomate – vše proto, by tím jistěj v hodinu jednu přivedla jej k pádu. 161 Ne, nebylo to představení včera, jak v cirku bývá. Pompejus moh šetřit bohů i lidí... Čtyři dny se bili gladiatoři dobře ozbrojení s lvy africkými – pět set zvířat bylo – ten počet novostí sic uráží nás o Pompejově pýše hlasně svědče – však budiž – boj ten obvyklý je v cirku, a kdyby v obvyklých byl prostých mezích, tu jistě vděčně byl by přijat lidem. Však pátého dne vešla řada slonů v areny prostor... Dobráčtí ti tvoři se vlídně zadívali na lid římský a k bojování chuti nejevili. I drážděni, i vybízeni, hnáni k útokům ostny, bodci a vším možným, nikterak nedali se z klidu rušit, jen ustoupili, jak by místa svoje trýzničům v míru přenechati chtěli. A když pak meči na ně dotíráno, – neb trpělivost zápasníkům došla – a do citlivých rypáků je bili, tu k bolestnému podivu a hrůze krvavé rypáky své zdvihli k nebi a žalně žalujíce pobíhali prostorem cirku... Nevole nás jala, a nad to řada lidí dosvědčila, jaký tu přečin spáchán proti právu. V Africe dálné, volné vlasti svojí, ti sloni byli různo pochytáni a přivedeni k lodím. Na lodi však zvířata ona nevolila vstoupit, 162 jak příštích věcí by se obávala. A teprv když jim vůdci sliby dali a přísahy o plné bezpečnosti v tom našem městě, vešli obři v lodi. A proto tedy pobíhali cirkem a proto rypáky své zkrvavené zdvihali k nebi trpce žalujíce svým nářkem na přísahy porušené... A zvířata ta zvlášť jsou milá bohům. Za světlých nocí, než se Luna zjeví v oblasti hvězdné, slonové ti chodí k vod čistým proudům v domovině svojí, v nich umývají veliká svá těla druh druhu v svorné snaze pomáhaje, a když se stříbrná líc božstva zjeví, pochodem zbožným vážně před ní táhnou umyti, čisti. Takto zvykem dávným ctí zvířata ta stříbrolesklou Lunu... Ne, neměl Pompejus k těm věcem svolit a nevyzývat pyšně božstvo pomsty! My překazili zločiný ten zápas – však nářek zvířat těch mi pláče v duši a děsí ji... Zlé doby přijdou na Řím a – třikrát běda! – ne bez viny jeho. Ó neopouštěj, Quirine, svůj národ, a největší všech, Jove Kapitolský, drž nad námi svou ruku milosrdnou a, Gradive, ty přispěj ve zlých časech! 163
POMPEJUS
Jel od Farsalu. V prostém šedém plášti a s hlavou svěšenou. Zrak maně díval se do krajiny pusté, sešeřené, však neviděl jí. V hlavě bouřilo cos a dunělo – však ani jedné jasné myšlenky nežilo tam. Ani jedné naděje slabé, ani upomínky, ba ani smutku. Hlomozné jen prázdno, jak bývá v mracích po zahřmění hrůzném. Prst jezdil zvykem v rozcuchaných vlasech... A jak by někdo verš byl vzkřik mu v lebku: – železné srdce, vím, ty neseš v hrudi – tak bloudí verš ten nyní prázdnem hlavy: – železné srdce, vím, ty neseš v hrudi – od stěn se odráží a padá na rty: – železné srdce, vím, ty neseš v hrudi – a ze rtů zas se v prázdno lebky vrací: – železné srdce, vím, ty neseš v hrudi – Verš mimovolný... slova bez pocitu... vzpomínka z Illiady... mroucí Hektor... Jel zvolna. A kraj víc a víc se šeřil. Odychal lehce, neboť hlubší výdech vyrazit nemoh. Nestaral se, kam jet. Jel, kam jej kůň nes. Jeho kůň šel volně a rozvážlivě nohu po noze klad na půdu kamenitou. Kýval hlavou, díval se klidně moudrým pěkným okem v pravo i v levo a šel na jisto tak houstnoucím šerem, krajem rozervaným, jak o jistém by cíli cesty věděl... 164
CATULLUS
