MARSEILLSKÉ VÍNO

MARSEILLSKÉ VÍNO
Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo! Pahorků osluněných zázračný, zářný to skvost. Červené, husté a tak divoké chuti, jako bys hrdlem svým lil právě teď prolitou krev. Zápasů ryčných tuchu v žíly ti vlívá a v duši hlaholům trub útočných dává ti znít. Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo! Dech Romy pradávné vlá z doušků tvých stále nám vstříc. Cimbrů krev proudila po bocích žíznivých strání, zem o ni ve žárném dni se sluncem zápolila. Na jednom z vršků těch Marius stoje se díval plamenem z podobočí na vlny zmítaných těl. – Dědicem slávy mé Marius jedenkrát bude – Scipio kdysi tak řek pode zdmi Numantie. Věštba ta zpívala slavnostně konsulu v duši, co nové pahorky z těl úžasně vzrůstaly kol – – Staletí ještě potom stály tu stopy: vinaři prozřetelní, pokoje milovníci, bílými kostmi Cimbrů hranice vytkli svojim i sousedovým viničním zahradám tam. Marseillské pahorky, bílé ty pomníky slávy svítily z listoví rév do dálek zamodralých. 150 A ty, jenž proléváš révy krev marseillské hrdlem, vzpomeň si na pyšný Řím, na slávu Mariovu. Není jich... Mrvili pahorků žíznivou půdu v posled jen pro hrdlo tvé, pijáka neznámého... 151