Nač ještě čeká Catull pošetilý? Proč váhá vyrvat z duše ty dvě oči, ó Lesbie, tvé oči safírové? Proč nezakřikne tony hlasu tvého, jež stále slyší?... Lesbie ty bídná! A jmenu tvému zapřáhl jsem k vozu své bujné verše, a ty jedeš Římem jak triumfator za obdivu lidstva – ba, triumfuješ, bezcitná ty ženo, nad porobeným srdcem básníkovým! Hle, divadlem-li stoupáš k svému místu, tu verše mé všech zraky k tobě vedou a jako polnice hlas oznamují: Toť Lesbie, toť láska Catullova! A v nosítkách když ulicí se bereš, jak liktorové jdoucí před konsulem, mé verše před tebou jdou, hlásajíce: Toť Lesbie, již nad vše rád má Catull! – Nevděčná, krutá, bídná Lesbie ty! Mé verše tak tě zdobí, že tvé družky závistí blednou, pomní-li se tebe ať hovorem, ať letmou upomínkou – a já, jenž tvůrcem jsem tvé celé slávy, jsem bědným otrokem tvých modrých očí! Ó Lesbie, to dnešní odpoledne mi řeklo více, než má duše snese! Tu malou mušku sama Afrodita poslala s bídy vzkazem duši mojí, 165 tu malou mušku, která zahynula tvou bílou rukou... Ukrutnice krásná, snad potrestat jsi poselkyni chtěla, že oznámila bezcitnost mi tvoji, sobectví hlavy tvé i zimu srdce a vším tím opuštěnost žití mého?... Tak vidím chvilku onu v hrůze její – snad v bitvě ještě okamžik ten bývá, když vojín shledne, kterak meč mu padá na hlavu nepokrytou, zničit touže mu mladý život, naděje i radost – snad v bitvě ještě bývá, jak mně bylo... Mé srdce bilo bouřně na tvých ňadrech, mé ruce objímaly tvoje tělo, mou hlavu zahalilo šťastné temno, mé oči přivřely se žhavým štěstím – když pohyb ruky tvé mě nutil náhle procitnout k neblahému žití svému: maličká moucha na stěnu se snesla a křídla očistivši čile brala se procházkou po koberci té stěny, v tom chladné oči tvé, ty modré oči, ji spatřily, a malá ruka tvoje v hrst skrčivši se jako bílá šelma skočila po té mušce bezstarostné a lapivši ji krutou smrt jí dala v růžových prstech... Ano, Lesbie má se klidně zabývala honbou mouchy, co tělem mým i duší proudy hřměly pocitů božských!... Ano, Lesbie má chytala mouchu!... 166 Věčná Afrodito, nač ještě čeká ubohý tvůj sluha? Jak jinak ještě Lesbie má říci, že v její duši není místa pro mne? Snad v cirku před veškerým lidem římským má se mi vysmát smíchem bezohledným? Či zavřít má mi dveře domu svého a říci starou otrokyní svojí: Jdi, Catulle, má paní nezná tebe!? A co já přede dveřmi státi budu, zvuk hudby z vnitřka pronikne mi k sluchu, takt tanečnic – oh, Lesbie, hleď, šílím při obrazech, jež bolest má tu rodí!... Ó Lesbie, ó Lesbie ty krutá, což myslíš, že je v světě lásky větší, než Catullova? Že je srdce lepší, než to, jež básník tvůj má v teskné hrudi? Ó Lesbie, což nečtlas v očích mojich mé duše obsah, „Lesbie“ jež slove? – Však tohle všecko měl bych vlastně říci jí do očí, jen jednou ještě v oči a naposledy, ale říci všecko... Snad vyjadřoval jsem se dosud planě a nehleděl, zda slova jdou jí k duši, a když jsem vlil své city v rozměr veršů, ty verše brala s úsměvem vždy vlídným jak prsteny, jak spony, náušnice, jež ženy vlastně nosí k vůli lidem, a spokojeny jsou, když pochválí je 167 a obdivují hosté při návštěvách a známí po ulicích a dav v cirku – a já jí vlastně nevyložil nikdy, že ve verších těch duše moje mluví, mé srdce pláče, moje bolest stená... To vše jí řeknu. Ano. Naposledy. Je hravá jako rozmazlené dítě a jistě maně spatřila tu mušku a ukrutností žen, jež od přírody zdá se být jim a šelmám přisouzená, musila lapit ji a smrt jí dáti ve stisku prstíků svých... Řeknu jí to a budu se jí dívat při tom v oči – snad pochopí... Hle, noc se sklání k zemi, teď půjdu. Afrodito nelítostná, ty usmíváš se? Že se otrok vrací k okovům těžkým? Může býti jinak, když okovy ty životem jsou jeho? 168
U THAPSU PO 6. DUBNU R. 46
Daleko, široko ocean žhavého písku. Nahoře klenba nebes v šedivo rozpálená. K východu v parách svítí bílé zdi Thapsu a moře za nimi pruh jak šedě zmodralý mrak. Ticho kol... V písku tom na sta a tisíce leží těl mrtvých se stopou ran v lebkách a na prsou jen. Jako měď červená ve slunci svítí ty tváře, v jich tazích ztuhlý je vztek a v skelných pohledech vztek. Modravé mouchy hýří v černých ran děrách, mravenci přičinliví pryč vlekou uschlou tu krev. Zbabělé hyeny po břichách plíží se kolem, havran a ohavný sup veslují k hostině sem – dědici republiky, hrobaři Svobody římské, vítězi poslední všech. Bez citu milosrdní. 169
IDIBUS MARTIIS
– – a ty chceš slouti ženou Juliovou? Že včera večer rudá hvězda spadla s nebeských výšin a že dneska v noci sny děsuplné snila Calpurnie – má Caesar bát se vyjít na ulici? Jízlivý Casca může v senátě pak kořenit nechutnou řeč vtipy o mně, by shromáždění pozříti ji mohlo, a Cassius své pihovaté líce sešklebí v úsměv propouštěje zuby poznámku potměšilou svého rázu, že bědný Caesar nemoh přijít v senát, byv Calpurnií asi zdržen v lůžku – což nechápeš, že čím víc nitro naše tím celým světem povrhá a zhrdá, tím citlivějším proti píchnutí je takého hmyzu? Zůstanu dnes doma, a zítra bude na zdi domu mého epigram číst se, jak je za peníze ti řečtí pobudové v Římě robí – dej ruce s hrdla mého, Calpurnie, a zastav slzy. Bázně nezná Caesar, a znamením a věštbám nepřístupna je duše jeho. Pohleď, Calpurnie: chaldejský hadač vstoup mi ondy v cestu a před patnáctým březnem varoval mě – ty kýváš hlavou? – mluvil v slovech temných a záhadně, jak hadačů těch zvykem – tož rci mi: zná-Ii člověk ten můj Osud, jenž v dnešní den se musí naplniti, pak marno je dnes ukrýti se doma, kde strop se na hlavu mi sřítit může, 170 i marno na moře jít nejistotné a marno zajít v les, kde zem se může rozevřít k zhoubě... Ostatně, má ženo, než smrti náhlé – čeho si spíš přáti? Bez trapných chorob, muky zhasínání, jež činí protivným ten položivot a divákům jen divadlem jsou hnusným, být zničen jako strom, jenž padl bleskem, jaké je krasší zakončení žití? Sám předtuchu mám, že se plísně stáří nikterak nedožiji, že můj večer přikvapí náhle – život činůplný a málo klidný, jak to moje žití, nehasne zvolna; dojde k jisté výši, kam vždycky směřoval již puzen sudbou, zde málo postojí a sletí střemhlav. Nemluvím o Římu, má Calpurnie, to místo, jehož v Římě jsem si dobyl, míněno není. Mám je dle svých přání a vůle svojí – ale byly chvíle, že chtěl jsem nechat vymknout si je z ruky. Tu výši, o níž děl jsem, cítím jinak: svět přehlížím a lidská nitra vidím bez masek, které společenské zvyky a vzdělání i úřad v líce daly. Svět nahých vidím, třesou se svou bídou, jak žebrák mrazem v prosinci se choulí, a plni vředů jsou a ohavných ran, že nevolno je na ně popatřiti. A svoji vlastní duši mezi nimi, a to je hlavní, Calpurnie moje, svou vlastní duši bídnou, zohavenou 171 jak všechny druhé. Ale všechny druhé s otrockým hledem hlavy kloní před ní, jí ustupují, když se pohnout ráčí, na pokyn její provádějí hbitě i podlosti i hloupost nekonečnou – a při tom nenávidí vztekem hada, jehožto hlava přišlápnuta byla. Jsem na výši, kde člověkem být hnusno. Viz tento senát! Hlavy jeho sedí na šíjích svojich jenom z milosti mé – ta milost nebyla však teplem srdce, jen v chladné klenbě hlavy zrodila se: já laskavým byl, úsměv dal i pozdrav i peníze, ba, těch jsem dával nejvíc, neb svět je klade za největší důkaz dobroty srdce – ale to mé srdce nic nevědělo, jako kámen neví. A tento rozpor ve mně oni tuší a nemohou mi toho zapomenout a nenávidí – než ta nenávist jich je zbabělá a neplodná a mělká, že uráží jen. Úslužni jsou, dvorni tak, jak by klienty jen mými byli – kdy mívám chuť jim složit hlavy jejich po řadě k nohoum. Takto žije Caesar. Ó Calpurnie, není klidu ve mně a není místa, kde bych usednout moh a odechl si; dny mě unášejí kams v neznámo, a vše, co žiji nyní, jen prozatimně jaksi tady žiji. Dál kamsi spěchám, ujíti chci všemu – však co to platno, nelze-Ii nám ujít 172 především sobě samému! Jak člověk, jehožto krev zlá nemoc rozpálila, na místo s místa nepokojně těká a ždaje klidu přenáší svá muka, tak vybít chtěl bych sílu svoji v činech, v řízení státu, řadě velkých prací, a horečné té činosti mi třeba jak dýchání – a přec té síly zbývá, že stále ještě láme duši moji, tu duši, která tak je otrávena sebou i světem... Lidé toho druhu zmírají rázem, Calpurnie moje. Proč Pompejus byl vztyčený klas prázdný? Proč musil zhynout Cato? Snad bych měl v něm to, po čem toužím, čeho mi tak třeba: člověka – soka, muže – nepřítele, o nějž by bylo možno znovu opřít tu ušlapanou úctu k světu, lidem, jež v duši moji leží – – Marné přání! Teď přijdu v senát. Učiním svůj návrh, a masitá ta spousta měchů kolem vyrážet bude zpívavými hlasy svůj dík a obdiv! Cassius a Casca snad letmo ponoří se v oči moje, a posměšný stín přeletne jim rety – ti rozumějí as mi, já jim také. Ti dva tak, myslím, že by rádi bili dýkami místo slov do mojí hrudi – však zbabělí jsou jak ti všichni druzí, a já zas, jenž bych nastavil svá prsa těm dýkám jejich, vystříhám se všeho, 173 co jízlivých by řečí býti mohlo pramenem živným. Proto, Calpurnie, jdu do senátu. – Domnívala jsi se, že z masitých těch měchů moh by jeden stát nástrojem se sudby Caesarovy? – Hle, usmíváš se úsměvem svým klidným, zrak rozjasňuje se ti domněnkou tou, a bláhovost svých snů a obav vidíš – teď půjdu, Calpurnie. Čas byl v Římě, že muži vlastností mých, mého místa by bylo nejen dnes, však mnohem dřív už neradno vyjít v curii a senát, ba vůbec na ulici – čas ten minul. Romula kdysi nepříjemnou cestou dovedli otci poslat mezi bohy, a čas byl, kdy tam Cato starší seděl i Cato mladší, také jiní muži – však toho Říma není dneska více, ni oněch lidí... Vale, Calpurnie! 174
JEDEN Z DESÁTÉ LEGIE
Už nemluvte mi! Nezdržíš mě, matko, slzami svými, ni ty, otče, slovy. Jde Plancus, Macro, Timidius, Garbo, i já jdu s nimi. Imperator zabit, náš Caesar zabit! Jak tu váhat možno? V legii jeho sloužili jsme spolu, v té desáté, on říkával jí „moje“ – a víte, jak se ve všech rázem ozval – když s večerem dnes na zpěněném koni ten jezdec přijel s děsnou zprávou vraždy – jen jeden hlas: náš imperator volá, a půjdem všichni k orlu legie své!... Je zabit Caesar!... Bílé domky naše a role, jež se svěže zelenají pod čistým světlem březnového slunce, ty křičely by, ty by vyčítaly: Jaks mohl zůstat, když jde o Caesara? Vždyť odměnou jsou z dobré ruky jeho, když skončila se válka. Matko, otče, vy život dali jste mně, on dal více: života smysl, účel. Dal mi sebe. Tam v Gallii i v pláních Hispanie i v drsném vzduchu Epiru, když táhli jsme proti senátu a Pompejovi, i v Africe, kde Caesar zlomil slavně poslední odpor, nebylo ni chvilky, kdy nebýval bych hotov skončit život na povel jeho. A jak já, tak druzí. Legie všechny. Bylo nám, když vyjel v červeném plášti, v zářící své přilbě, 175 by řídil bitvu, jak by bůh nějaký se díval na nás. Jasný bůh a dobrý... U Alesie v nejpernějším boji tak pochválil mě: Dobře biješ, Line! A když jsme město ztekli, ruku podal a pochvalu dal před legie tváří – svou ruku dal tak malou a tak bílou, a Linus váš byl nejšťastnější z lidí. A teď je zabit... Nemoci a bitvy, zub jedovatý zlomyslných plazů, barbarů úskok, námahy a bědy, vše, o čem se vám, venkovanům prostým nesnilo ani, ušetřily jeho, by v posled v srdci světa, v samém Římě, zahynul dýkami těch podlých vrahů, jež přáteli zval... Bído, děsná bído! Náš imperator! Tělo jeho nese, jak jezdec řekl, tolik ran, co bitev vítězných svedl! Říme, bídný Říme, tolikrát měl tvé hady pod svou patou a nerozšláp jich – za to oni vťali své jedovaté zuby v srdce jeho... Jedenkrát – proti Nerviům jsme stáli – když přivedla nám hlídka barbary dva odkudsi z lesů, muže divé, hrozné, neb těžko bylo na nich rozeznati, co vlas je, vous a medvědí co kůže. A imperator dal je v stan svůj vésti 176 a tlumočníkem vyptával se na nich, kde kraj jich, kmen, jich počet, jaké zvyky a obyčeje, jaký způsob boje – a slouchal nakláněje trochu hlavu a z nesouvislých řečí smysl tvoře řek písařovi: Napiš, Sulpicie. A zas se ptát dal – stál jsem tenkrát v stanu a do dnes slyším měký ten hlas jeho diktovat tiše: Napiš, Sulpicie... A ten hlas ztich, a mrtev imperator!... Když vojsko spalo, psával domů listy a písařům svým při tom příhody dne k zápisu skládal řečí uhlazenou – – oh, tak se ženou obrazy ty duší, že nemožno je ani slovy lapit, však při každém jen duše více bolí... Náš imperator! Ano, půjdem všichni, já, Macro, Plancus, Garbo, Timidius – pět v osadě nás z desáté té jeho – vyjdeme záhy, po třídení cestě dostihnem Říma – co dál bude, nevím, a druzí nevědí, snad mladý Caesar, snad Antonius sbírá vojsko pomsty – však jistě desátá tu bude prvá jak jeden muž stát pod svým slavným orlem mrtvému vůdci věrna... Vrátím-li se, pak, otče, rád se odám s tebou péči o brav a role; ne-li, pak si vzpomeň, že umírati nebylo mi těžko... 177 Noc pokročila. Spaní tvoje, matko, je lehké tak a vstáváváš vždy záhy, když začnou hasnout hvězdy. Vzbuď mě, prosím, kdyby snad spánek uklidnit chtěl trochu tmou milosrdnou tesknost duše mojí a žár mých víček... Vzbuď mě tedy, máti, by Plancus a ti druzí nečekali... 178
CICERO
– Já zbavil obec římskou Catiliny! V tom leží vše. Řím Romulem byl počat, však beze mně by popelem byl, prachem. Já zbavil obec římskou Catiliny! Což barbarský mrak Teutonů a Cimbrů? Marius hrubec na takové stačí! Zlé Fatum zvrátí jenom velký státník. Já zbavil obec římskou Catiliny! A ty, jenž jsi mě nazval Otcem Vlasti, ó lide římský, klidně můžeš spáti, nad klidem tvým bdí Cicero tvůj stále, jenž obec římskou zbavil Catiliny! – Oh, tak tě vidím, lebko kudrnatá, šedivá velká, se zářícím okem, s nějakým vtipem na rozšafných retech, co levicí si držíš špičku brady. A Catilinou holedbáš se ráno a Catilinou holedbáš se večer, v přátelském kruhu, v shromáždění lidu, v senátě, všude: Já a Catilina! A pro jistotu spisuješ ty řeči a o budoucnost dojemně se staráš, by každý člověk věděl dokonale, jak Cicero Řím zbavil Catiliny!... 179 Žvatlavý starče! Zatím sedmero hor se chvělo hrůzou z gigantických bojů, v nichž lidé ze železa v sebe bili – tys obec římskou zbavil Catiliny! A Pompejovi Caesar vstavil nohu na schladlou šíj, a Caesar padl Brutem a Brutus Antoniem – ty jsi hlásal, žes obec římskou zbavil Catiliny! A Octavian, chlapec ještě, lapil tě, nemoudrého starce, do svých sítí jak rybář lapí rybu pošetilou – tys obec římskou zbavil Catiliny! Ó státníku, a najednou jsi viděl, že mocní jsou tu, a že zachtělo se jim hlavy tvé, však hlavy bez trupu – a tys přec zbavil obec Catiliny! Jak tohle přišlo, jistě sotva chápals. Tys věděl jenom, že je nutno prchat, a v děsných nocech prchals, bědný psanec, jenž obec římskou zbavil Catiliny! – A sotva chápals, když jsi z nosítek svých vystrčil hlavu chtěje ptát se něco – – proč v seschlou kůži krku meč ti zajel – – vždyť zbavil jsi přec obec Catiliny... 180
BRUTUS Paní Růženě Svobodové
Je dohráno... Tož slušno uzavřiti chudičký účet hry, jež žitím slula. Ó bědný Brute! Jaký snadný počet! Loď obilná se brala ze Syrakus a směřovala ku Latia břehům – tu kdesi bouř se zdvihla nečekaná, mrštila lodí v neústupnou skálu a pohrobila lodníky i náklad – Zda proto hladem zhynouti Řím musí? Loď jiná – a snad od egyptských břehů či z Afriky (což lhostejno je Římu) přiveze náklad šťastně do Ostie, a Řím žít bude... Lodi ztroskotané nepomní nikdo... To je obsah žití – kde však je smysl? K čemu marná oběť? Předčasné vyhasnutí žití mého i žití jiných?... Tlachavý ten stařík, ješita Cicero, jenž domníval se být strážným geniem té naší obce – ne, ten přec nevtisk dýku v ruku moji a nevedl ji k srdci Caesarovu... Ni Cassius, jenž bičíkem slov ostrých probudit mínil hrdost moji ze sna... A ne ti druzí, kdož mi psali na zeď poznámky štiplavé, kdož posílali mi listy, jejichž slova zatínala 181 se jako myší zuby v moje jmeno – ne, nikdo nepobídl duši moji a neovládl rukou mojí k vraždě... Ty Fatum tajemné a všemohoucí, ty vládce nejvyší a nevyzpytný, tys ved mou ruku. Nástrojem tvým byl jsem. A jenom proto, že duch náš chce míti stín aspoň vůle vlastní při svých činech, já důvody, jež oni vykládali, jsem za své přijal. „Svoboda a volnost!“ „Pryč s tyranem!“ a „Zachraň republiku!“ Cicero říkal: Hle, ten švihák Caesar jak shlíží na nás s výšky podpatků svých červených botek! Kterak holohlavec svůj věnec nosí nedočkavě hoře jej za královský vínek zaměniti! A purpur královský už také nosí!... A Decimus zas důrazně mi říkal: Slon s pochodní jít musil vždycky před ním, když od hostiny vracíval se v noci – oh, Caesar zvyk si ovládat jen silné, jak slona, vojsko, tak i náš lid římský... A Cassius mi šeptal: Čeká Brutus, až králem Říma zvát se bude Caesar? Na Capitolu vedle sedmi králů už osmá socha stojí... Caesarova... Eh, Juniů krev zlenivěla jaksi... A Casca syčel: Spěme, Brute, spěme, bdí Caesar za nás, pracuje též za nás – tož spěme, Brute... Možno-li se stydět, tož styďme se jen, že se „Brutus“ zveme... 182 A přec ty řeči nevnikly mi v duši, jež viděla, že Caesar značí poklid a štěstí obce. Já jej pozoroval při práci jeho. Síla ducha jeho jej hnala k výši všecko přemáhajíc a žádné námaze se nevyhnula ve prospěch města... Znal jsem i ty druhé, kdož závistivou duší dívali se na vzestup jeho – „Svoboda a volnost“ – proč nepřiznat se přímo: nevolno nám, že hlavou svou nad našimi se zdvihá? A on znal mě zas... Když jsem dýku vehnal do hrudi jeho, hledl na mě zdiven a řekl: „I ty, Brute?!“ – řek to klidně, ač ranami už poset... Ne ta rána smrt dala jemu – však že moje byla. Neb na to hlavu zhalil... A já neměl té síly, abych vyznal pravdu jemu: Ó Caesare, ne závist, jak těm druhým, však Fatum poručilo ruce mojí – Nic neřekl jsem... Dívám zpět se nyní a pozoruje příčiny a konce marně se táži: Kde je smysl toho? Muž velký padl. A hoch Octavian a rhetor Antonius nastupují dědictví jeho... Chlapec Octavian, jenž pod žlutými vlasy v lebce tají bezcitnost starce, potměšilost Řeka. A Antonius, sofist mnohomluvný, 183 rozený herec, bohopustý hýřil – ti dva jdou k výšce, odkud svržen Caesar! Kde smysl toho? Hlavu Cicerona Fulvia na klín vzala, rozevřela rty zmodralé a jehlicí z svých vlasů s rozkoší propíchala jazyk jeho... Cassius mrtev... nedýchá víc Casca... A moje chvíle poslední je tady... Kde smysl toho? Víš ty, chmurné Fatum, proč toto všecko? Skrýváš tajemství své před slabým zrakem lidí? Zlomilo by tu duši naši zjeveno jí náhle? Jsi mocí ukrutnou a ironickou, jež po osudech našich necitelně stoupajíc pouze procházkou jde svojí? Ó Caesare, tvé: „I ty, Brute!“ nezní už výčitkou mi... Nezní mi tvým hlasem, však hlasem cizím, suchým, jako ortel, jenž na soudu čten... A zas duše moje v té touze po svobodě vůle svojí chce namluvit si, že teď zhynout nutno, když vlast je hůř a znovu zotročena – – Ne, hynem, byvše vyšinuti z dráhy klidného žití proti vůli svojí, jak nástroj něčí hynem, odhozeni, když maně jsme své dílo vykonali, jež nechápeme... 184 Svoboda a volnost! Bláhové pojmy! Ctnost je prázdné slovo! Zvlášť volnost hloupostí, vždyť sami nejsme své vůle pány!... Domitie, přistup! Vojáku, po všech cestách šel jsi za mnou jak za pochodní poctivé své duše – hleď, uhas ji! Sic uvidíš, jak jiní ušlapou plamen její... Vezmi meč můj a zaměř k srdci, poslední to služba, již poslední svou vděčností chci splatit. Neváhej, muži! Polnice, již slyšíš, a jež se blíží k stanu mému, hlásá, že nese to, čím váháš povážlivě... Zrak přivíráš? Tož vedu špičku meče, by nezbloudila... Tak. A přiraž nyní! 185
M. ANTONIUS Bedřichu Drožovi
I.
Hoch Octavian! Neforemný efeb, potomek propuštěnce provazníka, vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův –; po matce afrikánský handlíř v mastech byl zdobou velikého rodu tvého. – A ty jsi snil o vládě nad vším světem? A po Caesaru chtěl jsi, urvav jmeno, podědit všecko, jmění, ducha, váhu? Ne, mladíku, ten Juliův duch velký po nivách Hadu volně asi těká a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by, kdyby měl vejít v těla tvého schránku a v podnájmu být drobné duše tvojí, jež nezve nic svým z velkých darů bohů, než úlisnost a chytrost, jakou mají hetery řecké. Pod zdmi hippodromu – ó včerejší den velké hrdé slávy! – tě zbité legie tvé přesvědčily, mládenče zpychlý, že je živa svatá a velká Nemesis, jež neodpouští, jež neuspí se, božstvo spravedlivé. Co zanechal jsi padlých na bojišti! A ranění, již ušli, nesli rány na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích. A mladík ten chtěl vládnout celým světem! Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů? 186 Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá tajemné Fatum k nezvratné své výši? Marius – krok to prvý, druhý Sulla, a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar, a pátý – ha, ha, myslils Octavian? Mladíku, pátý zve se Antonius, jaks viděl pod zdmi hippodromu včera. U Actia – toť jiná. Episoda to prostě byla. Malá parenthesis, jak řečníci ji ve svých řečech činí, by silněj potom proud slov plynul k cíli. U Actia – tam Kleopatra zřela – že orel s výše snes se na loď tvoji, i bylo tedy božstva vůlí zřejmou, že zvítězit máš. Bozi zvednou často člověka k výši, by tím hroznější byl ráz pádu jeho. Kleopatra jela v čas z této bitvy plané, bezúčelné – a mně co zbývalo, než jeti za ní, vždyť poslala mi k sledování výzvu. Dnes zřejmo, že to byla episoda, a vůlí bohů že se Kleopatra v čas zachránila, vědouc, že tím chrání i Antonia k velikým dnům příštím. Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý se snaží Fatu svému porozumět a krok svůj zřídit podle jeho vůle. Jak otáčivé kolo, o němž pěje Řek Sofokles, tak ubíhal můj život do výše vznášeje se z bláta prachu a s výše klesaje zas v ponížení – ó Kleopatro, slunce mojich roků, 187 osudy naše skulo věčné Fatum pro celý život démantovým poutem, jež nerozbije nikdo ze smrtelných! A ten hoch myslil, že ta Octavia, ta studená a nudná krasavice, pravd plna jako matrona už letná, nádoba ctnosti, jaké byly vkusem snad za dob kdysi Numy Pomplia, že ta má býti Antoniu družkou?! Ó Kleopatro, jediná ty ženo! Ne, že jsi dítkem starých slavných králů, však že jsi ženou, prvou ženou světa, jsi lvicí římského lva Antonia! Vždyť Antonius ve všem dědicem je velkého Julia, a Kleopatra přec byla diademem Caesarovým! Jak dívala se včera s pýchou na mě, když Vicinovi odměnu dát chtěla – ty její oči jsou jak skvoucí mandle, v jichž středu hoří jak noc černý oheň – ó Kleopatro, osude můj sladký! Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách hochových kohort pod zdmi hippodromu, muž čacký, voják, který zárukou je, že rozhoří se hvězda Antonia, když tací životem jej podpírají. To Kleopatra také jistě cítí. A srdce její také pyšněj bilo, když vojáka jsem před zrak její přived, by sama statečnost mu pochválila. A čacký Vicinus stál jako socha: ne přilba zlatá, ne brnění drahé, 188 jež za odměnu z ruky její přijal, však něžná vlídnost královny mé jala tak vojáka, že mlče slzel štěstím. Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem, a kam tvůj pohled padne, blaho kvete. II.
– Imperatore, Vicinus tvůj přešel, hned jak byl přijal dary královniny, v ležení Caesarovo. Přešel se vším, se zlatou přilbou, brněním tím drahým a soudruhy své vybíd při odchodu jít za příkladem tímto. Slovem drzým se tebe dotkl, imperatore můj, i královny. Pád blízký věštil tobě a ji k heterám římským přirovnával, jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí u hradeb města... Odpusť ústům mojim, že rouhavá ta slova opakují, však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich. Imperatore, je mi teskno k pláči, ne nad svým losem, jenž mě tady stihne, však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň! Jako bych velké slunce padat viděl, jež nikdy více – – Otroku můj, vyjdi! – – Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! – 189 III.
Pravili, že byl viděn divný průvod onehdy v noci. Z Alexandrie táh veliký zástup Satyrů, již hráli na cymbály a na píšťaly pěli, mávali thyrsy, loučíce se s městem. Bůh Dionysos, který zvláště střehl mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku... Vicinus voják i bůh Dionysos – vše opouští mě. Bohové i lidé. Jakoby velké slunce padat viděl, jež nikdy více – – otrok můj tak řekl. Proč naposledy nemá slunce padat? Co heroů už prošlo naším světem, a zašli všichni. Zašly velké říše, králové slavní, sama božstva zašla, a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum. A mudrc tiše poslouchá hlas jeho a neodpoví jemu planým vzdorem. Oh, Antonie, loukoť kola toho, na níž je připjat pozemský tvůj osud, se svezla k zemi a víc nevznese se. Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata. Ó Kleopatro, vše je dokončeno, vše vyrovnáno, usmířeno všecko. Smrt neleká mě, neboť zemru patře do tvojich očí a smrt brankou bude k novému žití, neb na nivách Hadu my dále lásce svojí žíti budem 190 bez hořkosti, jež přimísil k ní život. A z vody Lethe píti nebudeme, neb nechcem zapomenout svojí lásky. Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy tvůj Antonius, než je v této chvíli? Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian... Vše plyne jako bublinové trety, jež pouští hoši pro zábavu z mýdla – vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit tvůj Antonius, aby mohl cítit, že největším je ze všech mocných světa, tvou lásku maje, Kleopatro moje! Hoch Octavian bude vládnout Římem – ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě, i ten bych nyní klidně jemu přidal – ber, hochu, vládni, když tě vláda těší. Fortuna dařila tě vždy svou přízní. Před lety v Římě, když se v zápas daly křepelky naše, v krvavé když boje můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou – tvé křepelky, tvůj kohout vítězili. Vem vládu světa, neboj se, můj hochu, tvou ruku teď už nikdo nezadrží. Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné, jež tolik dnů jste mi už povraždily, v tolika nocech zabránily spánku mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko? Křepelek zápas, kohoutů boj planý, ubohé hříčky... Proto snad, by člověk v hodině smrti stal se aspoň moudrým, nicotu všeho poznav. 191 Kleopatro, ničeho není žel mi. Litoval bych, jen tebe litoval bych, Kleopatro, kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným, že zůstaneš tu, sirá moje vdova. Jen tebe litoval bych, Kleopatro, neb vím, že nikdo z lidí ani bohů už by tě takou láskou nemiloval, jak miloval tě věrný Antonius. [192] OBSAH
Čínský letopisec píše9 Babylonský nápis12 Mojžíš14 Krajina Asijská16 Saul19 Ibis29 Antické jaro33 Krajina v Latiu34 Dryady36 Pythagoras38 Náhrobní nápis v Římě40 Orlové41 Slunečnice42 Scythové45 Modlitba48 Večer v Lakedaimonu49 Antická krajina51 Vínek z olympické olivy53 Skeptik59 Posel62 Umírající Aischylos63
[193] Parrhasios64 Chrysis75 U Aigospotamoi76 Poslední vítězství Sofoklovo77 Euripides83 Za raního úsvitu v Athenách85 Alkibiades86 Xanthippe, žena Sokratova92 Freska perská94 List z letopisů98 Ubohá Hellas100 Laïs103 T. Manlius106 Filosof Leosthenes o smrti Alexandrově108 Demosthenes109 Po západu111 Polemon113 Kynik124 Hannibal ante portas128 Na Isthmu131 Cato135 Hněv Afroditin137 Senatus populus que Romanus139
[194] L. Mummius142 Západ146 Votum senátu149 Marseillské víno150 Hoši152 Na ulici153 Smích Crassův157 Slonové161 Pompejus164 Catullus165 U Thapsu po 6. dubnu r. 46.169 Idibus Martiis170 Jeden z desáté legie175 Cicero179 Brutus181 M. Antonius186
E: tb; 2004 [195]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara V záři hellenského slunce vyšlo v osmém vydání v březnu r. 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova ulice číslo 6, jako 295. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárna v Praze. Dvacet číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1- 2000.)

Místo: Praha

Vydání: 8.

Počet stran: 195

Věnování: Viková-Kunětická, Božena
(Paní Boženě Vikové Kunětické)